Turistou v Jižní Koreji

Neočekávaná cesta do korejské metropole Seoulu, Bukhansan parku a Soraksan Parku. Pastva pro oči i jazýček.

Měl jsem na výběr, buď dát k fotce nějakou tu poznámku nebo napsat něco na způsob cestopisu. Zvolil jsem druhou delší variantu, neboť zaprvé neosobních článků na první způsob najdete mnoho a za druhé mě to takto baví, člověk si to všechno znovu vybaví. Článek je ale především fotoblogem, takže mé obyčejné ničím zvlášť zajímavé zážitky netřeba číst.

Začnu závěrečným hodnocením. Obvykle jsem na podobných na chození náročných cestách po pár dnech unaven a poslední dny se už spíše těším na domácí siestu. Odsud se mi však opravdu nechtělo, protože v Soulu, potažmo v Jižní Koreji je toho opravdu mnoho k vidění a ozkoušení.

Kulturní šok se v mém případě moc nekonal, neboť jsem příznivcem korejské kinematografie, dokonce jsem díky nim začal sledovat (přiměřeně dlouhé) seriály, takže za posledních 10 let jsem nakoukal mnohem více příběhů z korejského prostředí než z kteréhokoli jiného. Tímto jsem byl rovněž zvyklý na poslech jejich jazyka. Kulturní šok nastal naopak po návratu do ČR, když jsem opět musel hledat mince na hajzlíček (v Koreji jsou WC všude zdarma, jsou čisté a jsou hojně rozseté, dokonce i při turistických cestách uprostřed lesa), když jsem opět musel čelit nevlídnosti za jakoukoli přepážkou a když mě každou chvilku znepříjemnil život oblak tabákového kouře (nevypadá to, že by bylo zakázáno kouření na ulicích jako takové, ale spíše na určitých místech, jako určité metry od zastávky apod., jenomže v Seoulu je těchto míst nakumulovaných tolik, že prakticky pokrývají většinu prostoru, takže na frekventovanějších místech se nacházejí kuřácké salonky podobné stavebním buňkám, akorát prosklené, nebo kuřáci nehledě na honosnost svého oblečení zalézají do úzkých mezer mezi staršími domy a podobných škvír).

Začátek cesty začal nabídkou akční letenky. Původně jsem plánoval cestu do oblasti Lake district v severní části Anglie. Přímé lety do Manchestru nebo Liverpoolu zajišťovala pouze společnost Ryanair, která škudlí na bagáži a celkově ve mně nebudí důvěru. Když mi nevyšel třetí pokus o objednávku, shodil jsem to za stolu a řekl jsem si, asi to tak má být, třeba se objeví něco lepšího. Hned druhý den přišla nabídka do Seoulu. Na přípravu jsem měl něco přes čtrnáct dní, ale jsa již zaučen, jsem během dvou večerů stáhnul veškeré appky a informace ohledně letu a dopravy na místě, zařídil ubytování a začal prozkoumávat místa k návštěvě.

Společnost China Eastern Airlines cenově snížila dostupnost dálného východu praktiky na polovinu. před deseti lety by člověk pod 20 tisíc letenku nedostal, nemluvě o nižších platech. Let tam byl pohodový, do Shanghaie poloprázdný Airbus, vedle mě nikdo neseděl, takže jsem se mohl natáhnou a hnípat. Z okna člověk stejně nic neuvidí, protože po dosažení letové výšky musí všichni povinně zatáhnou okýnka. Škoda, rozhlédnout se po dálavách tajgy by nemuselo být špatné. Pro dálkový let je tedy lépe si objednat místo do uličky kvůli přístupnosti WC bez obtěžování druhých. Z nabídky zábavy na obrazovce před vámi jsou stravitelné možná tak filmy, které mají titulky, neboť kvalita zvuku je hrozná. Shlédnul jsem čínskou vysoko rozpočtovou komedii „Crazy Alian“, kde dva čínští loseři vyzrají nad americkými agenty i agresivním mimozemšťanem s telekinetickými schopnostmi (no hrozná prostonárodní a pronárodní konina, ale pořád lepší než ty jejich mega filmy, které se snaží brát se vážně).

Šanghajský Pudong je obrovské letiště, ale to je asi tak všechno. Dvě hodiny jsme museli čekat v jakémsi příletovém „překladišti“, než nás pustili do odletového terminálu. I když jsme jenom přestupovali a neopouštěli letiště, stejně jsme museli projít kompletní kontrolou a sebrali nám biometrické údaje. Takže nyní jsem v čínské databázi, jen čtrnáct dní po evidenci do té české díky novému OP. Připojení WIFI zde je, ale skoro žádné stránky neotevřete, asi byste si museli předem stáhnou nějaký čínský prohlížeč. S Googlem tu nemáte šanci.

Jinak pokud máte delší přestup, ale ne přes 24 hodin, tak se můžete podívat do Šanghaje. Jednodenní vízum dostanete ihned na letišti. Nasednete na Maglev, který jezdí 430 km/h, přestoupíte na metro a za 3 hodiny se můžete procházet centrem města.

