V zemi izraelské 3. díl Tel Aviv

Poslední díl povídání o mém nevydařeném pobytu ve "svaté" zemi. Na Tel Aviv-Jaffa se dá nahlížet jako na evropské město ležící v Orientu. Turisticky zajímavé je svou architekturou a městkou pláží. 

Den před odjezdem z Jeruzaléma jsem unaven na chvíli usnul již odpoledne, takže jsem celou noc nespal a ráno jel do Tel Avivu. To jsem ještě netušil, jaký očistec mě čeká. Rychlovlak, nebo spíš metro, neboť půl cesty jede tunelem, je v cíli během půl hodinky. Ve vlaku je k dispozici WIFI i AC zásuvka. Ta je však u každého čtyř-sedadla nahoře na konstrukci pro zavazadla. (Lépe míti delší kabel). Veřejná WIFI je velkým plus v této zemi. Pro Tel Aviv je možné si stáhnout mapu míst s free připojením. 

V Tel Avivu jsem vystoupil ve stanici HaHagana a zamířil jsem k centru. Přivítal mě hrozný nepořádek. Podle složení obyvatelstva to vypadalo na černošskou čtvrť. S vysokými budovami přibylo čistoty. Vzhledem k mé náklonnosti fotit architekturu jsem měl za cíl Muzeum umění a okolí. Výškové budovy bych hodnotil jako vcelku nápadité. Mnohem lepší než v Barceloně. Hlavní bulvár Sderot Rothschild svou alejí ale trochu barcelonské bulváry připomínal. 

Největší část starší zástavby tvoří předválečný modernismus a to především styl Bauhaus, který by se dal zjednodušeně popsat jako vrstevnaté často zaoblené primitivní krabice. Nic, co by se mi zrovna líbilo, zvláště když novou omítku měla jedna ze sta budov. A čistá běl je prakticky podmínkou pro monolitické vzezření tohoto stylu. Celobarevné funkcionalistické krabice, které lze najít v naší republice lze považovat za výkvět hnusu nebo alesoň nevkusu. 

Městská pláž je hodnocená jako jedna z deseti nejlepších na světě. Podél ní rostou tvarově poměrně bizarní hotely. Kdybych v Izraeli hledal nějaký společný prvek v moderní architektuře, byly by to patrně kontury buněk v podobě silnějších hranolů. Moře bylo neklidné, byl zákaz koupání, prošel jsem se tedy mělčinou směrem ke staré Jaffě, abych se alespoň symbolicky spojil s vlnami krásně zelenavých vod Středozemního moře. Cestou jsem pozoroval surfaře. Zvláštní počínání. Většinu času se houpali na břiše, sem tam se pokusili postavit a většinou hned spadli a ojediněle se někomu podařilo chytit vlnu a pár metrů se projet. Zážitek je to asi velice prchavý.

Ze staré Jaffy jsem zamířil k apartmánu. Šel jsem přes trh s veteší a velmi hezký park, kde zrály citrony. Citron jsem měl pokušení si utrhnout a ochutnat, ale netušil jsem, jestli jsou už zralé a ani jsem neměl nůž, neboť s ním vás do letadla nepustí. Později jsem viděl maníka, jak si v zahradě citron trhá. Chvíli je ochmatával jak jezeďačka krávě vemeno a pak jeden užďobnul.

Během dne mi přišla zpráva od Avastu, že z důvodu nezaplacení mě ruší všechny služby. Netušil jsem, o co jde a po příjezdu domů se systém začal chovat opět normálně, jenže zde jsem měl problém se připojit k veřejné WIFI, volání mi také selhalo, a tak se stalo, že jsem se nesetkal se svým ubytovatelem. Do foťáku telefonu se mi zároveň samovolně nainstalovala nějaká aplikace, která nejde smazat. Obrazovka se přestala automaticky otáčet a doma jsem zjistil, že fotky nejdou zkopírovat do počítače. Všechny jsem je musel po jednom poslat na disk a odtamtud zkomprimované stáhnout a následně extrahovat. Prostě "radost".

Byt, který byl na kraji města, jsem našel, ale Yuval neměl na zvonku své jméno (jak mi později potvrdil), tak jsem odkráčel zpět na pláž. Tam se mi nakonec podařilo navázat spojení, ale nechtělo se mi už zpět a mezitím jsem se propadl do nálady, kdy se mi nechtělo k někomu cizímu domů a tak jsem si řekl, že noc nějak přežiji. Bylo to špatné rozhodnutí. Plná polní, kterou jsem sebou táhl, začala srůstat s mým tělem. Prošel jsem Tel Aviv křížem krážem, pro jednu část lidí byl Silvestr časem slavit, pro druhou vydělávat. Otevřeno bylo všude do noci. Na tržnici se tancovalo v rytmu moderní taneční hudby, tj. duc, duc, duc ...

