V zemi Basků - cesty po okolí Bilbaa (fotoblog)

14. 07. 2019 15:20:26
Moře, útesy, hory, odvážná městská architektura, tak by se dalo charakterizovat Bilbao a jeho okolí - Bermeo, Gaztelugatxe, Bakio, Portugalete, Santurtxi, Alonsotegi, Getxo, Sopelana

Cestou autobusem z letiště jsme vyjeli z tunelu rovnou na šikmý most s červeným pilířem a po pravé straně byla ihned vidět budova muzea Guggenheim. Místo na plánované konečné stanici jsem vystoupil na nejbližší zastávce a okamžitě naklusal k této stavební bizarnosti. Byla sobota večer a všude probíhala nějaká akce, různé veřejné taneční performace apod. Teplota byla pouhých 18 stupňů a někteří tu nosili bundičky.

Nedělní ráno je asi jediný čas, kdy je možné něco vyfotit bez návalů lidstva, a tak jsem zavčasu vyrazil. (Z důvodu délky článku městu věnuji příští fotoblog)

Prošel jsem město sem a tam, všude čisto, a to i v odlehlejších oblastech, což svědčí o místním nastavení obyvatelstva. S hlučným projevem jsem se setkal jen jednou (hádka černoušků v jejich ulici), žebráků tu je pomálu, většinou pasivních a přímý obtěžující kontakt s opilým černouškem mi nebyl odepřen až těsně před odjezdem na letiště. Baskové se jeví jako přátelští a pohodoví lidé, kteří si jinak jdou po svých.

Někde jsem četl, že se Baskové od Španělů liší vystouplejší bradou, většíma ušima a nosem a prý jsou to potomci člověka Cromagnonského. Osobně bych je bez bližšího pozorování od ostatních Španělů nerozeznal. Jsou to většinou pěkně rostlí horalové, kteří v dnešní moderní době přirozeně tíhnou ke sportu. O ženách platí prakticky to samé, co jsem psal ve svém článku o Barceloně.

Jazyk je naprosto mimo mísu. Jde o aglutinační jazyk jako je např. finština nebo japonština, tj. že zde neexistují oddělené slovní druhy jako např. předložky, nýbrž že větné položky se v podobě přípon či partikulí přilepí k podstatnému jménu vznikne tak jediné slovo, které vyjadřuje zároveň odkud kam, s kým a podobně. Nápisy v baskičtině ve mně evokovaly slova nějakého latinskoamerického indiánského jazyka. Baskičtina (Euskara) je fenomen a solitér, tj. není jazykovědci zařazena do žádné jazykové rodiny, což by mělo svědčit o tom, že jsou pozůstatkem původních evropských obyvatel, kteří se vyhnuli vlivům říše římské a stěhování národů.

S úmyslem prohlédnout si útesy jsem zamířil do městečka Plentzia, konečné to bilbajského metra. Bilbao má tři linky metra, jednu městskou a po jedné na obou březích bilbajského ústí vedoucí přes aglomerační městečka. Asi jsem čuměl po ženských nebo co, neboť náhle jsem zjistil, že jedu po druhém nekýženém břehu. Vystoupil jsem v Portugalete, tam sešel k vodě a narazil na kyvadlovou lanovku. Po převozu pokračoval dál po pobřeží podél honosných vilek či spíše zámečků a pláží až k útesům. Mezitím jsem si dal koupel, což doporučuji právě zde hlouběji v zálivu, protože dál na otevřeném moři je to studený Atlantik i v červenci.

Když jsem viděl předpověď počasí před odjezdem, měl jsem chuť dovolenou zrušit. Samé ikonky s mráčky a šikmými čárkami. Čas jsem také neurčoval já, ale poprvé za deset let jsem si byl nucen vzít dovolenou přes léto, neboť zaprvé firma se stala součástí ještě větší nadnárodní bestie a zadruhé nyní vám může zaměstnavatel ze zákona určit dovolenou celou (ach ta svoboda, ... no ještě že dovolenou vůbec máme). Původně jsem plánoval lenošit doma, ale nakonec představa týdnu stráveného v hlučné hokejce (liberecký panelák) mi připadala horší než pařáky na cestách a při prohlídce nabídky akčních letenek, které si nechávám posílat, mě padl do oka obrázek Guggenheimu a následně po prohlídce okolí na Googlu, tj. moře a hory na jednom fleku, bylo rozhodnuto. Za dobu mého zdejšího pobytu modré nebe občas na chvilku prokouklo, jinak se vše neslo v závojích šedých mračen a oparu. Pro fotoaparát v mobilu nezvladatelné (špatné fotky), zato vhodné pro mé tělo, což jsem zpětně ocenil až poslední den, kdy se oteplilo a já málem pošel.