Letadlo do Seoulu mi málem uletělo, protože ve stejný čas odlétalo do Seoulu ještě další a já jsem tabuli pořádně nezkontroloval. Do letadla chodím poslední, takže ve mně hrklo, když mi zřízenec řekl, že toto není můj let. Naštěstí to bylo hned o bránu vedle. Seděl jsem u okna, bylo jasno a vzdušný koridor vedl přes ostrov Jeju (Čeču). Díky nízkému letu před přistáním jsem si prohlédl celé pobřeží Žlutého moře až na sever s mnoha ostrůvky propojenými mosty, křivkami hor střídané údolími s velmi pravidelným uspořádáním polí.

Incheonské letiště bylo trochu o něčem jiném, ale o tom při cestě zpět. WIFI nastartovala automaticky, bez jakéhokoli obtěžujícího spouštění a potvrzování. Od té doby jsem byl v technologickém nebi, můj sklon ke kritice a nápaditost, jak co zlepšit, zde dostaly ránu do zátylku, protože poprvé v životě jsem viděl místo, kde se věci promýšlejí až do konce se všemi možnostmi a detaily. Není vůbec divu, že Korejci udávají tón ve zlepšování technologií a že prakticky během jedné generace se dostali ze dna na vrchol.

Samozřejmě po příletu musíte projít imigrační kontrolou, dotazníky s iniciály, kontaktem a přiznáním zboží si můžete vyplnit už v letadle (letuška rozdává). Otisky a fotku si vezmou. Vcelku to ale proběhlo rychle, na nic mě neptali. Následně jsem zamířil pořídit si T-money card, která slouží jako dobíjecí kapsa pro dopravu. Ušetříte peníze na každou jízdu, a hlavně čas s nakupováním odpovídajících jízdenek. Na nějaké přepážce jsem se zeptal, kde bych si ji mohl koupit. Slečna ukázala palcem za sebe a řekla „See you“. Nějak jsem to nepochopil, to se jako se mnou hned rozloučila a tak neformálně? Šel jsem po ukázaném směru a narazil na obchod s nápisem CU. „Aha“. Za zdejšího pobytu jsem měl pouze dvě výtky, vlastně tři. Jedna z nich byla, proč v zemi, kde do roku 2020 chtějí udělat kompletně bezhotovostní styk, musíte pro placení veřejné dopravy použít hotovost. Jak na nákup karty, tak na její dobíjení v automatech. Možná proto, že Soul byl prvním městem s tímto způsobem placení a automaty byly zřízeny v době, kdy platit kartou ještě nebylo tak obvyklé. (Automaty jsou však na rozdíl od jiných zemí velmi srozumitelné) Jinak se říká, že Korea je otevřená cizincům, což musím potvrdit. Všude máte čtyřjazyčné nápisy i slovní hlášení (Kor, Ang, Chin, Jap). Devět linek metra je značeno číslem i barvou, takže v mapách i v reálu všechno rychle najdete. Pro cílovou destinaci je dobré znát číslo výstupu (Exitu, značeným žlutým kroužkem), jinak se můžete objevit někde úplně jinde, kde přecházení přes semafory vám může vzít půl hodiny. Přestupní vestibuly zahrnující tři trasy jsou obrovské komplexy, prakticky obchodní domy, kde přestup na jinou linku může trvat také dosti dlouho. Na online mapě SEOUL METRO CYBER STATION  jsou vedle mapy tras a exitů také 3d obrázky jednotlivých stanic.

Velice dobrá je appka, kde je interaktivní mapa. Ťuknete na počáteční stanici (zvolíte depart) potom cílovou (zvolíte arrive), potom vyberete fastes nebo fewest, podle toho se vám zobrazí trasa buď nejrychlejší nebo s nejméně přestupy a s kompletním jízdním řádem (appka je offline, je tedy dobré před odjezdem udělat aktualizaci), ťuknete-li na STATION INFO a pak na EXIT INFO, objeví se mapa s výstupy prakticky stejná jako na google maps. 

(Mapy. cz, které tu jinak fungovaly výtečně, toto značení nemají. Vypadá to, že s metrem mají problém obecně, přitom jde o turisticky velmi důležitý prostředek).

Pokud chcete jet z letiště vlakem do centra na T-money kartu, musíte jet zastávkovým vlakem. Za expres musíte zaplatit zvlášť. Je to pořád lepší než v jiných zemích, kde cestu z letiště obvykle musíte zaplatit bez možnosti jakékoli slevy. Jel jsem na vlakové nádraží Seoul Station a odtud pěšky do hostelu. S desetikilovým batohem jsem to vzal po high walk můstku, pak podél starobylých hradeb rovnou na Seoulskou rozhlednu a prohlédl si Seoul z výšky. Moudrý nápad to moc nebyl, pěkně jsem se zapotil, venku bylo 29°C. .

Pobyt se nesl v duchu dobrého počasí. V tričku jsem mohl chodit i v noci a za celý týden nespadla ani kapka. Obecně návštěva je dobrá na jaře a na podzim. V létě je tu monzunové období dešťů. Pouze hlášení o tajfunu na jihu ve mně trochu vzbuzovaly obavy, ale vítr se zvedal až poslední den cestou na letiště.