Opět jsem si uvědomil, jak jsem zestárl. Do třiceti let člověk nemá problém se náhodně seznamovat s cizími lidmi. Potom ona schopnost, řekněme „konektivita“, klesá. Tenkrát na cestách vybaven zbraní mladistvého úsměvu nebyl problém se zapovídat při náhodném setkání a strávit s nějakým neznámým člověkem nebo lidmi zbytek dne. Dnes s tváří, jež ztratila svou pružnost a s ní cosi pružného i ve vlastní duši už spíše jen pozoruji a připadal bych si trapně při důvěrnějším oslovení. Jak již mnohý vypozoroval, stárnutí neprobíhá rovnoměrně. Člověk jako by byl nějakou dobu pořád stejný a pak se nejednou ráno probudí a je tu někdo jiný. (Právě za poslední cestovní kvartál jsem nelibě takovýto posun zaznamenal, takže si budu muset opět aktualizovat profilové foto). A není to zdání, fáze rychlejších a dramatičtějších proměn jsou přirozené v celém vesmíru ve velkých i malých věcech. Jsem přesvědčen, že to souvisí s rytmy pulzujícího tvůrčího "bytostného" záření v celém Stvoření, které obsahuje a propojuje fyzická, duševní a duchovní témata všeho druhu. 

Při svém nahodilém popocházení jsem se vracel k jedné lavičce s dobrým výhledem, u které mě vždy navštívily dvě kočky. Jedna zrzavá a jedna šedá. Zrzek byl přítulnější, pěkně hřál na klíně. Lidská samice by byla asi lepší, ale aspoň něco. Ani jsem nevěděl, jestli to je ona, ale kočka je prostě kočka, i když je to kocour. Hebrejsky se kocour řekne "chatúl", kočka "chatulá" a přírodovědný název pro kočku domácí "chatúl habit" je tedy v mužském rodě. (Ve slově habit je patrný latinismus). Hebrejština má podobně jako Španělština pouze dva rody, ženský a mužský. Střední (neutrum) neexistuje, takže úplně všechna podstatná jména jsou buď „ten“ nebo „ta“ a mláďata se od malička genderově rozlišují. Dítě chlapec je "yéled" a dítě dívka je "yaldá". (Jak to mají s transkami a podobnými úkazy, netuším. U nás bych pro ně zavedl přírodopisné názvy, něco jako transsexuál domácí, mluvnický rod by tak určil společenské označení a bylo by po ptákách. Mužsky homosexuální rodiče by se nazývali Otec a Matec; 5. pád Otče, Matče. Domácky Táta a Máta. U ženského páru by se nazývaly Matka a Otka, domácky Máma a Óta případně Táma. Prostě novým společenským vymoženostem bych přidělil slovní novotvary, a bylo by po sporech). Možná z důvodu jazykově dané polarity si starověcí Hebrejci ve své patriarchální společnosti vybrali pro označení Stvořitele mužský rod. Jinak by se pro pojem všeobsáhlého Boha mnohem více hodil univerzální výraz „To“. (Jáť jsem; Já jsem to). V každém případě kočka se svým jemným našlapováním, starostí o svůj zevnějšek a vůbec tvarem a chováním spíš symbolizuje ženskou bytost a myslím, že čeština nebo němčina ji v ženském rodu dobře vystihuje.

Pozoroval jsem hemžení většinou o generaci mladších lidí a popíjel svůj alkoholický zákusek. O půlnoci jsem byl na pláži a čekal ohňostroj. S poslední tikem starého roku vylétla jedna červená rachejtle, takový ubožáček vykonal svůj oblouček, zhasl a bylo po všem. (Kdoví, jestli to nabyla nějaká signálka. Vojáci jsou tu stále v pohotovosti a nad mořem každou chvíli přelétají vrtulníky). Prostě Silvestr není Yom Kippur. Ale v zásadě jsem byl rád, že jsem se vyhnul všem těm nadšeným mimopůlnočním odpalovačům raket jakož i mladodebilům s bouchacími kuličkami. Do rozbřesku jsem pak pobyl na pláži a hleděl na měnící se náladu moře. Vyjasnilo se, na obloze jako lodička plul „arabský“ měsíc. Byla to druhá noc, co jsem nespal a mé myšlenky zalétaly k mému futonu v Liberci. To však nemělo být. Poslední den byl konečně v plném slunečním světle, jenže já neměl chuť k nejmenší aktivitě a zamířil jsem na letiště. Něco jsem přeci jenom blejsknul, ale nebylo to již s nadšením. Geometrie mi byla v tu chvíli ukradená. 

