Jméno jako rána osudu

Nomen est Omen - Jméno je osud, říká  staré latinské přísloví. Co si ale o tom mají myslet ti, jejichž jméno je zdrojem posměchu. Například kdybyste se jmenovali Kokot, Pako nebo Buzík, nechali byste se přejmenovat?

Dnes v době sociálních sítí, pracovní fluktuace a vůbec absence soukromí se nelze divit, že se lidé s hanlivě znějícími jmény nechávají přejmenovat. Podle mých nahodilých "průzkumů" na databázi jmen "KdeJsme" (pozn.1), hanlivě znějících jmen ubývá. Nejvíce jich najdeme na severní Moravě a největší úbytek je patrný v roce 2011. Vzhledem k tomu, že tato databáze funguje od roku 2010, mám oprávněný dojem, že právě ona je příčinou, proč se dotyční lidé nechávají přejmenovat.

Například v roce 2011 bylo v ČR 6 Kokotů a v roce 2015 už jen 2. Nebo dnes je naživu už poslední Kunda, zatím co v roce 2011 jich bylo 9. Některá jména již vymřela, například Špunt, Hlod, Niňo,  Dement, Koko, a Minion, všichni v roce 2011. Uvážíme-li, že v roce 2010 vyšel animovaný film Já Padouch se žlutými postavičkami Minionů (česky Mimoňů), je u posledně jmenovaného možné, že se dotyčný s nimi nechtěl identifikovat. Ale možná umřel nebo se odstěhoval do zahraničí.

Spoustu jmen dnes nalezneme v ČR v jediném exempláři. Například Pryk, Flus, Filc, Tik, Cecek, Frnda, Kuňka, Pako, Žumpa, Díra, Lepenka, Klín, Péro, Kladka. K tomu bych dodal, že jiné jednoduché stroje tu máme v mnohem hojnějším počtu. Například Hřídel (92), Klika (618), Šroub (110), zato žádný Páka nebo Kolo. A také jména spojená s třením - Šukal (15), Šoupal (185), Šoustal (114).

Velice nízko se drží i jednoslabičná nepříliš honosná jména - Nic (3), Pleš (2), Trik (3), Haf (2), Cep (3), Ťuk (3), Kyt (3), Hnis (3). Překvapivě lépe jsou na tom Hrk (18), Krák (20), Buch (57), Cuc (89), Hlad (146), Chlup (725), Klik (164) Puk (67) - existují také Pak, Pek, Pik, Pok, všichni v hojném počtu nebo také Kuk, Muk, Huk, Zuk, Žuk, Buk, Suk, Šuk, Fuk a v roce 2011 zmizeli Vuk, Čuk, Guk, Luk a Duk. 

Některá nehonosně znějící jména najdeme sice v malém počtu, ale různě věkově rozložená a lze vypozorovat, že se dále množí, například rodina Hajzlů (14), Troubů (7), Hňupů (22).

Výskyt jmen hlodavců má sestupnou tendenci - Potkan (5), Krysa (9), Hraboš (17), Rejsek (39), žádný Myš, pouze vcelku dobře rozmnožený Myška (966) a Myšička (141). O moc lépe na tom nejsou ani domácí zdrobnělí savci - Psík (52), Vepřík (24) a Oslík (16)

Na vymření nejsou ani synovci strýčka Skrblíka - Kulík (387), Dulík (90) a Bubík (175). V originále se kačírci jmenují Huey, Dewey a Louie, takže by se spíš měli jmenovat Hulík, Dulík a Lulík. Hulík (117) je, Lulík není, zato je po ruce Bulík (48), případně i Šulík, Culík, Rulík, Tulík, Mulík, Čulík i Čurík

Jména jsou nedílnou součástí humorných povídek či scénářů. Když se jim smějeme v knize či ve filmu, může se někdo divit, že se jim budeme smát i v realitě. Někdy nemusí být jména směšná sama o sobě, ale teprve, když je dáme do dvojice či trojice s jinými jmény. Spisovatel si může jména vymýšlet, ale většinou, pokud se jedná o příběh z reálného prostředí, dá přednost, když jsou jeho jména humorná, ale zároveň reálná. Dvojice mohou spolu korelovat na základě:

