Architektura okem suprematismu, fenomen paneláku (foto + návrhy)

Zatím co život velkoměst se stále více přemísťuje do gigantických totemů ze skla a kovu, skrovnější poměry menších měst strkají své obyvatele do barevných škatulek.

Skončilo to secesí a začalo funkcionalismem. Budovy bez ozdob, budovy bez stupňovitého členění, budovy bez slohu, budovy bez osobitého rázu, jedním slovem králíkárny. Když ve Vídni postavili funkcionalistický dům naproti císařovu výhledu, stařičký mocnář si nechal přestěhovat pokoj, aby se na ten hnus nemusel dívat.

Prvorepublikový modernismus má jisté kouzlo, ale při pohledu na vilu v tomto stylu se nemohu zbavit dojmu, že se dívám v lepším případě na krematorium, v tom horším na starou dobrou sámošku. Ovšem republika druhá, v pečujících rukou starostlivého komunisty, to je "architektonické pošušňání". Typizované paneláky všude vůkol, betonová šeď, kam oko dohlédne. Umění, pokud má být uměním, musí obsahovat jistou duchovní složku. Hlavním cílem komunismu je uspokojení základních potřeb (1 stupeň Maslowovy pyramidy). Vyšší složky komunista popírá a proto jej z tohoto hlediska nelze považovat za plnocenného člověka, nýbrž spíše za kultivovanější domestikované zvíře. Pejskovi je jedno, jak jeho bouda vypadá a do jaké misky dostane žrádlo. Pejsek může být hodný, milý a přítulný, ale na homo sapiens (člověk moudrý nikoli rozumný, jak nás komáři ve škole učili) je to pořád málo.

Jako člověk, převážně žena, své nedostatky překrývá pestrým ohozem a nějakou tou barevnou  šminkou, tak i porevoluční "demokrat" se chopil barev a počal šedé kvádry přetvářet na kostičky z dětské stavebnice. Infantilně barevná sídliště se dnes stala normou. Rozhodně nejsem zastáncem šedi, ale co převádí dnešní pestro-urbanisté, je malátná nuda kombinovaná barevnými výkřiky většinou v hrozných kombinacích.  (např. "originální" nápad - jeden tmavší pruh uprostřed celé stěny paneláku).

V některých evropských městech s kulturním dědictvím existují předpisy na barvu omítky. V podobném duchu by nebylo na škodu nechal vytvořit předpisy na škály barev pro určité oblasti či sektory tak, aby byl zachován ráz místa. Podle umístění by se určila míra sytosti barev, míra extravagance, ale také vzor či linkování. Dohled by vedly z důvodu eliminace názorové jednostrannosti nejméně tři fundované a nadané osoby (vypůjčené a zaplacené, nikoli v hlavním pracovní poměru).

Já vím, je to naivní, jen tu brečím nad něčím dávno ztraceným. Estetické svědomí v tomto ohledu dávno vzalo za své.

Co mě ale štve, není ani to, že je to pestrobarevné, ale že je to odfláknuté. Připadá mi, že dotyčný, který volil barvy a geometrické rozložení, se nad tím nezamyslel, prostě udělal, co ho první napadlo, peníze za to dostane tak jako tak.

Ano, je to o penězích. Kdyby ty vzory měly za něco stát, dalo by to více práce. Když už to není půvabné, mohlo by to být alespoň zajímavé. 

Jak to vlastně dělá příroda? Vezme nějakou převládající barvu na větší plochu a v ní nebo podél ní vypentlí pestré barvy do drobných vzorů a textur. Stejným způsobem si lidé dříve vytvářeli oblečení. Většino dvě stěžejní barvy a k tomu pestré detailní lemy a ozdoby o menších plochách. To je cosi, co od přírody cítíme jako estetické.

Tyto textury detailů jsou však pro čmárání po panelácích z důvodu finanční efektivity nemyslitelné. Kromě toho v  módě jsou unylé velké plochy bez ozdob, stejně jako trávníky bez květin, pravděpodobně se zplošťováním našeho vnitřního života se zplošťuje i naše představa o vnějším světě.

