Ralsko - výlet na sopečnou bábovičku a pár vzpomínek na vojnu

4. 10. 2015 17:02:17
Za starých nedigitalizovaných časů se řeklo jede se, sedlo se na první spoj a na cestě se improvizovalo. Dnes máme IDOS ,Google map a GPS a ty nám poradí nejkratší cestu.

GPS zatím úplně ignoruji. Kdybych měl každou chvíli poslouchat nebo kontrolovat, kde a jak mám zabočit, úplně by mi to znechutilo cestu. Avšak přemožen ostatními pádnými internetovými pokyny jsem odsunul původní záměr jet vlakem do Pertoltic a vyrazil do Stráže pod Ralskem, odkud jsem to měl vzít direttissimou rovnou na vrchol.

Cesta starším typem autobusu byla pochutina. Plyny, zvuky a hlavně vibrace. Při zařazení neutrálu v zastávce důchodcům vyskakovaly zubní protézy.

Po dokodrcání se na konečnou se mi otevřel výhled na pečlivě udržovaný skanzen socialistického hnusu. V onen okamžik ze mne vystoupala k nebesům omluva všem libereckým natěračům, neboť jejich dílo lze v konfrontaci se zdejším "dětským koutkem" považovat za velice decentní a esteticky vyvážené. (viz článek o panelácích zde). Doufám, že to nedělala ta samá firma.

Následně jsem zjistil, a spolu se mnou i další turisté putující k meandrům na Ploučnici, že cesta zobrazená na Google map vede přes území soukromé společnosti, a že jedinou možností je jít po hlavní asfaltce do Novin pod Ralskem, celý kopec obloukem obejít a jít nahoru z druhé strany.

Z této zkušenosti plynou dvě věci. Stráž pod Ralskem je odpornou krtinou, ostudou české kotliny, které by se měl každý turista dalece vyhnout. A Google map berte s rezervou.

Byl všední den a chladno, za celou cestu jsem v lese potkal jednoho postaršího turistu a jeden německý párek (lidí). Užíval jsem si to, mé misantropství nedostalo příležitost. Nahoru jsem šel ze severu, blížíc se vrcholu cestička byla stále půvabnější. Nemám rád, když jsem zpocený, zvláště když zpocené prádlo později na těle chladne a není jiné na převlečení nemluvě o zápachu. V lese jsem sám, sundávám tedy triko, venku je 14°C, fouká chladnější vítr. Úžasný pocit, vyklušu nahoru, na těle ani kapka a k tomu suché tričko.

Nahoře jsem hodinu sám. Vyzkouším si, jaký je to pocit udělat si selfie (se svým novým krátkým střihem). Obvykle toho nejsem schopen, protože když pozoruji ostatní, tak mi to přijde hrozně směšné. Zjištění, že se na tuto samolibou aktivitu prodává speciální držák, mi způsobilo hlavy kroucení. Občas něco spáchám jen proto, abych pohrdavě nepohlížel na bližní, kteří to provádí a mohl si říct, vždyť nejsi jiný. Mé nicotné zkušenosti tohoto druhu focení jsou patrné. Spíše siluetka než foto, že?

Výhled je z vrcholu na všechny strany. Výhled je to opravdu úžasný, protože všechny větší masívy jsou daleko. Například Ještěd je vyšší, ale z jedné strany je omezen blízkým hřebenem Jizerek.

Počasí je dramaticky oblačné, přitom viditelnost nádherná. Rozdíly v osvětlení však můj mobilní fotík nezvládá, takže jsem musel při úpravě zatahat za páčky trochu více, jinak by fotky nebyly koukatelné.

Ještěd v dáli.

Hra závojů světla nad Českým Středohořím.

Díky bývalému vojenskému prostoru nám tu zbyl rozsáhlý lán lesa. V naší republice není úplně obvyklé mít daleký výhled divočinou bez domů a stožárů.

Kdysi jsem v Mimoni sloužil na vojně na místní posádce, která společně s chystajícím se odchodem sovětských vojsk spěla ke zrušení. Celý útvar tvořila jedna rota a já jsem byl u ní výkonným praporčíkem a vzhledem k nízkému počtu vojáků pro rozpis služeb trvale i velitelem požárního družstva. Ten rok stejně jako v tento bylo rekordní vedro a naneštěstí se v prostorech Kuřivody, Hradčany rozpoutal velký lesní požár, který krotily hasiči z celé republiky téměř dva měsíce až do prvního většího deště.