1. rýmu  -  Krňa (37) a Hrňa (194);  Louda (1034) a Jouda (20);  Suchar (403) a Buchar (22); Náprava (34) a Náplava (231); Kunda (1) a Bunda (150); Pako (1) a Sako (11); 

2. společných hlásek - Puch (12) a Pach (49);  Kolek (732) a Kolík (24);  Buňa (2) a Buňka (115);  Kufr (27) a Futro (8);  Kostra (4) a Hastrman  (21); Tatar (139) a Tatra (139), Buzík (17) a Buzna (1)

3. tématické souvstažnosti - Bubák (211) a Strašák (180);  Srp (457) a Kladivo (101); Drn (4) a Hrma (83); Díra (1) a Jáma (3); Kuřák (44) a Pijan (9); Zbytek (38) a Ostatek (26), Pivo (4) a Perník (101), Prkno (85) a Poleno (37), Dežo (4) a Gadžo (16) - předpokládám, že jde o Roma. Je to podobné jako když se Čech jmenuje Němec a Němec Bohm. Ze svého šluknovského dětství si pamatuji, že všichni s příjmením Černý byli bílí jak stěna a všichni s příjmením Bílý bílí jako stěna nebyli.

Člověk je se svým jménem konfrontován o raného dětství. S pružností mladé mysli má čas si na své jméno zvyknout. Přesto podle povahy jedince může být zdrojem pocitu méněcennosti, který se v nějaké z komůrek podvědomí přenáší do dospělosti a pokud člověk své jméno nemá rád, pak nemá zčásti rád ani sám sebe. 

Veškeré předměty tohoto světa, konkrétní i abstraktní, jsou nějakým zvláštním způsobem spojeni se svým jménem. Každé slovo je složeno z hlásek, podobně jako určitá látka z atomů určitých prvků, a stejně jako u chemického slučování vznikají i v řeči ze základních vlastností stavebních kamenů vlastnosti specifické pro každé jednotlivé slovo. Každá hláska má svůj tvar a každé slovo je určitou vibrační soškou (pozn.2). Kdysi na úsvitu lidstva tvarosloví vznikalo na základě této zákonitosti a obrazy tvarů hlásek odpovídali obrazům pojmů, které měly vyjadřovat. Tyto elementární tvary pak podléhaly kulturně historickému vývoji, opracování a posunutí, takže často zmizelo přirozené souznění formy a obsahu. Nicméně cítění pro morfologii slov i když posunuté do podvědomí člověku zůstalo a je vlastně základem slovního humoru. Směšné je to, co se odklání od přirozeného tvaru, co ho karikuje. Cítění elementárních tvarů je zvlášť patrné u slov, které nedávají žádný smysl. Samozřejmě pak dále v mysli vznikají syntézy s pojmovými kořeny ostatních slov, z čehož mohou vznikat útvary útočící na bránici, aniž byste věděli proč.

Dnes však jako první v mysli člověka naskakují představy spojené s naučeným nebo přeneseným smyslem slova. Klasickým příkladem jsou původní psychiatrické diagnozy debil (lat.- ochromený, slabý), imbecil (lat. - slabý, bez síly), idiot(lat. -nevědomec), které pro svou devalvaci byly nahrazeny "fyzikálním" odstupňováním retardace (zpomalení). Samozřejmě sotva bys řekl švec, slovo retard se stalo lidovým označením pro blbce, tedy jinak normálního člověka s jehož duševním či fyzickým výkonem nejsme právě spokojeni. Tyto snahy jsou přes jejich ušlechtilost naprosto marné a malicherné, neboť dokud v lidech bude existovat potřeba mít někoho za blbce, dotud každé nové označení pro zpomalený vývoj bude pro tento účel zneužito a pouze se opět budou muset přepisovat učebnice, čímž z historického hlediska vzniká pojmový chaos.