Původně jsem měl bydlet v domácnosti v domku ve svahu naproti nádraží. Nakonec jsem zvolil hostel uprostřed centra (Jongno diskrikt, část Gwansu), jehož cena s ohledem na služby a umístění byla nevídaná – 280 kč za noc. Teď šlo o to, onen hostel v té změti nápisů najít. Došel jsem na místo dle adresy a prohledal nejbližší dům, nikdo o ničem nic nevěděl. Při zaslání sms, jsem zjistil, že mi zde nefunguje telefon. Maník v T-mobile mi řekl, že se mi vyplatí si na letišti koupit simku zdejšího operátora, jak se to obvykle dělá, jinak bych to měl dost drahé, ale už neřekl nic o tom, že mi tu telefon nebude vůbec fungovat z důvodu jiného druhu romingu. Prakticky nevolám, takže jsem si nadupal twist kartu s tím, že případně v nouzi zaplatím víc. Rozhlédl jsem se a opodál stál mladík o půl hlavy vyšší než já (mám bez 1 cm 190). Řekl jsem mu o svém problému, on zkontroloval adresu, ještě jednou se zeptal v domě, nakonec na svém mobilu našel majitele a zavolal mu a dohodl se s ním na místě, kde mě předá. Tak to byla klika, protože Korejci kromě mladých lépe studovaných moc anglicky neumí, což byl případ i majitele hostelu.

Byl jsem uveden do krychle 2 x 2 x 2 m bez oken. Vzpomněl jsem si na jistou italskou komedii s účetním. Stěna naproti dveřím byla stůl a skříň v jednom. Postel vedla do police a nad postelí byla v polici malá lednička. Místnost měla klimatizaci. Líbili se mi zámky. Otočná koule z obou stran, z venku v kouli díra na klíč, zevnitř místo klíče pouze čudlík, který když se zamáčkl klidně ještě před zavřením dveří, bylo po zabouchnutí zamknuto. Člověk si tedy bez přípravy nemohl omylem zabouchnout. Podobné vychytávky mě udivovaly i následující dny. Záchodová příhoda byla tentokrát velmi nevinná. První setkání s korejským hajzlíčkem se neslo v duchu průzkumu. Mísa byla plná vody, cosi mi říkalo, že jde o normální stav, ale přeci jenom jsem nejdříve zmáčkl páčku. Voda značným podtlakem zmizela a mísa se opět naplnila. Aha, utopit to hned, než to začne aromatizovat okolí, good idea. Ani to nešplouchá, protože dráha pádu je velmi krátká. V národním muzeu, do něhož mimochodem byl vstup zdarma, jsem pak byl konfrontován s hajzlíčkem programovatelným multifunkčním. Tlačítek to mělo asi deset, na dveřích naproti visel návod, žel jen v korejštině. Přesto jsem neodolal a začal mačkat jeden po druhým. Nic se nedělo, jen se rozblikaly další ledky. Zřejmě to chtělo další nastavení, možná síly proudu oplachování. Chvíli jsem seděl a říkal jsem si, teď vstanu a vypláchne mi to hubu jako v nějaké trapné komedii. Nakonec jsem se uchýlil ke klasické papírové metodě, kterou zdejší zařízení rovněž nabízelo a vše šťastně dopadlo.

Za zmínku stojí i stůl v restauraci. Příbory vám nikdo nenosí, ty jsou v krabičce na stole, takže si sami vyberete, s čím chcete jíst, v další krabičce jsou ubrousky a každý stůl má na zemi odpadní košík. Vodu vám automaticky naservírují zdarma. Někde mají stoly s hořáky uprostřed, kde dostanete jídlo v hrnci a odtamtud si pak nabíráte na talíř. Můžete tak něco jíst třeba dvě hodiny, povídat si a přitom to mít pořád teplé. V bufíku, kde nechodí obsluha, dostanete bzučák s číslem, jdete se posadit a když je jídlo hotové, bzučák vám oznámí, že si máte pro jídlo dojít. Ne jako tady v KFC (jak mi líčil kolega), kde po vás chtějí jméno a po dotazu, proč bych vám měl dávat jméno, prý proto, abych vás mohla vyvolat jménem (ach jo). Pak se mi líbilo, když někde dochází k častým dotazům na nějaké místo, vytvoří na zemi barevný pruh, který vede od informací až k cíli. Slečna na informacích pak jen řekne, běžte po téhle čáře, a má to vyřízené. Vychytávkou je také žlutý pruh ze zvlášť povrchově upravených dlaždic uprostřed seoulských chodníků určený pro slepce.

V tom našem národě neumíme něco jednoduše okopírovat. Radši tu budou pracně vymýšlet věci, které se opakovaně ukáží jako nefunkční a stejně si na tom budou umanutě lpět. Tahle duševní nepružnost mě uvádí v zoufalství. Zato jsme mistry v patchworku a předstírání.