Olověná oční víčka jsem podpíral sloupy vůle. Měl jsem obavy, abych někde nevytuh‘ a nezmeškal let. Tedy na pár minut jsem usnul na letišti v „zásuvkovém salonku“. Trhnutím jsem se probral, od protějšího stolku na mě civěla nějaká žena, v tu chvíli jsem zjistil, že mi slina visí od úst až k hrudníku. Jedním kung-fu pohybem jsem otřel nevítaný sekret a předstíral, že se nic nestalo. Odletová procedura byla poněkud komplikovanější než příletová. Mírně mě to popuzovalo, což mě ale udržovalo ve stavu bdění. Tabule odletů byly poměrně malé monitory zavěšené ze stran na sloupech tak, že je při příchodu do odletové haly nevidíte. Rozchodit jsem musel fakt, že polovinu sledovacího času na této tabuli naskakují reklamy a také se nezobrazují začátky odbavování (check-in) jednotlivých letů, pouze stanoviště, takže netušíte, kdy můžete jít k přepážce. (Zlatá Praha se svou velkou tabulí). A rozhodně se tu nevyplatí chodit později, protože po odbavení musíte vystát další pro všechny lety společnou frontu na odletový pohovor, kde se vás budou ptát, co jste dělali, jestli jste nedostali nějaký dar apod. a kde nakonec dostanete výstupní kartičku, nálepku na pas a na batožinu. Další fronta, rovněž pro všechny lety společná, je u vstupního detektoru do bezdaňového prostoru. Pak už jen fronta při vstupu na palubu. Co mne udivilo, že na mezinárodním letišti má hlavní občerstvení ve vstupní hale menu jen v hebrejštině.

Hebrejská písmena je jednoduché se naučit. Horší je fakt, že v hebrejštině stejně jako v příbuzné arabštině se nepíší samohlásky, takže slova, když je chcete správně vyslovit, musíte předem znát podobně jako v angličtině, akorát zde je to mnohem komplikovanější, protože většina psaných slov (pokud nejsou samohlásky psané malými přidanými znaky, což najdete jen v náboženských a dětských knihách) se dá vyslovit v desítkách kombinacích. (Např. výše zmíněný Yuval se píše JBL, takže ho klidně můžete číst Jebal). Jsou tu sice písmena, které se jako samohlásky přepisují A (Alef, Ajin), I (jod), U (váv), kde „jod“ a „váv“ jsou spíše polohlásky „j“ a „v“, za kterými teprve následují nepsané samohlásky. „Váv“ se pak používá také pro samohlásku „o“. „A“ tu máme dvakrát „Alef“ a „Ayin“ přičemž jde spíše o neurčitou hlásku „shwa“, za kterou opět následuje nepsaná samohláska, takže se vlastně mohou vyslovovat jakkoli. V přepisu cizích slov, která jsem v okolních nápisech začal rozpoznávat jako první, se dle mého pozorování „Alef“ používá jako „a“ a „Ayin“ jako „e“. Pokud je „a“ na poslední pozici, používá se písmeno „h“ (hei), stejně jako u slov domácích. „A“ na konci se stejně jako u slovanských a mnoha dalších jazyků používá k vytvoření ženského rodu. Další komplikací je, že písmeno B (bet) se může číst jako „b“ nebo „v“, písmeno P (pe) jako „p“ nebo „f“. Pro hlásku „t“ jsou tu dvě písmena „tet“ a „taf“, pro hlásku „k“ jsou tu opět dvě písmena „kuf“ a „kaf“, kde „kaf“ se někdy může číst jako hláska „ch“, pro kterou jinak existuje písmeno „chet“ a hláska „s“ může být psaná písmenem „samech“ nebo „šin“, přičemž „šin“ má častěji hodnotu „š“. A to všechno bez jakéhokoli pravidla. Vedle čtení tu tedy máte i problém, když slovo foneticky znáte a chcete ho zapsat. Hebrejština sice nemá žádná velká a malá písmena, psací nebo tiskací písmo, zato při různé grafické stylizaci si některá písmena mohou být hodně podobná. Prostě guláš. Jinak na rozdíl od příbuzné arabštiny není hebrejština pro česká mluvidla žádný problém. Pouze „r“ je severoněmecké či francouzské ráčkované a „ch“ je více „arabsky“ chrčivé. Nejzákladnější fráze jako (šalom – ahoj, boker tov – dobré ráno, erev tov – dobrý večer, mašlomcha – jak se máš, any beseder – mám se dobře atd.) se naučíte velice rychle a když je řeknete „česky“, tak vám každý bude rozumět. Leč to ani není třeba, neboť všude "stačí" angličtina.