Ale zpět ke jménům. Jsou jména, která se na nepřístojná slova pěkně rýmují a pak jsou jména, která se dají rovnou zařadit do kategorie nadávek. Vzpomínám si, že jako dítě mě dopalovalo povykování Janáček panáček, dej si hovno na háček. Nejčastějším útočníkem byl jistý Hájek, na jehož jméno se toho moc vtipného vymyslet nedalo, což mne krušilo mnohem více než samotný posměch. Nadávkou jsou vlastně veškerá označení, která devalvují lidskou důstojnost pramenící z vědomí nadřazenosti člověka, jedno jestli z pohledu evoluce nebo společenské hierarchie či etikety. Například jména jinak roztomilých zvířat.

Když se vám někdo představí jako Zajíc a ve vašem mozku je aktuálně snímaný obraz dotyčného člověka překryt obrazem stéblo chroustajícího ušáka, který se pohybuje stylem přískokem vpřed, zřejmě se zcela neubráníte komickému výsledku a alespoň v mysli se uculíte. Když se ale setkáte se jménem těžšího kalibru, jsou to někdy muka se přemoci a mnohdy to prostě nejde. Osobně bych asi nemohl být úředníkem ve veřejných službách. Kdybych seděl za přepážkou a klient by se mi představil třeba jako Spratek (96), asi by mi nejdříve zazářila očka, špičkou jazyka bych se začal dloubat do vnitřní straně tváře (myslím, že jde o hledání akupunkturního bodu, jehož stimulace má vyrušit vzruchy způsobujíc charakteristické prohnutí úst do tvaru mísy), potom bych se omluvil, šel za dveře, odkud by se tlumeně ozval výbuch smíchu.

Když se pan Houska a pan Rohlík navzájem představí v prodejně pečiva (skutečná událost), nebo když velitel při rozdělení zavelí Hřídel a Klika do strojovny, tak se prostě smíchu neubráníte. Rovněž větám vysloveným bez vedlejšího záměru: "Šel jsem s Kufrem do kina" nebo "Shodili to na Futra".

Lidé se s tímto "postižením" buď musí naučit žít nebo se prostě dát přejmenovat. Zvláštní je, že když to provedou, mohou to časem pociťovat jako jistou ztrátu identity a k původnímu jménu se vrátit. Je vcelku možné, že věc má hlubší kořeny, Například lidé přírodních národů (američtí nebo australští domorodci) si nechali změnit jméno i několikrát za život, pokud se ve svém duševním a duchovním vývoji nějak zásadněji změnili a změnili tím i své působení na okolní svět. Podobá se to změně titulů při získávání vyššího vzdělání, jenže zde nejde o balíček naučeností, ale o skutečné vnitřní založení.

Existují nematerialistické názory, že duše přichází do těla jako samostatná identita již zformovaná do určité podoby odpovídající schopnostem a vlastnostem, které vyvinula během předchozích existencí a přináší si tak sebou i odpovídající jméno. Její vlastnosti jsou pak jakousi magnetickou silou, která jí přitáhne právě k odpovídajícím rodičům. Tito rodiče pak ať přemýšlí jak přemýšlí, nebudou intuitivně cítit spokojenost, dokud nevyberou pro dítě jméno, v jehož smyslu má přicházející duše na zemi působit. Když vám něco vytane z podvědomí jako nápad, je to to samé, jako když k vám přijde ve snu nějaká bytost a něco vám sdělí (Ti, co si nepamatují sny, nemají šanci pochopit).

Z tohoto pohledu jsou důležitá první jména, to je vaše vlastní já. U nás jsou to především jména židovského a staroslovanského původu a jsou vesměs pozitivní, ušlechtilá a krásná. Rodové příjmení má spíše všeobecnější vnější ráz. Když vás někdo osloví jménem, míří rovnou k vašemu srdci. Když vás  někdo osloví příjmením s titulem, hovoří k vám jako k členovi určité skupiny. Když vás někdo osloví příjmením bez titulu, pociťujete to velmi nemile, protože to nejste přímo vy, ale jen člen určitého stáda.