Z papírové funkce se náhle stala funkce reálná a my jsme strávily dva měsíce dvě třetiny času bdění v ohni. Prvním překvapením bylo, že sovětští kolegové, kteří ve své zemi mají všechno balšóje, mají poloviční cisterny a poloviční hadičky a při příjezdu naší tatrovácké CASky a spuštění vodního děla vypadaly opravdu humorně. Pro vodu jsme jezdily do sovětského městečka Hradčany, kde jsem měl možnost vidět paneláky ve kterých bydleli důstojníci s rodinami. Děs a hrůza, na oknech místo závěsů novinový papír, v obchodu (magazínu) dva druhy konzerv, jedna flákota, pár druhů zboží, které by se dalo spočítat na prstech rukou jednoho člověka. Ty lidi se skoro nedostali ven, tehdy jsem reálně pocítil, jak mocně kálí kremelští mocní na své obyvatele a jakou to povahu u nich vlastně pěstují. Někteří naši hoši projevili svůj obchodní talent a kšeftovali se sovětskými kolegy s pohonnými hmotami. Domů si z vojny přivezli třeba 50 táců, což na rok 90 pro řadového člověka vůbec nebylo málo, ale raději o tom nevědět, sám bych na to neměl morál, mám rád klidný spánek.

Druhým překvapením byl fakt, že člověk přivykne všemu, i sebevětšímu nebezpečí. Po měsíci hašení jsme mezi hořícími duby a padajícími větvemi chodily jen ve slipech a v teniskách, v jedné ruce držíc hadici na rameni jako síťku na motýly a v druhé neodmyslitelné cigáro. Občas přijeli noví hasiči z daleka, vytasili požární útok s helmami na hlavách proudnice obouruč pevně svírajíc. Řeknu vám, že tak zaražené výrazy obličejů jsem dlouho neviděl, jako když oni spatřili vykuřující naháče pár metrů od ohně desítky metrů vysokého. Občas nastaly i okamžiky opravdu dramatické. Oheň se například na suché trávě šířil nepředstavitelně rychle, takže než se rozbalily hadice a řidič doběhl zapnout náhon, oheň, který byl desítky metrů daleko, byl náhle doslova u našich nohou.

Překvapením rovněž bylo, že hoši poslouchali. Dva měsíce se na rotě skoro nedodržovaly služby, vysílačka v autech nebyla a tak velení o nás nemělo pořádný přehled. Kluci po dohodě občas mizeli domů a přiznám se, že jsem měl trochu sevřený zadek, ale vždy se dostavili na dohodnuté místo a vše dobře dopadlo. Občas jsme toho měli dost a prostě odjeli na výlet. Většinou na Mácháč na pivo, které za podpory slunce rychle lezlo do hlavy. A to byly okamžiky nejhorší, kdy říct dost a jedeme, nebýt poseroutkou a zároveň nedopustit, aby se to zvrhlo v nějaký průšvih.

Vojna je zvláštní v tom ohledu, že s přidělenou funkcí nebo úkolem se bere jako samozřejmost, že máte i odpovídající schopnosti a prostředky a když ne, je jen na vás, kde a jak si je opatříte. Někdy musí člověk reagovat opravdu velmi pružně a nic jiného mu nezbývá. Tento donucující tlak občas v civilním životě chybí a činí člověka líným. Po příchodu do civilu se pak člověk naopak musel adaptovat na předpoklad druhých, že ke všemu potřebuje delší čas k zaučení, ba i na nedůvěru, jestli to vůbec zvládne.

Při pohledu na některé dnešní vytlemené mladíky si říkám, že by jim ta vojna přeci jen trochu mohla prospět. Na druhou stranu mazáctví a šikan, se kterým jsem se na vojně setkal nebo (pro slušnější typy) trvalé pokušení propadnout špatným návykům, se nedá považovat za zdravý tlak ženoucí k osobnostnímu vývoji.

Přísně vzato, byla to šaškárna. Přednější bylo správně pochodovat než bojovat. To co se tam člověk ze základního vojenského řemesla naučil za dva roky, se dnes naučí nějaký dobrovolník (třeba v IS) za dva týdny. Pokud se dnes vzhledem k situaci ve světě zvažuje o znovuzavedení základní vojenské služby, byl bych spíše pro zavedení vojenské výchovy do škol, samozřejmě s přiměřeným rozsahem a obsahem dle druhu školy plus nějaký ten prodloužený víkend na cvičení jako malou oběť našemu státu. Obava, že zkušenost s ovládáním zbraně by mohla probouzet agresivnější nebo kriminálnější živly, není na místě, spíš naopak. (Vidět vojáčky ve filmu nebo reálně zažít zrychlený přesun je sakra velký rozdíl v prožívání. Také blb, který chce něco provést, to provede a zbraň si stejně někde opatří).

