Pod piniemi Říma

Putování po turisticky nejběžnějších místech této destinace. Vatikán, Pantheon, Španělské schody, Fontána di Trevi, Forum Romanum, Piazza Navona, Piazza Venezia, Via Appia, parky Caffarella, vily Doria Pamphilj, vily Borghese ...

Opět hurá akce, která začala objevením akčních letenek a dobrého ubytování přes Airbnb. Letenky Ryanairu byly levné, jenže po zjištění, že příruční zavazadlo má limit pouze 5 kg a plus zavazadlo stojí 1,5 tisíce jsem milého Rájena poslal tam, odkud vychází zpracovaná strava a opět letěl s CA. Den před odletem jsem četl zprávu o nehodě s Boeingem 737, který se skvěl i na mé letence. Naštěstí to byl jiný typ. S CA jsem zatím zažil pouze jeden nezpožděný let. Tentokrát si však s trpělivostí cestujících důkladně pohráli a to když skoro po 3 hodině zpoždění se letadlo již směřující k odletové ploše opět vrátilo, prý pro cestujícího zněla kapitánova omluva.

První den mé návštěvy byl 13. březen, venku zataženo a předpověď na příští dny ne úplně ideální. Následovaly však dva dny s vymetenou oblohou a ostatní dny dopoledne oblačnost a odpoledne jasno, přičemž během oněch šestí dní nastal rozpuk jara počínaje květy třešní a sakur, teploty kolem 17°. Také byl pocítit onen zlomový termín, kdy v Římě začínají návaly turistů.

Z letiště ve Fiumicinu, které je pěkně přehledné, jezdí do Říma každých 15 min vlak Leonardo za 8€. U automatu na lístky operuje pomocný maník, který vám lístek koupí.

Ubytovaný jsem byl ve stylovém pokoji se soukromou koupelnou za 500 na den poblíž nádraží Trastevere. Pan a paní domácí byly velmi příjemní a starostliví, hned jsem dostal poučení, ať si dávám pozor na zloděje. O jídlo a pití nebylo nouze, picerka nebo kafeterie na každém rohu za dobrou cenu. Stejně jako v Barceloně tu byli synové Indu se svou sítí garážových „supermarketů“. V obvyklých řetězcích jídlo také velmi chutné. Nejvíc asi zaujme ovoce, obzvláště slaďoučké krvavé pomeranče. Pizza je zde nesrovnatelná s českými „koláči“ (samozřejmě asi ne každá). Pak mě dostalo jedno Bistro zaměřené na curry. Jen jsem nevěděl, proč mám hovězí s omáčkou a rýži na talířích zvlášť a k tomu lžíci a vidličku jako na špagety. Sesypal jsem to tedy v jeden kopec, dlabal lžící a vidličkou přihrnoval. (Klidně se od nějakého čtenáře nechám poučit o správném stolování). Vyzkoušel jsem zmrzlinu, nějaké tiramisu, bylo to dobré, ale nijak zvlášť dojat jsem z toho nebyl. Káva dobrá. Pochybnosti, zda jsem v Evropě jsem měl při placení. V Itálii preferují hotovost a na více než polovině míst jsem s kartou vůbec zaplatit nemohl, a to třeba i při vstupu do státních galerií. Po zkušenostech z předchozích cest jsem tentokrát hotovost neřešil, a nakonec jsem si musel vybrat v neznámém bankomatu, což vzalo za oběť dvě stovky.

Doprava vcelku šílená. Řidiči moc netroubí, ale prostě jedou, kam se jim zachce, takže na přechodu, kde svítí zelená klidně na vás najedou. Když přecházíte, tak nezpomalí, ale v rychlosti se vám vyhnou. Do MHD jsem si koupil dva lístky, nakonec je ani nepoužil, všechno jsem odšlapal.

Lidé vcelku příjemní, ono spíš jsou v Evropě, a to obzvlášť ve velkých městech díky mediím, přelidněnosti a životnímu stylu všude skoro stejní – jdou si po svých. Žebráků a obtěžujících Afričanů dosti. Argumentace v italštině se svým akcentem na předposlední slabiku je nedostižná. Italské ženy, musím to říct, nejsou hezké.

Hned po příjezdů jsem se vydal na orientační procházku a prakticky jsem prošel většinu těch obvyklých turistických bodů zmíněných v perexu. Ani není třeba je moc hledat, člověk tam dojde tak nějak intuitivně s proudem lidí. 