Odpoledne a večer jsem si prošlapal okolí. První, co mne napadlo, že Soul je jeden velký bufet. Občerstvení na každém kroku, restaurace i stánky s židličkami v ulicích. Ze všech stran se linuly vůně někdy spíše smrady, protože to jejich kimči má aromatizující schopnosti starého lajntuchu. Vedle velkých bulvárů s věžáky byly menší ulice lemované obchody většinou s podobným zbožím, takže např. 100 m jedné ulice jsou jen obchody se šperky. Některé ulice jsou plné obchodů podobným těm vietnamským se zbožím do půlky chodníku. Říkal jsem si, že je baví to pořád uklízet a oni to jen obepínají plachtou. Kriminalita je v této zemi velmi nízká, neboť v této zemi se pěstuje spíše promyšlená prevence nežli zpozdilé chytání zločinců. Kontrola obyvatel je tu asi vysoká, ale pravděpodobně se to snaží dělat dosti diskrétně. (Kdo má rád kriminálky, doporučuji film „Cold eyes“) Opravdu se tu na ulici cítíte bezpečně a ani mě moc nenapadlo si kontrolovat batůžek jako obvykle. V metru jsem jel ve špičce jen jednou, a to do Gangnamu. Vagony napěchované, ve stanicích, jakmile se otevřou dveře, začnou lidé bez čekání proudit v obou směrech, prostě proto, že je na to málo času, přitom do sebe nevráží ani se necpou. Nějakým způsobem se dokážou harmonicky a ohleduplně obeplouvat jako rybky v akváriu. Vagony jsou širší než v Praze, a madla jsou nad sedadly, a tak druhá má drobná výtka je, že by mohlo být ještě jedno uprostřed vagonu, ale nakonec jsem zjistil, že žádné není potřeba, protože člověk je držen masou. Lidé mají batůžky na zádech a tašky na bocích, což by asi jinde byl ráj pro kapsáře. Celá souprava je jinak průchozí. Faux pas je sedět na místě pro důchodce, i když tam nikdo zrovna nesedí (povedlo se mi hned první den. Nikdo vám nic neřekne, ale cítíte ty pohledy, takže jsem si večer raději prošel rozdíly v kulturních zvyklostech). Celkově, zřejmě proto, že lidé tu nejsou zvyklí se kritizovat přímo, rozvinuli mimoverbální intuitivní vyciťování situace, což si myslím, že je položka figurující v indexu míry lidství.

Kousek od bydliště jsem narazil na uličku v „podloubí“, která začínala nápisem PICNIC ZONE. Vypadalo to jako km dlouhý prostřený stůl všemi těmi korejskými dobrotami. Korejci jsou masožrouti a vegetariánství je tu spíše menšinová úchylka. Ale zeleniny tu dostanete opravdu dost. Nicméně jídlo je tu 2x až 3x dražší, doprava vyjde na stejno, levnější je oblečení, elektronika a kosmetika. Dámy tu asi najdou své. Korejci sami se oblékají velice decentně až fádně. Vypadá to, že rádi manifestují svůj společenský status. Obleky, bílé a světlemodré košile. Hipíky tu nenajdete. Džíny a trička se tu nosí mnohem méně (alespoň ve všední dny). Módní výstřelky najdete spíše u Číňanů. Ženy nosí halenky a většinou delší sukně, takže jsem si někdy připadal jako u nás v osmdesátkách. Krátké sukně jsou ale tolerovány, faux pas jsou odhalená ramena (viděl jsem jednou, a to si nejsem jistý, jestli to nebyla Asiatka cizinka).

Mladí Korejci (muži) mi přišli skoro o dvě hlavy vyšší než jejich dědečkové. Většina z nich byla jen o trochu menší než já. Dvoumetrový Korejec není žádná výjimka. Holé hlavy tu také nenajdete vyjma regulérních mnichů v šedých rouchách. Starší pánové se nestydí za klasického „Lenina“. Korejec přiletěv na západ musí mít dojem, že skoro polovinu národa tvoří faličtí šreci a druhou polovinu šlápoty a mužatky. Ženy jsou o dost menší než muži, jsou spíše útloboké, ale sem tam se nějaká kobylka našla. Číňanky jsou rozhodně tvarově výraznější. Celkově v Asii (alespoň v severních zemích) to není „about sexy body“, ale spíše „about cute, gentle, childlike face“. Mravy jsou rozhodně více hlídané. Když si chcete na youtube přehrát film s věkovým omezením, musíte zadat své iniciály a telefonní operátor musí potvrdit váš věk. „Obnažené“ reklamy tu nenajdete. Že všichni Asiati vypadají stejně je samozřejmě nesmysl produkovaný lidmi, kteří musí mít zhoršené rozeznávací schopnosti jako takové. Prakticky každá tvář je specifická stejně jako u nás, samozřejmě, že je lze rozdělit do určitých archetypálních skupin. Trochu jsem se bavil tím, když mi při pozorování lidí naskakovali europoidní ekvivalenty. U mladých párečků lze skutečně pozorovat ono roztomilé chování známé z jejich kinematografie. Jedno nepochopím, jak se z tak neskutečně roztomilé dívenky může stát takový orangutan, jako je leckterá zdejší „haramoni“ (babička). Rovněž poslouchat korejštinu z úst mladé ženy je přímo zvuková lahoda, naproti tomu lamentující chrčení staré babky se spíše podobá dosluhujícímu kompresoru. To je samé aigoo, aiš… (zřejmě má následovat šiba nebo sekjá … nebudu překládat). Jak to mají s emancipací, přesně nevím, ale Korea je jeden ze států, co měl prezidentku. Tak však vyfásla 25 let natvrdo za korupci. Nakolik šlo o konstrukt či skutečnost netuším a člověk se to těžko doví. Můj názor je, že zkorumpované je celé lidské pokolení na všech úrovních a prakticky těžko narazit na člověka, který by neměl prstík v řiti někoho jiného.

