Cimrmanovy pragmatické pohádky

Osnova: Výčet a ukázky Cimrmanových pohádek - Malířští velikáni a jejich úchylky - Cimrmanovy jazykolamy.

Cimrman do superčeštiny (pozn.dole) přeložil i nemalou část vlastních spisů, které měly posloužit jako neochvějný vzor k rozvoji českého písemnictví v postcimrmanovské době. Hluboce si uvědomoval, že budoucnost leží v rukách potomstva a tak se v první řadě soustředil na literaturu pro nejmenší tj. na pohádky.  Svými příběhy však odmítl podporovat v mládeži nezdravou fantazii, která svým nepravděpodobným dějem odvádí člověka od reálného života, ale naopak si vytkl cíl probouzet v panenské mysli smysl pro praktický život a nezkrášlenou realitu. Kolekce nese příznačný název Cimrmanovy pragmatické pohádky, obsah čítá přesně tisíc a dvě pohádky, čímž Cimrman co do počtu pokořil nechvalně známé arabské pohádky lehkovážně propagující nezdravé ponocování. Proto preventivně v předmluvě vyslovuje přání, aby čtení pohádek, jakož i provádění všech návodů v nich obsažených se vykonávalo za bílého dne. Samozřejmě to platí i pro pohádky na dobrou noc. Nelze alespoň v rychlosti neuvést malý ukázkový výbor:

Prkenná chaloupka – v pohádce je velice podrobně líčeno vyhotovení menšího kurníku vhodného zejména pro Kur domácí. Klidně tam mohou bydlet i slepice.

O ptáku Vyhníváku – zde se Jára výjimečně uchýlil k metafoře. Jedinou funkcí ptáka je zde zobrazit, jak ten čas neúprosně letí. Jinak se prakticky veškerý děj pohádky soustředí na velice přesný popis biologického rozkladu v přírodě. Závěr pohádky tvoří gigantický hymnus předčítající poločasy rozpadů 260 prvků Cimrmanovy periodické tabulky.

Jindřichovo fanfrcání – Tuto pohádku Cimrman napsal za svého pobytu v Anglii. U Cimrmana bylo obvyklé cvičně přepisovat svá díla i do jiných jazyků, takže i tuto pohádku můžeme najít v cizojazyčných verzích s ekvivalentními názvy  Harry’s fanfertsing, Heinriches Fanferzung, ????????, ??—????????, Fanfrzione di Enrico nebo Henryka fanfrcanie. Jedná se o naturalisticky laděnou psychologickou pohádku o krátkozrakém studentu latiny, který za každé chybné slovíčko dostává lískovou hůlkou. Pod vlivem domácího násilí si bezmocný Jindřich jako únik vytvoří fantaskní svět, ve kterém panuje obrovskou mentální silou, pomocí obávané hůlky a nenáviděných latinských slovíček, které úmyslně vyslovuje chybně, vrací úder svým trýznitelům, nechává je ve svých představách nafouknout a létat nebo je proměňuje v ponižující objekty, čímž uspokojuje svou skrytou touhu po pomstě, přičemž následky svého nočního pomočování nebo projevy své nemotornosti svádí na smyšlené postavy.

Zřejmě kdesi Cimrmanem opomenutá anglická verze této pohádky o schizofrenním chlapci, jejíž německá verze ve své době zásadně ovlivnila dílo Carla Gustava Junga, se po dlouhých letech dostala do rukou nezaměstnané Joanne Rowlingové, která ihned v příběhu rozpoznala geniální potenciál, avšak zřejmě díky svému neuspokojivému sociálnímu postavení podlehla ďábelské myšlence celý příběh posunout do roviny fantazie, čímž zasadila smrtelnou ránu esenciálnímu úmyslu Cimrmanovy výchovně pragmatické myšlenky. Rowlingová zároveň naprosto neporozuměla některým Cimrmanovým pojmům jako například fanfrcání, což je Cimrmanův originální novotvar pro Jindřichovo vykřikování oněch zmatených latinských slovíček, proto tyto pojmy odstranila a místo toho si vymyslela úchylnou hru na létání s úklidovým nářadím mezi přitrouble deformovanými míči.

O chánu Zatutlejovi – v této pohádce Cimrman líčí pokrytectví, které žádné dobro nepřemohlo.