Na útesech už to bylo zajímavější. Z útesů bylo možné po cestičkách sejít dolů a vykoupat se. Takto jsem pokračoval až do městečka Sopelana na metro. V Sopelaně jsem se pak brodil hromadou lidstva, jedno jeviště střídalo druhé, prostě jeden velký zábavní park.

Další den jsem vyrazil vlakem do malebného městečka Bermeo, tam na místní zastrčenou malou pláž, která mě zaujala na Googlu. Skalní vrstvy zde těsně pod hladinou vytvořily bazénky různých hloubek, takže vlny se sem dostanou už velmi oslabené, a je to tedy jako brouzdaliště vhodné i pro velmi malé děti. Koupel ale byla citelně studená. Proto tu zřejmě nikdo nebyl. Nevím, jestli je to tu někdy teplejší. Když je "hezky", pláže jsou tu plné, ale lidé se spíš více opalují, než koupají.

Dále jsem vyrazil přes nejbližší nejvyšší vrchol „Burgoa“ (451 m) do Gaztelugatxe (čti Gastelugače). Se stoupáním jsem se blížil úrovni mračen a na vrcholu jsem byl obklopen bílou nicotou. Žádné krásné výhledy na půvaby okolních horstev se nekonaly, a to ani další dny, což mě z celé dovolené mrzelo nejvíc. Zato vstup do eukalyptového lesa byl voňavý zážitek.

Sestupem se rozjasnilo a přede mnou se objevilo pobřeží s ostrůvkem Gaztelugatxe, kde se údajně točil seriál „Hra o trůny“. Nevím, neviděl jsem ho. Na seriály s více jak 20 díly (plus mínus) se nedívám.

Od parkoviště jdete 200 m dolů k moři a pak po schůdkách 80 m na vršek, to samé zpět, přičemž zhruba v polovině pevninské trasy je neskutečné horko. Na obou vršcích jinak vane svěží větřík. Pod parkovištěm jsou hospůdky s terasami s úchvatným výhledem na moře ze zmíněné výšky, takže posezení je tu opravdu záživné. Cena kávy 1,50 € je více než snesitelná.

Být malý kluk, asi bych se na schůdkách tetelil blahem. Kostelík na vrcholu mě překvapil svým interiérem. Že by nějaká církev „svatého lodního šroubu“. Apropos: Baskové mají ve znaku kříž „Lauburu“ (v překladu čtyři hlavy), který připomíná svastiku a také lodní šroub. Znak je však znám od starověku a nemá nic společného s tradičním křesťanstvím ani s nacismem.

A všude kolem "školní pomůcky" pro výuku geologie.

Následující pobřežní cesta do Bakia nad vysokými útesy byla nádherná. Žít jako sedlák na takovémto místě by nemuselo být špatné.

Na pláž v Bakiu jsem dorazil již v podvečer, vlny byly velké, vhodné pro surfování, koupání bylo nebezpečné, ale dovolené, jak mi vysvětlil místní záchranář při dotazu na žlutý prapor. V Bakiu jsem obhlédl místní řešení bytovek malých měst a potom jel autobusem přímo do Bilbaa.

Další den jsem chtěl navštívit muzeum jemných (rozuměj krásných či starých) umění. Už jsem si kupoval lístek, když mi paní sdělila, že trvalá expozice je zavřená. Raději se ještě stručně zeptám: No Goya? No Velazquez? Odpověď zněla: No. Můj obličej zkameněl, kartu jsem strčil zpět do peněženky a bez pozdravu odkráčel. Já vím, je to nezdvořilé a mrzí mě to, ale to se nedalo přejít bez reakce, protože takovéto věci by měli mít na titulní stránce svého webu. Neumím si představit, kdybych byl nějaký obrazomilec, který se sem táhne přes půl světa jen kvůli určitým dílům starých mistrů.

Popuzen jsem opět jel do Portugalete s úmyslem vystoupit na nějaký okolní kopec. Díra v mračnech určila můj směr, a tak jsem si přímý výstup na zdejší kopu „Serantes“ (opět 451 m) vychutnal pod palbou fotonových náloží, abych pak na vršku opět šoupal hlavou o šedou deku. Spařené léto asi není nejlepším časem pro návštěvu této lepé země. Dolů jsem šel po betonem dlážděných serpentinách lemovaných odpočívadly.