První jídlo, co jsem si zde dal, byl kibimbab s Miso polévkou. Chvíli to trvalo, než jsem se k rýži prokousal vší tou zeleninou a výhonky a toho masa tam moc nebylo, kimči mě po první konzumaci trochu leželo v žaludku, ale pak jsem si zvykl. Nicméně chápu, proč v těch filmech ho skladují v kadečkách 20 m od baráku. Pamatuji, jak jsem si ho jednou objednal pře net. Když jsem to otevřel, myslel jsem, že je zkažené. Jako chutnalo dobře, ale i když bylo ve sklenici a ve dvou pytlích, tak prosmrádalo i skrze ledničku. Nejvíce mi tu chutnali všechny ty masové dobroty na špejlích. Korejci mají úplně jinak nastavené chuťové rozpětí. Jediné, co jsem jako povědomé rozeznával, bylo vejce. Cestou do Koreje mi jídlo v letadle chutnalo, cestou zpátky ho můj rozmazlený žaludek skoro nemohl pozřít. Pak mi hodně jel Ramen Udon s tlustými nudlemi. Žel jsem zapomněl název jídla, které vypadalo jako naše gulášovka, ale vedle vepřového masa v něm byly kousky suši a další ingredience, které jsem nerozeznával. Byl to hrnec pro čtyři lidi, což jsem při objednání netušil, ale zde je to samozřejmost, protože Korejci obvykle chodí na jídlo společně. Zdlábnul jsem to všechno, vypil jsem dvě láhve sodžu (jemná, slabá 22%, čirá a chutná rýžová pálenka, dobrá je "Jinro Chamisul"). Se čtyřmi chlapíky u vedlejšího stolu, kteří říkali, že mají pracovní schůzku, jsem se dal do řeči asi pět minut po příchodu. Google překladač je imbecil, se kterým, když ho nepotřebujete brát vážně, je vcelku legrace.

Vypadá to, že Korejci si jdou po svých, nezažil jsem tu jediné obtěžování (v 10 mil Soulu jsem potkal asi pět bezdomovců a dva žebráky), chovají se k sobě slušně dle od malička vštípené etikety, která tvoří přirozené hranice, ale když jim dáte podnět, jsou vřelí, ochotní a otevření.

Bukhansan park

První večer jsem šel brzo spát, říkal jsem si, že musím dohnat deficit z časového posunu, ráno jsem chtěl vyrazit do Buk-han-san parku, který lemuje severní hranici Seoulu, dle rad na netu ve všední den a brzo, abych se vyhnul davům. Probudil jsem se před zvoněním budíku, dal si sprchu, proteinovou snídani a vyrazil. Říkal jsem si, to tu lidi chlastají až do rána. Koukám metro zavřené, kouknu na mobil a ona teprve půlnoc. K tomu zmíním třetí výtku a totiž, že v Soulu nejsou skoro žádné koše, většinou jsem musel zajít do metra, abych vychodil špejli nebo nějaký obal. Jestli si to ty lidi si to nosí domů nebo co? V každém případě o půlnoci byl všude neskutečný bordel a ráno, když jsem za svítání opětovně vyrazil, bylo všude čisto.

Metrem do stanice Gupabal (line 3, exit 1) a odtud autobusem (Bus 34, 704, 8772) do stanice Bukhansanseong Fortress. V metru jsem jediný kráčející člověk, všichni ostatní jsou v poklusu, připadám si jako při zrychleném posunu 3D promítání. Na autobusové zastávce se podívám nad sebe a nade mnou visel takový černožlutě pruhovaný osminohý macek. „Brrr“. Z netu se nyní dovídám, že jde o jedovatého (ne však na životě ohrožujícího, pokud člověk není alergik a neagresivního) pavouka Nephila clavata, jehož samička může dorůst až 25 cm (fotka se nezdařila, protože Samsung neumí ručně zaostřovat) Autobusem jsem málem odjel na druhou stranu, ale stačil jsem se zeptat řidiče „Bukhansansong kajó?“ Ten ukázal na druhou stranu ulice. Jinak Korejci nejsou moc na ruční pantomimu, všechno řeší slovy a mimikou tváře, kterou mají velmi rozvinutou. To je také jeden z důvodů, proč mám rád korejská dramata. Nicméně při rozhovoru se vám nedívají trvale do očí. Stalo se mi, že v horách chtěl po mě jeden, abych ho vyfotil na výčnělku, ale došlo mi to až když požádal dalšího kolemjdoucího soukmenovce.