Dost bylo kritiky a breku. Co je to ten suprematismus (suprema = převaha, nadvláda). Pojem formuloval zakladatel hnutí Vladimír Malevič známý svým obrazem Černý čtverec a měl by znamenat převahu barvy a tvaru nad předmětnou skutečností, což znamená v podstatě geometrickou abstrakci. (Apropos, nevím co člověk, který se v galerii postaví před obraz Černý čtverec vnímá, já v něm vidím výhled okénkem z hajzlíku o půlnoci do světlíku.) No, a pak už to šlo z kopce raz dva.. tři.

Raději chodím později do práce a později z práce. Vedle podvečerní pohody a odlidněných obchodů, zvlášť oceňuji šikmé paprsky slunce ideální pro fotografování. Chodím kudy mě napadne, nic nehledám, jen tak se dívám a prožívám si ten život kolem, dokud kdesi v pravém horním rohu na hranici periferního vidění kdosi nezacinká a neupozorní mě, že zde je dobré odebrat snímek. 

Snímky jsem vyhodil z přirozených os (některé při focení, některé při editaci), aby se více vznášely v prostoru osvobozeny od pout reality a působily poněkud abstraktněji.

Malé (nemalé) intermezzo: Kdysi jsem začal chodit do hudební školy učit se hře na varhany (z důvodu problému se šlachami jsem musel skončit), jejíž podstatou je tzv. legátové navazování tónů, což zjednodušeně v praxi znamená, že při proměnách akordů vždy zaznívá alespoň jeden (lépe dva) tóny z akordu předchozícho. Vzniká tím plynulý harmonický proud hudby. Skladba neposkakuje, neznikají násilné nelibozvučné přechody. Stejného efektu se využívá v instrumentaci symfonické hudby (které nemusí být čtenář přímým posluchačem, ale kterou často nevědomě ocení pro svůj nezaměnitelný emocionální efekt ve filmové tvorbě). 
Stejné zákonitosti by se mělo využívat při kompozici tvarů a barev v architektuře, což se žel zjevně neděje, nýbrž dochází k extrémismu. Buďto se vytvoří uniformní textura kopírováním nebo nesourodý chaos. Pokuste se tak dvě, tři minutky pozorovat navazování tónů při proměnách harmonie (červené jsou smyčce, zelené dechy) -

Vyváženost hudebních prvků zajišťuje tzv. kontrapunkt, když některé prvky stoupají, jiné klesají, nůžky harmonie se rozevírají a svírají. Totéž, si myslím, lze dodržet i kompozici prvků výtvarných, neboť prvky všech umění jsou zakotveny v jednom zákoně, který stvořil vesmír. Nedá mi to, abych nepřidal ještě jedno video. Software vytvořený pianistou, hudebním skladatelem a softwarovým inženýrem Stephenem Malinowskim nám umožňuje hudbu vidět. Úžasný prostředek pro ty, kteří by rádi pronikli do tajů klasické hudby, ale nedokáží udržet pozornost. Notový zápis je nahrazen barvami a tvary, kde linky zůstávají linkami osnovy a odpovídají výšce tónu, tvary například v tomto videu označují nástrojové sekce, např. kosočtverce smyčce nebo čtyřcípé hvězdy dřevěné dechy, šestiúhelníky žestě, klavír jsou čtverce a barvy označují tónové rozsahy jednotlivých nástrojů, třeba modré flétny a zelené hoboje, růžové housle nebo hnědé kontrabasy. Hudba zní v okamžiku přítomnosti, jako celek jí vnímáme pomocí paměti a tuto paměť osvěžuje tento druh zápisu. Mozartova hudba je proto jakoby stvořena, prostě zářivě čistá  zahrada tónů. 

Pokračujme v prohlídce barevných paneláků. 