Jednalo by se o základní výcvik pěchoty (ruční zbraně, granáty, RPG, maskování, pohyb...) a hlavně o pochopení organizace boje, aby při případném vyhlášení mobilizace nenastal naprostý chaos. Těžší technika, která podléhá neustálému vývoji, by zůstala v rukou profesionálů. Případně by se dal vzít v úvahu výcvik dobrovolných záloh pro odbornější pozice s kompenzací zaměstnavatelům. Nevím, jestli by to bylo dražší nebo levnější než ZVS, ale rozhodně by to nijak zásadně nenarušilo život člověka, profesní i soukromý. Já jsem například patřil k těm, jejichž drahý protějšek odloučení nevydržel a jistě nejsem výjimka. No, pár slziček ukáplo. (Přemýšlel bych o prvcích konceptu, který mají v Izraeli.)

V záznamech starověkých bitev například v Xenofóntově Anabázi můžeme číst věty typu - bylo spatřeno blížící se vojsko na tři dny daleko. Vezmeme-li v úvahu, že jediné, co se dříve v krajině lesklo byla buď voda a nebo zbroj, není těžké si představit, že člověk mohl mít přehled o sebemenším pohybu na desítky mil daleko. A hradní páni na Ralsku ho měli opravdu dokonalý.

Sestup jižní stranou byl příjemný, cesta krásnou bučinou pohodlná. Pro návštěvníky s autem je to tudy rozhodně lepší. Autem do Vranova až na okraj lesa.

Cestou dolů se mi stala věc, úplně ustal vítr, veškerý šum, ani pípnutí se neozvalo. Zastavil jsem a vnímal jen ticho. Ale nebylo to ticho, spíš jako by mi hvízdalo v uších mnoho tónů o různých frekvencích až to bylo nepříjemné. Pak jsem zjistil, že kousek opodál po vrstevnici stojí vysílač. Pískání pak dál při sestupu přestalo. Stejně, jaké to asi bylo dřív v době ticha bez vrčení a vibrací strojů, bez vlnového smogu v atmosféře, kdy jediné co bylo k slyšení, byla příroda.

Cestou alejí z Vranova do Mimoně jsem se přiživoval plody tamních ovocných stromů. Narazil jsem na zvláštní ovoce, které mělo tvar, velikost a pecku jako špendlík, ale barvu a chuť mělo jako švestka.

V Mimoni jsem byl naposledy před čtvrt stoletím a velice mě překvapila svojí úhledností. Tamní zemani a správci zřejmě dělají svou práci dobře.

Autor: Vítězslav Janáček | neděle 4.10.2015 17:02 | karma článku: 16.51 | přečteno: 481x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Fotoblogy

Marek Trizuljak

Od prvního jarního dne k Velikonočním svátkům

Rovnodennost, první jarní den, úplněk a brzy poté velikonoční svátky. Obrazové dojmologie ... ... ...

28.3.2024 v 15:39 | Karma článku: 10.85 | Přečteno: 98 | Diskuse

Jaromír Šiša

Auto moto veteráni všude možně i jinde.

Třeba pod střechou velkých prostorných i malých útulných muzeí. Nebo na všech možných srazech, případně je potkáváme jen tak v prostoru. Pro svoji krásu a eleganci je obdivujeme a s úctou k těm, kteří jim vdechli nový živý život.

28.3.2024 v 10:03 | Karma článku: 35.89 | Přečteno: 1798 | Diskuse

Petr Široký

Jak jsem potkal brouky (Díl LXII. - Rokycany 12 - Jaro je tu)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

28.3.2024 v 8:42 | Karma článku: 16.21 | Přečteno: 181 | Diskuse

Martina Pazourová

Po dešti......

Nenapadá mě nic jiného, než text písně paní Judity Čeřovské.Foto Nikon D 70. Jo, a dalo to docela fušku :-)

25.3.2024 v 23:00 | Karma článku: 12.40 | Přečteno: 212 | Diskuse

Veronika Foglová

Květná neděle 2024

Uteklo to jako voda, a svatopostní doba nám vstoupila do své závěrečné fáze - Svatého týdne, po němž nadejdou Velikonoce.

24.3.2024 v 15:21 | Karma článku: 11.17 | Přečteno: 158 | Diskuse
Počet článků 90 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 644

Tadá...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...