Samozřejmě v dnešní době vládnoucího vědeckého materialismu jsou takovéto názory považovány za přežitek a jméno je prostě jen označení, pouhé ID pro databázi, tedy slovo bez hodnoty. V mnoha lidech však stále tušení jisté spojitosti žije. Zajímavé je pozorovat první jména a jejich nositele. Je skoro příhodné, že téma ve jménu obsažené, je pro jeho nositele nějak důležité nebo hlouběji uložené, že v něm může vynikat nebo naopak selhávat a že životní situace mu obzvlášť přejí, aby jeho kvality používal.

Nechci uvádět příklady, protože by mohly být jednostranně zavádějící. Kdyby chtěl někdo na toto téma vytvořit vědeckou studii, asi by musela být hodně komplexní s mnoha kritérii a rozbory životních situací, nikoli pouze analýza statistiky odpovědí na pár otázek. I když studií podobného druhu přibývá, jevilo by se to jako kuriozita aspirující leda tak na Ignobelovu cenu. 

Vlastně bych varoval před přímým pozorováním, které vede leda tak k malichernému posuzování ostatních, na druhou stranu je takové varování zcela zbytečné, neboť kdekoli se sejdou dva k družnému hovoru, netrvá dlouho a berou si na paškál někoho třetího většinou způsobem, ke kterému se moc nehodí přívlastek objektivní. 

Spíše je dobré naučit se jakémusi druhotnému pozorování, tj. že vědomě nikoho nesledujete, ale jen tak vše prožíváte bez rozumového hodnocení, avšak s otevřenými receptory. Pak když je potřeba, necháte ze sebe nastřádané dojmy vyplout a necháte pasivně na intuici zobrazit závěry. Lidský duch pracuje tak trochu jako počítač. Nemusíte znát na jakém principu funguje, ale musíte umět rozpoznat vložená data a jak a kde se zobrazuje výsledek, přitom rozeznávat viry v podobě uměle naučených pouček a osobních vztahů a přepojatostí. Pocity jako indikátory přicházející s vnitřními obrazy lze časem rozdělit do mnohem větší, jemnější a pestřejší škály, než jakou používá dnešní průměrný člověk, protože všeobecně platí, že zjemňujete a zlepšujete jakoukoli schopnost, kterou aktivně a bedlivě používáte. Tuto zvláštní schopnost aktivně-pasivního zpracovávání dojmů starý dobrý Lao-c´ nazýval "nečinností být činný".

Ještě malý vzkaz maminkám, které se rozešly se svým protějškem a neproběhlo to v dobrém. Pokud máte chlapce a neumíte potlačit své nenávistné výlevy, neoznačujte otce svého syna během dehonestace příjmením, pokud ho syn nese také. Je to nejlepší způsob, jak v něm vysadit odpor ke svému jménu a tím i sobě samému, což se může promítat do snížené sebedůvěry v následujících etapách života. 

Závěrem. Nehezké jméno právě tak jako ostatní nepříznivé vklady na startovní čáře života může vést k rozvinutí sil, které by za příznivých okolností v člověku zůstaly jen dřímat. Zajímavým vyprávěním je životní příběh lakotského medicimana Chromého Jelena. U indiánů jsou jména zvířat obvyklá pro jejich symboliku vlastností, ale nijak nepřevažují nad ostatními názvy "věcí" přírodních i abstraktních. K tématu článku nutno dodat, že v nelibých jménech jsme proti indiánům úplní břídilové. Zde je pár jmen z kmene Lakotů: Sere na svou ruku, Chčije do rohu, Měkký Kokot, Kapesní Chňapka, Dělá vdovský pláč, Opálené Ořechy, Irokijská Napodobenina, Ten který přinesl hovno z dáli.(pozn. 3)

PS: Náčelníka Chcíplou Veverku jsem nenašel. Škoda.

Poznámky:

Pozn. 1 - Na této databázi se vám podle příjmení objeví správní oblast s rozšířenou působností, ve které je občan přihlášen, rok narození, zároveň výskyt jména v daném roce. 

Pozn. 2 - Hlásky se samozřejmě dají dělit dále a stejně jako hudební tóny jednotlivých hudebních nástrojů jsou komplexem mnoha "alikvotů".

Pozn. 3 - Zdrojový článek 13 Shocking and Funny Names From the Crazy Horse Surrender Ledger