 Nyní se přeneseme do libereckého centra

Kritizovat je strašně snadné, pokud si v dané tématice nezkusíte něco vytvořit. Například filmových kritiků najdeme na ČSFD zástupy a dovolím si tvrdit, že spousta z nich není schopna napsat krátkou povídku natož scénář nebo cvaknou obsažnou fotku. A tak jsem zkusil něco navrhnout a při tomto zkoušení jsem na sobě zřetelně pozoroval sklon, kterému leckterý umělec podléhá, a to vytvářet stále větší extravagance, jen aby to bylo originální.

Článek by se měl nést v duchu suprematismu a příbuzných směrů, takže uvedené pokusy se snaží držet vymezeného rámce.

Začněme třeba Mondrianovým neoplasticismem, který se pro paneláky náramně hodí. Připravme si obrázek, který v Mondrianově sbírce nenajdete, protože jsem ho během několika minut sestrojil já, a kterých bych mohl bez námahy sestrojit desítky, aniž by kdo poznal, že nejsou původní, což silně zpochybňuje toto Mondrianovo umění jako umění, ale musí se nechat, že původní myšlenka byla originální. Barvy lze utlumit a přidat nějaký tvar navíc.

Potom obrázek napasujme do šablony paneláku.

Zvýrazněné kontury jsou právě specifickým prvkem, který plastičnost tvaru zvýrazňují. V dalším pokusu se snad trefím linkami mezi okna a nějakou základní geometrii ještě přidám.

Barvičky a kontury jsou natolik vyzývavé, že člověk neodolá pokušení nechat se ovlivnit Rakušanem Friedensreichem Hundertwasserem (Úžasné jméno - Pokojná říše sta vod)

Uznávám, tyto volné křivky už nepatří do geometrické abstrakce. Ještě jednu výjimku:

Často chodím kolem jednoho nízkého dlouhého paneláku, který fasádníci rozdělili na čtyři barevné části. Oranžová, zelená a modrá (žlutá není na snímku v záběru), nemůžu si pomoci, ta kombinace mne mučí. Nevím jestli tvůrci přemýšleli ve smyslu modrá - nebe, zelená - louka, les. oranžová - písek, kámen, ale myslím, že kvadratická budova si nemůže hrát na segment přírody, zato může dostat svou osobitou svéráznost.

Barvy by nemusely být tak výrazné (ani by se nemusely střídat), křivky by se nemusely opakovat a nemusely by být použity výrazné linky. 

Zatímco u velkostaveb je trendem používat prvky průmyslového designu  - textury pletiv, mříží, plechů a roštů, které se přenášejí do velkých rozměrů, u středních staveb převládá trend dělení do segmentů, kapsulí či kontejnerů.

Panelák s modrými skly na balkonech na Králově Háji nevypadá věru zle. Žel je opět jediný svého druhu. Vlevo paneláky na Kunratické, na kterých se prudkými barvami nešetřilo. Dokonce si dali práci s rozměřováním úhlopříček.

Sídliště ve Vratislavicích. Nevýrazně zbarvené paneláky působící jako mimikry mezi nimi jeden jedovatý. Proč? (V daný moment jsem nefotil paneláky, ale prostě záběr, který mě zaujal, podobnost balíků sena s balíky lidí a odpolední zlatavé světlo, které právě s onou jedovatostí ladí. V zimě je to o něčem jiném.)

 Po těchto ukázkách si dovolím nabídnout sice také "limetkově", ale zároveň však pastelově laděné věžáky. Umím si je představit v částech nebo pruzích obložené barevnými dlaždicemi, jako to prováděl právě Hundertwasser. Prostě panelák je natolik ošklivá budova, že to svádí udělat z ní alespoň budovu bizarní.

Pětizubí dvanáctipatrových umakartových chýší. V té modro žluté napravo jsem nějaký čas bydlel. Druhý zprava je původní neoblečený, ostatní vcelku ladí. Proč nějakého .upce napadne udělat takovou modrou hrůzu, která ani barvou ani tvarem naladí s ostatními. (Sorry, fotka je mizerná)

 Za úvahu by stálo naimitovat prosklenou budovu, například právě tam kde budova výrazně vyčnívá.