Bylo jasno, ale vcelku silný opar. Výstup na nejvyšší kopec Baek-un-dae byl opravdu náročný, lidí bylo málo, davy se nekonaly, takže výlet se opravdu zdařil. Přede mnou šel párek staroušků  v „neoprenu“. Na křižovatkách mě ujišťovali, abych šel nejkratší cestou a nabízeli mi vodu. Měl jsem tuto nejkratší, ale také nejstrmější cestu stejně v plánu, ale ta jejich upřímná starostlivost mi byla vcelku příjemná. Stezky jsou perfektně upravené, kde je horší terén, jsou vytvořené umělé můstky. Vrchol má jen 836 m, ale jdete prakticky od moře. První 2 km mírně vzhůru, druhé 2 prakticky po kamenných schodech. Opravdu to byl záběr. Nahoře bylo vidět, jak lidem selhávají nohy. Vrchol byl skalnatý s vysekanými stupy a kovovými lany. To už jsem své tělo více tahal rukama než stoupal nohama. Z vršku byly slyšet salvy ze samopalu, dohledná severokorejská hranice byla 20 km daleko, ale odkud to bylo, netuším. 

Večer jsem ještě stihl zajít do Ihwa mural village (I-hua). Původně slum, který měl být zbourán, ale s ohledem na hojný výskyt výtvarných projevů byl díky ministru kultury zachován jako jakýsi skanzen. Některé malby jako zlaté rybky na schodech už zmizely. Graffiti v Seoulu pšenka moc nekvete, ono ani není pro něj moc místa, ale zde je to povolené. 

Cestou z Bukhansan parku jsem se několikrát pokusil koupit si vodu, ale nikde mi v obchodech nefungovala karta a nešel ani výběr z bankomatu. Už jsem začal malomyslnět. Ztracen na dálném východě. Ráno jsem zašel na Seoul Station, tam byl bankomat přímo pro cizince. (Cestou jsem vzal pár snímků ranního Seoulu) Při kontrole zůstatku jsem zjistil, že jsem milionář a vyplivnuté bankovky mi způsobily úlevu. Následně mi placení kartou šlo. Zpočátku jsem si nemohl zvyknout na slabou měnu, takže když jsem měl platit 4000, přišlo mi to hodně, i když to bylo vlastně jen 80 korun.

Soraksan park

Následně jsem jel navštívit park So-rak-san s nadmořskou výškou Krkonoš, s tím rozdílem, že zdejší kopečky jsou poněkud strmější a prakticky sousedí s mořem. Cestu do přístavního města Sok-cho (Sokčo) jsem absolvoval autobusem. Měl jsem trochu obavu, protože autobusy obvykle nebývají pro cizince tak dobře ošetřené jako vlaky a metro, ale zde bylo vše dobře značené i v angličtině. Lístek jsem si koupil na nádraží. Autobus byl otevřený, řidič nikde, lidé nastupovali, při vstupu načetli kostičkový kód na jízdence, na monitoru nad řidičem se vyznačilo obsazené místo. Před odjezdem přišel řidič, hluboce se uklonil, představil se, popřál příjemnou cestu. Sice jsem seděl v galerii, ale moc jsem toho stejně neviděl, protože víc jak polovina cesty vedla tunelem. Prakticky celý korejský poloostrov je hornatý něco na způsob Českého Středohoří, jen ještě více členitější, cesta vedla prakticky vzdušnou čarou, tunel střídal most a autobus cestu od Žlutého moře k Východnímu (Japonskému) dal za něco přes 2 hodiny s přestávkou na občerstvení v půlce cesty. Klikatá údolí byla plná jezer a polí. Zde zřejmě není takový problém bydlet na samotě u lesa a také jsem si uvědomil, jak náročná zde musela být partyzánská válka. Na konci se řidič poklonil každému cestujícímu zvlášť. Dojel jsem však na jiný terminál, než jsem předpokládal, a tak jsem si prošel podél moře půlku Sokcha. Obloha byla zde zatažená. Na druhém terminálu jsem zjistil, že do Soraksanu jezdí městský autobus. Tabule byla jen v korejštině, takže se mi hodila znalost Hangulu (linka 7-1). Do parku se platí vstup, ale cena je přiměřená 70 kč. Pozdní příjezd nedovoloval dlouhou túru po štítech, vyjel jsem tedy lanovkou na Gwon-geum-seong, abych se tu trochu rozhlédl.  Zpáteční jízdenka (ani jiná zde nejde) stála asi stovku na naše (na Ještěd stojí stovku jednosměrná). Cáry mraků mi připomínaly rozpité obrázky starých východních malířů nebo líčení v básních zenového mistra Kyongho Songu. V dáli bylo vidět moře, obzor však splýval s nebem. Nahoře jsem si dal Tteok-bokk-i (tokpokí) - rýžové šišky v ostré, ale velmi chutné omáčce (mňam). Co musím zdůraznit, že zde si na žádné horské přirážky nehrají.