Koloseum ani Forum Romanum jsem zevnitř nenavštívil. Stadiony jakéhokoli druhu jdou mimo mě a z Fóra lze vidět toho zvenčí tolik, že 20€ se mi nechtělo za trosky zblízka dávat. Úžasné by bylo vidět to vystavěné znovu a projít se vším tím sloupovím. Vůbec bych neměl problém s tím, že většina toho by byla replika. Např. Frauenkirche v Dražďanech byla srovnaná se zemí rovněž následkem lidské činnosti a každý ocení její opětovnou výstavbu.  

Druhý den jsem ráno vyrazil do Vatikánu. Šel jsem pěšky přes návrší s vyhlídkou na Řím. Náměstí bylo v této ranní hodině a roční době téměř vylidněné. Vstupenku do Vatikánských muzeí jsem si objednal doma za 16€ (rychlá záležitost zde https://biglietteriamusei.vatican.va/musei/tickets/), což jsem pak náležitě ocenil, neboť jsem se vyhnul příšerné frontě, kterou bych vystát nedokázal a návštěvu bych vzdal. Po zaplacení vám přijde e-mailem vstupenka, kterou si buď vytisknete nebo zkopírujete do telefonu a pak je dobré si ještě udělat zvětšený printscreen kostičkového kódu. Dovnitř vás strážník vpustí, když mu ukážete zaslanou vstupenku (kód nestačí), nádledně projdete odbavením jako na letišti a uvnitř u automatu přiložíte kód k senzoru, ten vytiskne kartičku podobnou jízdence a s ní pak projdete vstupním turniketem jako do metra. (Vstupenka je vázaná na údaje v pasu, takže ji nelze nikomu darovat. Mě tedy nikdo nekontroloval. Opravdu se vyplatí objednat si vlastní, zvláště pro toho, kdo nemusí mít průvodce, který vám žvaní do viděného, určuje tempo a trasu a pěkně vás s cenou natáhne). 

Pro milovníka umění Vatikánská muzea obsahují mnoho klenotů nejen z antiky, renezance a baroka, ale najde se tam i něco modernějšího jako třeba Vincent van Gogh nebo Salvator Dalí. Vůbec jsem nepředpokládal, že mě prohlídka tak dojme. Na co si je třeba dát pozor, je směr prohlídky, neboť je jednosměrná a pokud byste chtěli jít zpět, dozorčí vám to nedovolí. Toto jsem žel nevěděl a zase jsem se jednou na sebe naštval, protože některá oddělení jsem prošel rychleji s tím, že se vrátím podle toho, co jak bude zajímavé. Naštěstí jsem hned na začátku vlezl do oddělení Egypta a Etrusků. 

Plán prohlídky tedy doporučuji si nastudovat, aby člověk zbytečně něco neopomněl, protože jak jednou vlezete do Sixtinské kaple, už není cesty zpět. Vyjdete druhým vchodem a jste venku z Muzeí.

Byl jsem tam asi jediný, kdo fotil podlahu.

Upřímně návštěva Sixtinské kaple pro mne moc velký zážitek nebyl. Kaple nebyla nasvícená, prakticky v ní bylo šero, což vzhledem k barevné výraznosti Michelangela je totální faux pas. V kapli bylo také dost narváno, což samozřejmě dost rozptyluje. Na detaily tedy můžete zapomenout, ty si lépe prohlédnete na fotografiích. Prakticky všude můžete fotit právě kromě Sixtinské kaple, což jsem také nevěděl, a ani jsem v tom šrumci nějakou cedulku nezaregistroval, takže jsem zvesela cvakal, až tam na mě s křikem vyběhl jeden zřízenec. Měli si hoši přilepit nějakou pořádnou ceduli někam doprostřed stropu pod Adama.

Nakonec Michelangela obdivuji jako sochaře, avšak pro malování duchovních témat upřednostňuji mnohem éteričtější výrazivo, než jsou jeho holé zadky a svalnaté pradleny s hrubými rysy ve tvářích.

Když jsem se s nelibostí ocitl venku, zcela neplánovaně jsem zamířil do kopule chrámu, protože vstup byl hned u východu z muzeí. Vstupné 6€, za výtah zaplatíte o 2€ navíc. (Toto vstupné je na googlu prakticky nedohledatelné). Při stoupání spirální chodbou má člověk pocit, že se zasekl někde ve virtuálním nekonečném světě. Střecha chrámu je téměř rovná a rozsáhlá, je zde i kafeterie (only cash). Hlavní kopule pak zde vypadá jako samostatný chrám. V kopuli je ochoz oplocený hustým a vysokým pletivem. Tak za tohle jsem zaplatil 6€? Kolem šel nějaký český pár a žena říká: „Hele tady je to“. Nenápadný vstup do chodbičky na vyhlídku na úplném vršku. Cestička se stále zužovala a poslední točité schodiště mělo šířku schodu 40 cm (rozměrnější lidé mohou na to zapomenout).