Co se týče označení, malou nepříjemností bylo zmatení na nádraží v HaHaganě při cestě na letiště. V odjezdech jsem nikde nenašel slovo letiště, tak jsem zašel na informace. Chlapík mi řekl, že vlak jede za chvíli z 3. nástupiště, ať se dívám na název Ben Gurion, což je jméno prvního izraelského premiéra, po kterém je letiště pojmenováno. Nástupištěm projíždí vlaky, na cedulích nic nenacházím. Vrátím se na informace, že nyní tam zbývá vlak pouze do Medin. On na mě, že to je ono, že Medin znamená hebrejsky letiště, ať se urychleně vrátím. Vlak jsem stihl, ale dost dobře jsem nechápal, proč do anglické části tabule prostě nenapsali Airport BG, jako všude jinde, ale pouze do latinky přepsali hebrejské slovo.

Větší nepříjemností na tomto nádraží byl můj příchod. Omlouvám se, že opět mluvím o fekálních trivialitách, ale na této cestě jsem moc lepších zážitků neměl. (Slabší povahy nechť přeskočí odstavec). Na cestu si obvykle beru proteinové tyčinky a podobné sajrajty, abych ušetřil na jídle a nemusel se o něj moc starat. Stolice tak přichází třeba s několikadenním zpožděním, zato však dramaticky. Při příchodu na nádraží mé tělo bylo ve fázi, když si již obvykle hraje hru na trůny. Jenže zde opět byla fronta u rámu. Při mém průchodu rám zapípal, musel jsem jít znovu a s odkládáním řetízku jsem myslel, že odložím i svůj vnitřní obsah. Potom záchod byl až za vstupní branou, takže jsem si nejdříve musel jít koupit jízdenku. Další fronta. Při první koupi jízdenky dostanete, i když je to jen na jednu jízdu, tzv. Rav Kav kartičku s čipem. Na ní si pak můžete dokupovat další jízdenky. Kartičku jsem dal pokladní, ta se jakoby naschvál obrátila na svou kolegyni a asi dvě minuty se s ní radila. Já mezi tím prováděl okultní cvičení zvané "kamenná p.del". Pak mi řekla, že kartička na letiště stále platí. Prosvištěl jsem branou přímo na WC. Co musím pochválit, že v Izraeli nebo alespoň v Jeruzalémě a Tel Avivu jsou veřejné záchody všude zdarma a jsou čisté. Třeba večer uprostřed parku je čisté WC bez obsluhy se vším všudy. Nevím jestli by to bylo možné v ČR. Vypadá to, že Izraelité jsou, co se týče hygieny, národem řádně cepovaným již od vzniku prvních knih Mojžíšových. Konečně nastala chvíle obrovské úlevy. Všiml jsem si, že u sousedů po každém použití ihned nakluše uklízeč. Spláchnu a zřím, že mineralizovaná nadílka záhadné konzistence nezmizela v útrobách podzemního potrubí, nýbrž hladina vystoupala až po okraj mísy. Se stoupáním se přímo úměrně rozšiřovaly mé zorničky. Druhé spláchnutí by znamenalo potopu. Očekával jsem, že sloupec vody zapůsobí svým tlakem. Nezapůsobil. Chvíli civím na ozero, prohledávám komnatu, ale nikde žádný příhodný šťouchací předmět. Náhle slyším uklízečovy vzdalující se kroky. Nepozorován jsem se vypařil a splynul s davem. Chudák následovník. Vůbec na této cestě jsem nechtěně udělal pár věcí, které nesnáším, když mi dělají druzí, takže jsem byl donucen k zamyšlení a porozumění.

V letadle z obavy projevů mého rozhozeného těla jsem raději neusnul. Nevoněl jsem a styděl jsem se. Také jsem byl nervózní, jestli stihnu poslední autobus do Liberce. Nevýslovně jsem se těšil do sprchy a do postele. Letadlo na potvoru zpoždění mělo, autobus mi o pár minut ujel a představa noci na Florenci byla šílená. Tři tisíce za taxi se mi nechtělo dát. Řekl jsem si, nu dobrá, nyní se budu pro změnu procházet Prahou, jenže zrovna začalo sněžit a foukat vítr a já měl jen větrovku, a tak jsem společně s několika cestujícími strávil noc ve vestibulu metra. Tam jsem s kroky počítal sekundy, a zapřísahal se, že už nikdy nikam nepojedu. Není lepší v krásný den se jen tak projít za humna? Uprostřed noci to začínalo být na hranici deprivace. Počátkem denní fáze se tělo opět probudilo a přišla úleva. Po příjezdu domů jsem po třech probdělých nocích měl pocit, že jsem byl v nějakém zajateckém táboře. Do Izraele už ani zadarmo! No, … zadarmo možná ano, ale rozhodně ne v zimě. Takový březen tam musí být krásný.

Závěrem mého obsahově dosti nevyváženého článku lze říct, že Tel Aviv a Jeruzalém jsou naprosto rozdílná města s úplně jinou náladou. Jeruzalém je horské duchovní město se střetem kultur. Tel Aviv je čistě židovské řekl bych materialisticky laděné přímořské letovisko (na pejzáka skoro nenarazíte) velmi podobné městům evropským.