Navštívil jsem buddhistický klášter. Fotit zlaté sochy buddhů uvnitř jsem měl zábrany, a to i v Seoulu, neboť tam byli lidé vykonávající svou pobožnost, mezi nimi i mnoho velmi mladých lidí. Buddhisté se asi moc neliší od křesťanů, alespoň v ohledu vztahu formy a obsahu. Dovolím si vyslovit domněnku, že starý Siddhhárta žádné jogínské pózy a mudry necvičil, normálně si pohodlně lehl pod strom a přemýšlel. Vnuk Gautama byl zase muž činu, jemuž šlo o rozšíření ducha nauky, nikoli formálního tělocviku (viz osmidílná cesta). To vždycky následovníkům, jimž uniká obsah, nezbývá nic jiného, než lpět na vnější formě. Jinak musím říct, že buddhistické svatyně na mě vždy dýchly hlubokým mírem. Cestou zpět jsem se zastavil ve zdejším centru, že bych případně koupil nějakou cetku na památku. Posadil jsem a paní mi automaticky přinesla konvičku s čajem z bylinek ze zdejších hor, prý grátis. Že nejde o neúčinný plevel jsem pociťoval, ale opět jsem se projevil jako škudlil a směs nekoupil (škoda). Zpátky jsem jel s jinou společností. Cena byla dražší, řidič už tak zdvořilý nebyl, ale autobus velmi komfortní. Pouze tři sedadla v řadě podobná business třídě v letadle. V televizi nad řidičem jsem sledoval zprávy věnované chvíli tajfunu a pak už se tam střídaly hlavy kačera Donalda a Kimimause. Vcelku mě překvapilo, že v rámci ochrany soukromí a prevence před neplacenou reklamou ve všech pořadech rozmazávají tváře a nápisy na vysílání nezúčastněných lidí a firem.

Teprve další den jsem se plně věnoval atrakcím Seoulu. Vysoké budovy Gangnam districktu, zvláště části Samseong jižně od řeky Han, na rozdíl od starého Seoulu zde nebyla žádná starší zástavba, neboť Gangnam byl vybudován na holé pláni. COEX centrum se svým akváriem (vstup 550 kč, line 9 stanice Bongeunsa Samseong Jungang exit 7 nebo line 2 stanice Samseong  exit 5, 6), kde procházíte skleněným tunelem a všude kolem plavou ryby, rejnoci a žraloci. Mnoho menších akvárií je shora otevřených, takže si rybky můžete pohladit, jen je nesmíte krmit. Mají tu různé paryby, elektrické úhoře, medúzy, sirény, tuleně, tučňáky a jiné potvůrky, ze suchozemců psouny (Prairie dog). Byl všední den a dopolední hodina, v některých místnostech jsem byl dokonce sám, například při krmení rejnoků potápěčem. Rejnoci se nechali drbat jako pejsci, rybky následovali potápěčovu ruku jako káčátka matku. Tak nějak jsem si tu prožíval dětské nadšení.

Faux pas bylo, když jsem v džínách vlezl do Word trade centra v domnění, že je tu galerie. Ochranka ke mně naklusala, ale vše proběhlo velmi zdvořilým způsobem. Spletl jsem si budovu o jeden blok. Ve Starfield (Byeol-Madang) knihovně (součást COEX centra) si můžete půjčit knihu bez jakéhokoli zápisu, posedět, jak dlouho chcete. Prostě se tu počítá, že dnes nikdo krást knihy nebude. 

Pěšky jsem šel kolem olympijského komplexu k Lotte Worldu, největšímu to krytému zábavnímu parku na světě, který má otevřeno 24-7, ale do nějž vstupenka není zrovna nejlevnější. Dovnitř jsem nešel, prostě proto, že o tyto věci jsou určeny ke sdílení s někým blízkým, který jaksi u mě nablízku žádný není. O kousek dál však stála 6. nejvyšší budova světa Lotte World Tower (123 pater, 555 m, vyhlídka 530 Kč). Výtah jezdí rychlostí 10m/s a nahoře jste za minutu, přičemž celá kabina je vlastně obrazovka, promítaná animace pak odvede vaši pozornost. Přetížení na cestě nahoru je v pohodě, cestou dolů však člověk může mít nepříjemný pocit v dutinách jako při klesání letadla před přistáním. Vyhlídková galerie zahrnuje 3 patra, nahoru se jde po eskalátorech, dolu postranním výtahem. Kávička opět za normální cenu. Cestou zpět jsem nahlédl do zdejšího sídliště. Panelákové bloky jsou tu oplocené s hlídanou branou pro vjezd a nápisem „…. palace“. Vnitřní „nádvoří“ a cestičky jsou tu pěkně upravené ve stylu japonských zahrad. 

Dalším zajímavým komplexem je Dong-dae-mun Design Plaza (Dondémun) společně s Dongdaemun History & Culture Park, který projektovala známá architektka Zada Hadíd pověstná svým biologicky pojatým tvarováním budov. Budova připomíná vesmírnou loď z nějakého sci-fi filmu. Paradoxně tento výkvět nejmodernější architektury obklopuje obnažené vykopávky. Uvnitř jsou schody vytvářející optickou iluzi. Naproti je obchodní dům Doota. Vešel jsem, jel tři patra po schodech, všude dámské hadry, rychle jsem se obrátil a zmizel.