Po spatření panoramatu Říma jsem šel dolů do lodě chrámu a tam se zčásti dostavil kýžený efekt. Prostě člověk má vzhlížet vzhůru k Bohu, a ne se snažit posadit se vedle něj. Dílo je to obrovské a úchvatné. (Euforie jako barcelonské Sagradě se však nedostavila). Opět, vlezete-li do krypty, ocitnete se venku, přitom nikde nevisí žádné upozornění. Zpět byste museli znovu projít odbavením. Po zkušenosti z muzeí jsem pojal k tomuto vstupu nedůvěru a vlezl tam skutečně, až když jsem chtěl odejít. 

Třetí den jsem vyrazil na kraj města do přírody. Směrem tam jsem šel přes rozsáhlý park Caffarella, který je chráněný před moderní výstavbou, zpět po starověké silnici via Appia. Přemýšlel jsem půjčit si růžové kolo a podívat se dále, nohám se ale moc nechtělo.

Možná podobný obrázek byl kdysi základem pro komunistické ideje. Když jídla a pití budeme mít všichni dosti, budeme žít všichni v míru a spokojenosti. Evidentně tato bajka na lidstvu nefunguje a tam, kde je život opravdu jen o plnění těla, je to bída největší.

Graffiti většinou úděsné. Počmárané je zde všechno. Opět tu operuje ten samý písmenný idiot jako v Liberci nebo v Barceloně. Občas se dá narazit i na projev výtvarného talentu.  

Předposlední den jsem zašel do galerie v Altare della Patria. Lákali na Pollocka a na Warhola. Každý po 15€. Řekl jsem si jedna mazanina je dosti a rozhodl se pro Pollocka. Měli od něj tři plátna a nějaké kresby a akvarely. S ním další obrazy jeho současníků z období 2. WW. Z těchto mi byl nejznámější Rothko, jehož barevné plochy, nevím proč, na mě působí vcelku pozitivně. Expozice byla šíleně nasvícená. Žádný z obrazů nebyl pokryt rovnoměrným světle. Nakonec u těchto "tapet" je to vlastně jedno.

Poslední den jsem strávil v pobřežním městečku Lido di Ostia. Z Říma (Porta S. Paolo) sem jezdí vlak každou čtvrt hodinu. Ona to je vlastně souprava metra a lístek stojí jako v MHD 1,5 €. Samotné městečko je nezajímavé. Jeden blok jako druhý v pravidelném uspořádání, takže tu zbloudíte rychleji než v celém Římě. Ubytování přes Airbnb jsem sehnal den před odletem a byl jsem spokojen. Dá se říci luxus.

Písek na pláži byl přes den rozžhavený. Voda chladnější ale ne ledová. Dalo se v ním brouzdat. Jedni lidé tu chodily v kabátech, druzí se opalovali.

Do sousedního Fiumicina stál lístek na autobus u řidiče celých 7€. (Předplacený stojí do 2€). Na letišti jsem si říkal, tak tenhle výlet dopadl dobře. Lidová moudrost praví: Nechval dne před večerem. Nakonec se to opět neobešlo bez záchodové příhody a tentokrát s následky. Unaven a nepozorný na záchodě švihem nasazuji batoh, náhle slyším "žbluňk". Otočím se a zřím. Na dně mísy v blankytně modré vodě se skví můj telefon. Okamžitě jsem ho vylovil, vyjmul baterku a šel ho dát pod sušák, což jsem prý neměl dělat. Telefon již jedno utonutí přežil, ale chladná čistá voda jizerského potoka má jiné molekulární vlastnosti než vlažná voda silně ředěná saponátem. Milý Asus odešel do anusu, avšak karty přežily a s nimi i fotobanka. Ani trochu mi ho není líto. Jediné plus bylo, že se dobře držel. Kloudnou fotku udělal jen za velmi dobrých světelných podmínek. Naprostou většinu fotek jsem musel vyházet (např. Mojžíše od Michelangela a většinu interiérů baziliky sv. Petra).