Jen tak mimochodem k  tématu vladařství se Cimrman vyjadřuje i ve svých divadelních dramatech Znavikul VI. a Tutanchám Kudlaj

První hra je příběhem rodu panovníků, kteří trpěli chronickou impotencí. Král Znavikul VI  je, jak číslo samo říká, šestým posledním králem, který musel adoptovat syna, aby udržel panovnický rod. Celá tragédie rodu šťastně skončila tím, že Král i syn náhle z neznámých příčin zemřeli a na trůn nastoupil zralý neopotřebovaný muž s funkčními varlaty a již několika odrostlými syny. Cimrmanovi oponenti zákeřně poukazovali na nereálnost hlavní myšlenky, protože kdyby si prý šestkrát za sebou impotent vybral náhodně z lidu opět impotenta, museli by matematici přepsat pravděpodobnostní rovnice.

Hra druhá, sedmihodinová jednoaktovka pro jednoho herce, kterou si Cimrman sám napsal, zrežíroval i zahrál, začíná slovy vypravěče… (Cimrman byl nucen na představení změnit tón hlasu… to aby postavu vypravěče odlišil od postavy Tutancháma): „V dálné mongolské stepi uprostřed vztyčených jurt stála vysoká pyramida“. Tato věta měla na publikum nevýslovně magický účinek, neboť celá polovina publika kamsi záhadně zmizela.  Poté pokračování hry nabralo trvale vzestupný charakter. Cimrman v postavě Kudlaje stoupal po stupních pyramidy vzhůru a obšírně líčil svůj postupně se rozšiřující výhled na nedozírné traviny, počítal roční výnosy píce i případné schodky při neúrodě, stanovoval hrubý národní produkt a prováděl prognózy růstu životní úrovně v závislosti na rozvoji industrializace. Cimrman na premiéru rád vzpomínal, hlavně na zážitek, kdy ani ne po pěti minutách stoupání byl již tak vysoko, že nerozeznával diváky v publiku. A opět se našli zpátečníci, kteří v syntéze mongolských a egyptských historických reálií nedokázali spatřit bod zlomu ve vývoji moderního divadla.

Cimrman hnán vlastním duchem zlepšovatelství také renovoval několik dosti zastaralých lidových pohádek. Obzvláště mu vadilo, že při opakovaném poslechu příběhu slyší pořád ta samá slova. Aby se zbavil vyježděné sylabické koleje a dosáhl fonetického osvěžení, použil neobvyklou  slovní praktiku zvanou přesmyčka neboli anagram.

Tato mysteriózní praktika spočívá v sentenciální metamorfóze pomocí komutace pozic sylabických nebo literárních prvků přičemž po opětovné totální integraci je nová množina sentenciálních prvků s původní množinou kvantitativně identická.

Rustikálně založení lidé říkají, že stačí přeházet písmena ve větě.

Za všechny uveďme například „Červ élek na okurce“ - O červené Karkulce, „Koze unikl Čuryfák“ - Kouzelník Čáryfuk nebo „O Nulo-budíkovi“ alternativně „O Bundí-kulovi“ či „O Kundí-bulovi“ - O Budulínkovi a nebo  „O Chlívo-kočkopíča-smilovi" O Smolíčkovi Pacholíčkovi. Zde jen doplňující upřesnění, „élek“ není vlastní jméno červa, nýbrž 1. osoba čísla jednotného maďarského slovesa „bydlet“. Ale to beztak každý ví.

Zcela zvláštním případem jsou tzv. Cimrmanovy odložené pohádky, které Cimrman nedokončil obvykle z důvodu odchodu na svačinu. Těchto rozepsaných fragmentů se rádi chápali Járovi spisovatelští současníci, kteří pravidelně prohrabávali odpad z Cimrmanovy domácnosti. K uloupeným kořistem patří i pohádka „Záducha“ z období Cimrmanova zvýšeného zájmu o psychologii, obzvláště psychosomatiku. Hlavní protagonisté příběhu jsou tři veronští alergií stižení bratři Picula, Piccicula a Popiccicula, které v jejich pravidelných, fantazií doprovázených záchvatech pronásledovalo strašlivé strašidlo prášidlo Záducha. (Pro správnou výslovnost jmen bratrů prosím zadejte do Google překladače a nastavte italštinu). Křížem krážem putovali bratři hledajíc pravého lékaře. Šli přes hory a doly, horem i pádem, někdy i vodopádem, někdy do kopce a někdy dokonce z kopce, tam a zpátky a zase zpátky tam, vpřed i vzad, ale převážně vpřed, …jinak by nikam nedošli, doleva i doprava, doprava byla někdy ucpaná, avšak vždy když odbočili ze správné cesty, zjevil se znenadání před nimi červený hrošík. Jejich cesta za vytouženým zdravím tak vedla bez oklik a nerušeně přímo k cíli. Potom co obešli třikrát zeměkouli, potkali slavného MUDr. Medvěda, který jim doporučil Opoňku neboli Popenec břečťanolistý. Bratři se ihned nadšeně vrhli na spásání trávy, úspěšně se uzdravili, strašidlo bylo zahnáno lučním kvítkem, avšak nepatrnou skvrnou ve vývoji událostí byla příhoda s rulíkem, po jehož pozření bratři šťastně dodýchali navždy. Zvolený konec byl zcela v souladu s Cimrmanovým střízlivým postojem k výchově mládeže, kterým by neměl být malován život příliš na růžovo.