Na poslední den jsem měl původně v plánu jet na vyšší vrcholy (přes 1000 m) poblíž Duranga, ale počasí rozhodlo o cestě do Alonsotegi (zastávka Lasao) na kratší (žlutý) okruh s nižší nadmořskou výškou. Nějakou záhadou vylezlo slunce a opět jsem při výstupu dostával tepelné dávky.

Nahoře už to byl trochu jiný svět. (Škoda toho oparu, komolé homole vzdálených štítů byly jen tušit). Šlapalo se mi dobře, než jsem narazil na chovnou zvířenu. Turistické cesty tu vedou přes pastviny, takže kolikrát musíte projít přímo stádem krav, ovcí nebo koz. Na cinkající krávy narazíte i na stezce uprostřed lesa. Neblahým důsledkem toho jest stav „shit everywhere“, čehož následkem je patrný zvýšený výskyt hmyzu. Při cestě dolů poprvé začalo na chvíli poprchávat. Pobyt v Bilbau trochu připomíná pobyt v Bergenu akorát v teplejším provedení. Také jste tu mezi horami a mořem a na předpověď vrtkavého počasí se nemůžete moc spolehnout.

Vzhledem oblačnosti jsem podcenil ochranu před sluncem, takže ve večer poslední mě provázely symptomy úžehu a úpalu. Spálená pokožka, zvracení, horečka. Naštěstí jsem se do ranního odletu trochu zotavil a v mírně malátném stavu vše přežil.

--------------------------------------

Cestovní informace (let, ubytování, doprava, jídlo)

Letěl jsem s Lufthansou (poprvé) a byl jsem nanejvýš spokojen. Letenka byla levnější než u CA/Smartwings, přičemž komfort a obsluha zatím nejlepší při mých malých zkušenostech. Zdarma dostanete nějakou laskominu (čoko sušenku nebo sendvič a kelímek pití na výběr – sprite, džus nebo vodu). Obě cesty byly s přestupem cca 2 hod. Tam ve Frankfurtu, zpět v Mnichově. Raději si vždy stáhnu mapku letiště a trochu si to prostuduji. Z toho, co jsem četl, jsem měl trochu obavu z Frankfurtu. Nakonec přílet i odlet byl z jednoho terminálu o čtyři brány dál, takže mi přestup zabral sotva 10 min. V Mnichově to bylo podle letenky také v jednom terminálu, jenže přistání bylo na satelitu T2 (Gate K, L) a odlet z T2 (Gate G), takže jsem musel jet podzemním vláčkem, návěští tu měla dost malá písmena a na to, že zdejší terminály jsou pravidelné krabice, je to tu mnohem nepřehlednější než ve Frankfurtu. (Běžně jsem viděl lidi se ptát na cestu). Kromě toho mi tu nefungoval internet v mobilu a to i po registraci a souhlasu se všemi těmi hloupostmi okolo (newsletter apod.) na rozdíl od ostatních letišť, kde stačil mail nebo jen zmáčknout přihlášení, takže jsem je s těmi jejich pěti hvězdičkami virtuálně poslal do hnědavých končin. Bageta mě tu stála jako tričko v Bilbau. Letiště v Bilbau je malé a povedené ve tvaru škeble. Zde ani nemusíte čekat na vyznačení začátku odbavení pro určitý let, ale můžete jít rovnou k check-in přepážce, kterou tu společnosti mají napevno. (Samoobslužné kiosky tu nejsou).

