Lidé mohou malovat a sochat ostošest, ale příroda je prostě nedostižná. Na každém metru čtverečném se nachází celé galerie.
První dojem z alba Nivalis (islandsky sníh) jsem formuloval asi takto: "Hoši, co jste to provedli, taková komerce, zase o kus blíž střednímu proudu". Nelíbil se zvýšený obsah elektroniky. Nicméně při druhém poslechu jsem tomu totálně propadl. Jsou to stále oni Islanďané s chladnými tvářemi navenek a vroucími prameny pod povrchem, jejichž duše jakoby zrcadlily krajinu jejich domova. Myslím, že jejich melancholická hudba se sem hodí.
Je zimní čas, čas podoben smrti, v němž příroda jde ke kořenům a připravuje se na nový rozpuk své síly v dávném koloběhu. V dobách bez elektřiny člověk zůstával ve své chajdě a měl čas a nutkání přemýšlet o sobě, o životě, o smrti a myšlenka na odchod ze Země nebyla pouze potlačovanou nepříjemností, nýbrž i nadějí. Je dobré si občas tento okamžik připomínat. Člověk je pak více nakloněn k přerovnání špryclí na žebříku hodnot a sekera svědomí dostane příležitost tnout hlouběji do mozkového kmene, pokud tedy člověk úplně nepropadl povrchnosti... a nebo je natolik čistý, jasný a krásný, že ho každá šmouha smutku míjí. To není ale můj případ. Radost a smutek si u mě pravidelně podávají ruce jako u většiny lidí a někdy mě při těch různých náladách spadne do dlaně verš či neverš. Přijde mi, že jsem opět sklouzl někam blíž k černé díře a tak nic nového ke mně dlouho nepřišlo. Přidávám tedy paběrky, které se mi nezdály dost dobré dát je do článku o ztraceném mládí. Jsou tak trochu na jedno brdo, neboť veršuji právě jen ve zcela určité náladě.
Pochybnosti ducha 1
Pod dřevem stolu, pod nocí stínem
Pod hladinou vodní cítím tvou hruď
Čtu v tvém srdci růži
Ve slané slze nejsladší sen
Jak dlouhé jsou schody na věčný den
Zvuk mávnutí tisíců křídel
Vlna srdcem tekoucí
Kolikrát uslyším: Ještě tu buď
Bojím se bojím, že přijde ta chvíle
Až budu slepý a zbavený touhy
Pochybnosti ducha 2
V perličce vody okamžik snivý
Krajina v slzách radostných
Chci jíti zpět do země živých
V průvodu květů bělostných
Každý krok blíže bodu přítomnosti
Je stopou hlouběji v srdci zarytou
Budu mít síly k tomu dosti
Odejít odsud s duší omytou?
Nevím proč, ale tuto skladbu ve zrychleném valčíkovém rytmu mám z celého alba nejraději. I když text je na téma vztahu muže a ženy, které mě nyní k mému zármutku míjí, přesto ve mě onen kolotoč kdesi evokuje představu tance života.
O Pádu
Padáš-li člověče, nepadej po hlavě, protože pak vidíš jen černou díru a ztrácíš naději. I při pádu obracej hlavu ke světlu, světlo se sice bude vzdalovat, ale naděje zůstane, dokud uvidíš jediný paprsek. Einsteinova relativita platí i zde. Jsi-li blízko černé díry, všechno je těžké a vše jde velice pomalu. Uděláš pár kroků a nahoře uplynou staletí. Čím dále jsi od hmotnosti, tím více světla můžeš nasávat, tím živější je chvění tvého nitra a tím lehčí jsou tvé kroky.
Život jako inverzní závod
Kdesi jsem slyšel a možná to bylo jen v mé hlavě, že život je závod, který má své etapy, časovky a vrcholové prémie a ve kterém vyhrává každý, kdo dojde k cíli. Má podivná pravidla: Etapy se jen částečně kryjí s vesmírným a biologickým časem. Dopředu se dostáváš pomocí tomu, kdo je za tebou a jakmile začneš přemýšlet, kdo je vpředu a kdo vzadu, jsi ztracen. Proč mi připadá, že hned po startu etapy svěží a nabuzen, dostávám pálkou přes nohy a když se přes všechno utrpení rozhodnu ji dokončit, tak těsně před cílem mě někdo ubije zcela a pošle zpět na začátek? Bude to zřejmě tím, že se starám jen o sebe.
Šalba
Bylo mi trapně, když jsem zjistil, že jsem třtinou ve větru se klátící. A aby druzí neviděli mé výkyvy, vybudoval jsem kolem sebe skleník. Problém je, že jsem v něm sám a z žití se stalo přežívání. Je jediná věc schopná vyztužit stvol – láska. Leč kde ona je, když mnohokrát jsem odmítl její laskavou ruku a nyní podoben soušce již neprobouzím ani soucit.
Sebepoučující
Pít či nepít, toť otázka pro opilce
Jíst či nejíst, toť otázka pro otylce
Číst či nečíst, toť otázka pro písmoznalce
Být či nebýt, toť otázka pro zoufalce
Kdo tělem hýbe se i v duchu
Kdo hubu má od ucha k uchu
Kdo nespoutal se pachem hmoty
A ze střídmosti ušil si boty
Kdo umí věci chytit a pustit zas
Na to toho je krátký politik i ďas
Kdo hledá, co oko nevidí, však v srdci hmotné jest
Ten nachází a zjistí, netřeba mít ruce v pěst
Kdo dává hmotu, tomu hmota vyklíčí
Kdo chystá léčku, na toho se políčí
Kdo dává ducha, tomu zpět je duchem dáno
Na plátně nebes jemu září velké ÁNO
Na dalších snímcích jsem si hrál s páčkami Zoneru trochu víc.
Vzpomínka na dětství
Když se srdce probouzelo z bezpečí dětských střevíčků
Ani ve snu netušilo kolik přijde políčků
Jak vize přímé dráhy letu neznajíce žalu, zlosti
Mezi zuby kola žití roztříští se bez milosti
Čas ta věčná ramka Boží uchovala každý mžik
Do dávných časů pluje srdce v nostalgický okamžik
Bez vrásek kráčí známé tváře úsměvů živý pramínek
Láskyplně hladí líčka ruce vroucích vzpomínek
S někým sotva za ta léta padlo slova po páru
Však v srdci jejich píseň bytí jako víno v poháru
Když chlapec hleděl snivě do očí dívčích studánek
V srdci lístek liliový, kolem běžel beránek
Proč cudnost touha ideálu nemá síly chtění dosti
Proč čistá krupěj perel ctnosti padá v bahno dospělosti
Dětství z množství Božích darů patří k sortě nejvyšší
Duši na své dlouhé pouti trýzeň tužeb utiší
PS: Pane, prosím požehnej kroky každému z vás a odpust Ty, kterému jsem ublížil.
Fotky jsem nahodile pořídil během svačinové přestávky na rybníku kousek za mým pracovištěm.