Jedním z plíživých obchůzkářů Cimrmanovy popelnice byl i mladičký aspirant literatury Vladislav Vančura. Ukořistěné fragmenty však nedokázal správně sestavit a rozluštit, úplně popletl jména a postavy, z doktora Medvěda udělal medvěda skutečného a tři jižním sluncem opálené bratry překonvertoval na jediného zpozdilého medvědáře.

Vančura trpěl tzv. kubofílií, což je chorobná záliba v krychličkách, kostičkách a v jiných čtvercově laděných předmětech a to je také zřejmě důvod, proč místo původně kosočtverečných jmen bratrů dal svým nově vzniklým postavám kubická jména Kubula a Kuba Kubikula. Pro zajímavost touto úchylkou trpěli například také světoznámí malíři Paul Cézanne, Pablo Picasso, Pieter Mordrian nebo Kazimir Malevič.

Zatím co Cézanne svou úchylku celý život úspěšně přemáhal, u Piccase byl diagnostikován pomalý nepřetržitý vývoj úměrně s rostoucím věkem, načež na sklonku života tato choroba zcela pohltila jeho osobnost. Avšak u Mordriana propukla tato deviace v plné síle někdy kolem roku 1913 po nešťastném a nepochopeném berlínském setkání s profesorem Enrichem Bronštejnem a jeho metodou systematického uspořádání předmětů na pracovním stole, kterou jak je ostatně známo profesor Bronštejn vytvořil inspirován návštěvou pracovny Járy Cimrmana. Za to Kazimir Malevič podléhal chorobě spíše v náhlých záchvatech, přičemž vychýlení se někdy zvrtlo ve zcela opačný směr – tj. k chorobnému zakulacování – cirkofílii. K tomu pár ukázek:

Paul Cézanne – Na vývoji lze přeci jen pozorovat postupné zaostřování kontur, ale vše se děje přiměřeně a nenápadně.

Pablo Picasso – Vývoj úchylky je zcela nepřehlédnutelný. K závěru života byl rozklad osobnosti již na takovém stupni, že si ve své představivosti zaměnil pojmy kulaté a hranaté – při testech nazýval čtverec kruhem a kruh čtvercem – a začal opět malovat zaoblené kontury v domnění, že maluje hranaté. Také již ztratil schopnost správně sestavit jednotlivé komponenty modelu (například oči, nos atd.) do celkové kompozice a namalovat je na plátně na správné místo.

Pieter Mordrian – Na vývoji je patrné náhlé pomatení mysli po setkání s Bronštejnem. Všimněme si také, že umělec se již dál nevyvíjel. Samotný Mordrian byl z toho zoufalý, protože nevěděl jak kompozici více zjednodušit. Ovšem největší ranou bylo opožděné spatření Malevičova díla, které se nečekaně zjevilo v komunistickém Sovětském Svazu.

Kazimir Malevič – Při jednom z prvních velkých kubofilických záchvatů maluje Červený čtverec, který se mu zatím nepodařilo namalovat správně. Jak všichni vidíte, čtverec je poněkud křivý, dalo by se říct, že jeho strany nejsou stejně dlouhé. V témže roce ho ovšem zachvátila i cirkofílie, pod jejíž vlivem maluje Černý kruh, který ovšem pro změnu nedokázal umístit do středu plátna. Po nějaké době při jednom z dalších záchvatů se pokusí znovu namalovat čtverec, tentokrát si však plátno pomocí pravítka rozměří, což mu zajistí světový úspěch. Později oba motivy nemotorně zkombinuje, takže nechtíc vytvoří obdélníky, kde se mu červený obdélník stejně jako předtím červený čtverec opět nepodaří namalovat rovně.