Spal jsem v hostelu Akelarre. Při hledání bydlení přes AirBNB byly všechny levné domácnosti obsazené nebo daleko od centra a alespoň já si rozmyslím, jestli mám za ubytování na 5 nocí zaplatit 2 tis. nebo 8 tis. Velmi dobré recenze (a to oprávněné) a umístění (15 min od Guggenheimu) rozhodly. (Bylo to i se snídaní a káva a čaj v jakémkoli množství kdykoli zdarma k dispozici). Nakonec spím doma sám celý rok, tak proč bych nevydržel někde 5 nocí a nepotkal lidi z celého světa. První noc jsme byli na pokoji jen tři, pak začali přibývat další. Trochu hlučnější byly pouze dva mladí Američané. Poslední dvě noci vedle na posteli spal Maročan. Byl velmi „kontaktibilní“, uměl anglicky hůř než já, moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsme si „požvatlali“. Vedle dalšího jsme popasovali své jazyky, trochu ho zchladilo, když zjistil, že umím arabsky všechno správně vyslovit, zato jeho pokusy vyslovit něco česky byla vskutku povedená taškařice. Slovo „nahoru“, které mi přišlo, že by pro arabská mluvidla neměl být problém vyslovit, netrefil ani na podvacáté. Nad slovem „dovnitř“ jenom mávl rukou a raději změnil téma. Trochu „zážitek“ byl, když jsem usínal o on se teprve do postele chystal, si v několikavteřinových intervalech asi stokrát vyslechnout „Aláh akbar“. (Tedy drmolil si to „pod fousy“). Nicméně nebyl to žádný terorista, ti musí mít v oku patrný stín zoufalství či fanatismu. Drmolení je pak běžné u ne úplně vlažných věřících bez rozdílu vyznání, u nichž zatím vítězí forma nad obsahem.

Je třeba si přiznat, že náš jazyk má sice délky slabik, ale nemá přirozený akcent, takže pokud není mluvčím násilně deklamován, jeví se cizinci jako jednolitý nevýrazný proud hlásek. Již slovenština má mírný akcent většinou na první slabiku.

Akelarre se nachází kousek za řekou ve čtvrti Deusto. Přímo v centru máte spoustu kafetérií a barů, ale prakticky nenarazíte na supermarket s potravinami. V Deustu ho máte v každé ulici. Narazil jsem tu na výbornou jídelnu Cervecería Gabiña, kde měli za 5€ půlku grilovaného kuřete, pěkně křupavého na hlubokém talíři se spoustou šťávy. Potraviny jsou tu jen nepatrně dražší, kromě ovoce, kterým jsem se tu ládoval (hlavně slaďoučkými nektarinkami) a vody. Zdejší kraj je bohatý na vodu, takže ji moc neřeší, což bylo poznat i podle pořádných nefalšovaných sprch, které tekly v hustém proudu. Kohoutkové studánky s pitnou vodou naleznete na každém rohu, dokonce i na kopcích, takže vodu ani kupovat nemusíte.

Vzhledem propocení mi ani jeden kus prádla nevydržel 2 dny, takže jsem zavítal do zdejšího obchodního domu, vcelku pěkně řešeného ve tvaru půlkruhu. Ceny oblečení mi vyrazily dech. Kvalitní trika s celoplošným potiskem za 8€ bych u nás těžko hledal. (Za posledních 10 let jsem si v našich obchodech ani na našich webech žádné nevybral, pouze občas jsem narazil na ucházející polokošili). Mám neblahý pocit, že k nám od světových firem lifrují nejen horší potraviny, ale i ostatní zboží, prostě kousky, které na západě nejdou na odbyt, převezou na východ a ještě nás tu natáhnou.

Městská doprava zasahuje poměrně daleko do okolního kraje. Cenový tarif má čtyři pásma. Vyplatí se pořídit si tzv. Barik kartu (mně ji nabídli zapůjčit v hostelu), která funguje jako kapsa, kterou v automatu ze své kredit karty naplníte na zvolený obnos a pak ji při nástupu a výstupu vždy přiložíte ke snímači a pokaždé se vám zobrazí zůstatek. Cesta, která s jízdenkou stojí 3,50€, pak vyjde na 1,50€. (Trochu záludné je, že automaty při volbě EN anglicky zobrazí je první volbu tj. nákup s kartou nebo bez karty a další úrovně jsou již jen v ES nebo EU, takže je lépe požádat o pomoc někoho místního). U autobusu má zdejší systém tu výhodu, že se vždy nastupuje u řidiče a vystupuje zadem, lidé se pěkně seřadí a lezou dovnitř i ven po jednom a ne jako čeští sociální imbecilové všech věkových kategorií, co se cpou do prostředku všemi otvory, ještě když druzí vystupují nebo obestoupí dveře a není ani kam vystoupit (vodní dělo na vás). Metro a vlaky pak mají vstupní a výstupní turnikety, takže není dobré jakoukoli jízdenku cestou ztratit.