Rozložení ploch se dá využít i jinak. Vpravo je důkaz, že se dají vymyslet i horší věci než stávající. Fosforový panekák bych si dovolil umístit možná tak do zdevastované staré průmyslové zóny bez zeleně, nejlépe u nějaké chemičky, jako provokaci.

Osobně bych nechal paneláky pokrýt omítkou imitující kamenný povrch. Kamenných textur je nepřeberně a jistě by se takové techniky našly. Jenže to dnes jaksi není cool vypadat přirozeně.

Dalším odvětvím geometrické abstrakce je tzv. op-art, neboli umění využívající optický klam. Přesunout  na panelák díla hlavního představitele op-artu maďara Vasarelyho by bylo vskutku zajímavé, leč pro náročnost těžko proveditelné.

Takže zůstaňme na zemi a zkusme naimitovat více budov v jedné.

Pro iluzi se hodí černobílá kombinace či matnější odstíny barev, Zkusíme téma vln.

Můžeme zkusit něco odvážnějšího a ani ne tak náročného. Ve vodorovné ose jsou do perspektivy upraveny pouze stíny spodních oken, přesto iluze zůstává.

Tento kousek moc geometrický není.

Trochu jako Dalmatin. Tak mě napadá, když už jsme u kýče a dnešního trendu nic nebrat vážně, představte si jednotlivé paneláky na velkém nepřehledném sídlišti oblečené do kůží různých zvířátek. Jak identický by byl každý takový panelák, například malé ztracené dítko ještě neznalé čísel by mohlo jen říct: "Já bydlím v žirafě" a bylo by po pátrání. No... asi toho necháme. V sobotu ráno mě  svými výkřiky probudili Romové výkop kopající pod mým panelovým bydlištěm, což jim v tom vedru nezávidím a musím říct, že opravdu makají, žádné každou chvíli opírání o lopatu nebo jeden dělá a pět okolo čumí. Ale proč na sebe musí hulákat, když stojí skoro vedle sebe? Na druhou stranu si říkám lepší uřvaný Rom s lopatou nežli na sociálce nebo s taškou, jejíž obsah patří úplně jiné osobě. Ale co jsem chtěl vlastně říct, když se probouzím, tak obvykle vídám barevné inspirativní obrazy a poslední dva víkendy věnované tomuto článku byly o omítkách paneláků. Napadají mě tucty dalších variací a rád bych ještě pár návrhů přidal, ale pak bych článek zřejmě nikdy nedokončil. Nyní si asi umíte představit, jak mě mučí každodenní stereotypní práce. Věcí, která mě drží nad hladinou, je kromě nutnosti obživy chtění dělat svou práci pořádně a i přes nezáživnost do ní vložit kus srdce. Jakmile člověk začne práci flákat, nudí ho ještě více a to je teprve životní tragedie.

Tak si uvědomuji, že tu vlastně z úvodního suprematismu není nic. Takže připravíme si obrázek. Obrázek jsem sflikoval během půl hodiny, to by Kandinskij čubrněl.

Přihodíme okna a některé prvky posuneme, aby se s okny nekryly.

Na závěr barevné kostičky pro srandu králíků v lunaparku (největší chujovina a stála nejvíc námahy).

Jak jsem řekl na začátku, umělcovu fantazii je třeba krotit, protože on často bývá jako dítě nekriticky nadšené právě tím, co dělá. Kde však brát ty rozumné a fundované dohlížející. Humanitní obory upadají, máme tu samé ekonomy a technické inženýry a mít školu ve směru nezaměřeném na výrobu nebo služby je dnes téměř něčím opovrženíhodným. Pak se nelze divit životu v Kocourkově.

Pozn.: Kromě Vasarelyho dvou děl, je všechno vyrobeno v Powerpointu, všechny fotografie jako obvykle mým mobilem.

Omluva ze špatné mezery v textu, v editoru je nemám, takže jeho chyba.