Tuto úchylku můžeme snadno rozpoznat u svých bližních například podle toho, že při přípravě jídla všechno krájí na kostičky, nosí převážně kostkované košile a károvaná saka nebo v e-mailech posílají hranaté smajlíky. U Japonců se kulturně historickým vývojem tato deviace stala již součástí genofondu. Obydlí Japonce - klasické i moderní:

Po tomto malém odbočení zpět k literárnímu dílu Járy Cimrmana. Je všeobecně známo, že Cimrman občas veršoval i svá vědecká pojednání a často si nedokázal odříct i svoji náklonnost k jazykolamům, které obvykle jeho společníci museli na jeho naléhání třikrát za sebou rychle opakovat. V jeho archeologicko-kulinářské povídce „Pečený Trilobit“ pojednávající o vývoji ritualizace potravního řetězce od Prvohor do současnosti se na stránce 3 568 objevují brontosauří bratři Jája a Pája, kteří jakožto býložravci pojídají každý své oblíbené ovoce. Doslova je psáno:

Jája jí jabko Pája jí papáju   (3x, rychle, artikulovaně, nečíst … pozor na japáju)

Ve čtvrtohorní části knihy na straně 30 157 je popisován Homo Sapiens, který se ve své rozvinuté lakotě odmítal dělit o potravu s vývojově nižšími živočichy. Konkrétně jde o případ šmatlorukého úředníka Karla Hynka Máchy a jeho neschopnosti provést vražedný úmysl.

Mácha plácl moucha pláchla  (3x, rychle, artikulovaně, nečíst)

Svůj neukojený zabijácký hněv na jarem se probouzející hmyz Mácha přesměroval do své nejznámější básně. Věc se má ve skutečnosti tak, že v postavě Viléma personifikoval Mácha sám sebe, Jarmila byla jídlo a Otec byl moucha. Otec Moucha otravoval Jarmilu Jídlo a Vilému Máchovi se na rozdíl od skutečnosti podařilo Otce Mouchu zabít. Ovšem básníkovo svědomité srdce si ihned uvědomovalo špatnost svého počínání, nejdříve tedy předstíralo, že žádnou mouchu nezná, ale nakonec se s exhibicionistickým, nevýslovně užvaněným a sebelítostivým natahováním sebemrskačsky potrestalo.

Na straně 35 965 je již z Cimrmanovi současnosti líčen příběh propagátora zdravé výživy a začínajícího vegetariána. Cimrman ohleduplně neuvedl jména protagonistů. Anonym A říká anonymu B:

Jeli ti líto jelito jíst jez letitý jetel   (3x, rychle, artikulovaně, nečíst)

Pro dopřesnění se uvádí, že výživovým guru byl malostranský zelinář Štefan Límec a jeho učedníkem byl zdraví hledající městský statik prostatik Inženýr Leopold Šmích.

Jak bylo zmíněno v pojednání o Zlaté Cimrnici, švýcarský psycholog Eugen Bleuler (Ojgen Blojler) pozměnil název Cimrmanovy diagnózy rozplocené osobnosti na osobnost rozpolcenou. Jára bral toto přejmenování a zároveň odcizení objevu vcelku nelibě a tak se rozhodl samolibému psychoanalytikovi pomstít jazykolamem, který vyobrazuje slepici bez ustání kvokající v Bleulerově nádobě na teplou vodu a přivádí tak provinilce k šílenství, neboť tento si myslí, že trpí halucinacemi. Jára v zápisu jazykolamu použil fonetické znění jména. Jazykolam je to sice krátký, zato účinný:

Brojler v Blojlerově boileru  (3x, rychle, artikulovaně, můžete i číst)

Nezůstalo však u jazykolamu jednoho, Jára se nakonec vysmál i Sigmundu Freudovi, který narodivší se a zemřivší ve stejném roce jako Bleuler nacházel se s ním v celoživotním názorovém sporu. Jára názory těchto dvou cvokařů i jejich prosazování považoval za dětinsky trapné, což ho vedlo k následující formulaci:

Trpně trapná trapnoterapeutova trapnoterapie.

Zazvonil zvonek a pohádkám je konek. (Tak tohle je věta opravdu trpně trapná).

Poznámky: Superčeštinou se zabývají tři díly Cimrmanovy jazykové reformy. 1. 2. 3.