Turistické cesty:

Ve Španělsku rozlišují jen dvě barvy značení cest. Žlutá s bílou jsou krátké a červená s bílou dlouhé trasy, takže třeba narazíte na rozcestník pěti cest a všechny jsou stejné barvy. Značení není zdaleka tak husté jako u nás, u odboček je tedy třeba dávat si pozor. Někdy je na odbočující cestě značka ve tvaru kříže: "Tudy cesta nevede", ale není to samozřejmostí. Rozcestníky jsou celodřevěné, ne zcela přesně vyrobené a při větším počtu cest mohou ukazovat špatný směr. Lépe je vše kontrolovat pomocí navigace. Naprosto komfortní jsou zde odpočívadla s lavicemi, kohoutkovou studánkou a někdy i kamenným grilem.

Mapy.cz byly tentokrát hlubokým zklamáním. Navigace mi naskočila až 24 hodin po příjezdu, jinak jsem se podle ní pohyboval po Liberci. Po naskočení Bilbaa mi půl dne ukazovala, že stojím uprostřed řeky. Poté jsem běžně náhle přeskakoval o dvě ulice dál apod.. Dále v mapě chybí vyznačení stanic metra a některé turistické cesty, které se online jinak zobrazují, přičemž mapa byla stažená těsně před odjezdem. Autobusové linky jsou uvedené jen v jednom směru. Škoda, že Google maps neobsahují turistické mapy. Naštěstí v Bilbau těžko zabloudíte, řeka, svah a okolní kopce vám řeknou, kde se nacházíte.

----------------------

foto: Samsung Galaxy A7

Autor: Vítězslav Janáček | neděle 14.7.2019 15:20 | karma článku: 11.80 | přečteno: 210x

Další články blogera

Vítězslav Janáček

Guggenheim muzeum a další objekty baskického Bilba

Baskové potažmo Španělé, co se týče architektury nešetří odvahou, nebojí se barev ani bizarnějších útvarů.

18.7.2019 v 9:41 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 142 | Diskuse

Vítězslav Janáček

Modrá a zelená, která nikdy neomrzí - fotoblog

Záběry z jarních výšlapů do Jizerských hor a na Ještědský hřeben, dále do Lužických hor, na Panskou Skálu a Klíč.

17.6.2019 v 10:00 | Karma článku: 18.56 | Přečteno: 384 | Diskuse

Vítězslav Janáček

Testík samsonu áčka - fotoblog

Co může člověk čekat od fotoaparátu v mobilu střední třídy. K tomu pár fotek v mé oblíbené symetrii.

13.6.2019 v 9:23 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 157 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Dana Adámková

Květinou žádnou ženu neurazíš

Můj blog je především pro něžné pohlaví. Takový hodně kytičkový. Všechny rády kytičky dostáváme. V tolika různých druzích si každá vybereme tu svoji. Nikdy nezklamou svojí vůní a barevností. Jsou tak něžné jako my ženy.

20.8.2019 v 17:29 | Karma článku: 10.73 | Přečteno: 146 | Diskuse

Dita Jarošová

Carpe diem z Neapole

Itálie je vulkanickým gigantem, vlastní sopky hnedle tři co makají. Jinak je zde velká sopečná činnost a proto kdo má rád zahalené hory rouškou výparů, tak přijel do správné lokality...Termály, které zde vyvěrají jsou blahodárné.

20.8.2019 v 10:14 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 209 | Diskuse

Dana Adámková

Výstava panenek

V naší obci se každý rok, pořádá výstava mečíků od naších pěstitelů. V záplavě nádherných rostlin, bylo těžké, označit tu nejkrásnější. Mě zaujala výstava panenek. Celá výstava byla moc hezky aranžovaná a organizovaná.

19.8.2019 v 13:34 | Karma článku: 17.87 | Přečteno: 286 | Diskuse

Pavel Vrba

V čase vrátil jsem se o 74 let zpět

Někdo sice může namítnout, že by se člověk neměl vracet do minulosti, nýbrž by měl nakukovat především do budoucnosti. Je to však pravda jen na půl. Nakonec, vše co prožíváme a jak na vše nazíráme, je kaleno historií.

19.8.2019 v 11:30 | Karma článku: 14.45 | Přečteno: 437 | Diskuse

Jana Klenorová

Mezipřistání na Marsu

Nejdřív nebylo jasné, kde to jsme. Vypadalo to na mezipřistání na Marsu, a kdoví... kde jsme to vlastně byli!

19.8.2019 v 10:31 | Karma článku: 11.48 | Přečteno: 276 | Diskuse
Počet článků 88 Celková karma 12.09 Průměrná čtenost 520

Tadá...

Najdete na iDNES.cz