V sobotu jsem vyrazil do královského paláce Gyeongbokgung (Gjonbokun) z éry dynastie Jeoson (Čoson). Vstup 60 Kč. Můžete si zde půjčit historické šaty a procházet se jako dvořan. Korejské historické filmy moc nemusím a ani jejich oblečení se mi ve filmech moc nelíbí, ale na živo to byla nádhera. U žen bylo hned patrné, která je ženou a která je karikaturou ženy. Dívky a ženy s přirozenými dlouhými účesy vypadaly nesmírně půvabně, zato chlapecké střihy a obarvené vlasy budily dojem hrozného kýče. Bílým a černým bych do toho lézt také nedoporučoval. Kroje všech národů vznikali z přirozeného cítění založeného na vnímaní harmonie s typem krajiny i vlastní tělesné formy.

Z paláce jsem zamířil k soše krále Sejonga (Sedžong – král dynastie Jeoson, velmi ctěný podobně jako náš Karel IV. Nechal vytvořit hláskové korejské písmo, aby se lid mohl vzdělávat a nepotýkal se s obtížemi čínského znakového písma). Venku se však řinuly davy jako na prvního máje. Na jeřábech visely reproduktory, dokola zněla píseň „Go West“ v korejské úpravě, ze střechy vozidla byly vyvolávána hesla, které dav opakoval. Tolik policajtů najednou jsem ještě nikdy neviděl.

Jedné mladé ženy jsem se zeptal, co se tu děje. Prý jde o demonstraci požadující rezignaci prezidenta. Kravál to byl opravdu hrozný, takže jsem se k ní musel těsně naklonit a pak jsem spatřil něco, co jsem snad čtvrt století neviděl. Záblesk studu v očích a lících ženy. Bylo to jako spatřit čistý drahokam. Zbytek dne jsem se potloukal mezi věžáky a fotil svou oblíbenou geometrickou abstrakci. Skleněným budovám a různým soškám věnuji následující fotoblog, kde bych mohl pro zpestření říci něco korejštině, neboť při návštěvě Koreje je opravdu lépe se naučit nějaké základní větičky.

V neděli cesta domů. Zašel jsem koupit čaj, který jsem si vyhlédl v předchozích dnech. V okolí bylo dost čajoven. Po koupi mého oblíbeného Woojeonu (ú-džon), jsem zapadl ještě do dalšího krámku se spoustou čajové keramiky. Majitel mě pozval na čaj a nakonec obdaroval pár pytlíky čaje z čínského Yunnanu. Čaj mě nabudil a smazal veškeré stopy opičky z předchozího dne. Nyní mě mrzí (blbec, blbec), že jsem toho nekoupil víc. Ten rozdíl v kvalitě je převeliký. Mám důvodné podezření, že Češi jako zákazníci jsou v náročnosti vedeni na spodních místech žebříčků nejen západních, ale i východních. Prostě země dobrá akorát tak na skladování jaderného odpadu a vylifrování kdejakého jetele.

Na letiště chodím raději dříve, čas na tom Incheonském utekl velmi rychle například díky živému vystoupení operních zpěváků s klavírním doprovodem (zpívaly Pucciniho, Verdiho, Bizeta, ale také třeba úpravy Piazzolli). Bezdaňová zóna tu vyhovuje asi i těm náročnějším konzumentům. Chtěl jsem si koupit domů láhev Sodžu (doma by mě stála 5x tolik), ale po ukázání letenky mi paní řekla, že zákazníkům čínských linek alkohol neprodávají, protože by jim ho při kontrole stejně zabavili. Čekání v Pudongu a 12 hodinový let do Prahy strávený korekcí svých vnitřností již hraničil s utrpením. V Praze 3°C. Klepal jsem se jako ratlík i když jsem se navlékl.

Závěr: Mít tam dobrou práci, abych si vydělal na živobytí, klidně bych se tam odstěhoval. Město má vše, co může jen město poskytnout, za humny hory a moře. Opodál se sice kutálí šílený Un, ale ono být na půli cesty mezi Andělou a Voloďou, kam se dere půlka Afriky a blízkého východu, také není žádné terno. Za prozkoumání by ještě stály další národní parky, hlavně jih kolem Busanu a ostrov Jeju (Čeču), takže přání návratu je veliké.

------------------

Foto Samsung A7 (neschopný nočních fotografií, takže noční Seoul plný barevných světel chybí).

Korejské názvy jsem psal v romaja přepisu, který používají Korejci. Dá se pak s tím něco vygůglit. V češtině najdete leda tak informační trus.

Slovo Korea jsem původně skloňoval bez "j", posléze opravil dle wikislovníku. To jenom pro gramatohnidopichy. (Chtěl bych dělat v jazikovém ůstavu, to musí bejt  zábavnej džop). Jestli jsou v článku hrubky nevím, už to číst nebudu a obecně je mi to čím dál více srdečně jedno. Ale pokud nějaké najdete, klidně dejte vědět.