Sagrada Família - nebesa v kameni

Fotoblog z návštěvy Barcelony proložený úvahou o symbolice Gaudího veledíla s přidáním krátkého návodu na vytvoření vlastního kryptogramu.

Život není procházka zábavním parkem, a tak je čas se zabývat také vážnými věcmi. Tento článek je zcela v jiném duchu než článek o Barceloně, vážným tónem na téma duchovní, které budova Sagrady Famílie probouzí, pokud v ní člověk nevidí jen hromádku hezky poskládaných kamenů. Čtení to není příjemné a především je velmi velmi dlouhé. Při zjištění, že začíná nabírat nádech teologické seminární práce, se kterou bych zajisté na žádné fakultě nepochodil, jsem jej ještě patřičně osekal. Proto člověče materialisto, raději si jen prohlížej, budu rád, když se ti fotografie budou líbit a ty ortodoxní křesťane, obrať zavčasu své kroky dříve, než mě zasypeš kletbami a obviníš z pekelné hereze. (Pozn. Fotografie a text slouží navzájem jako oddělovače a nejsou obsahově synchronizované).

Po průchodu vstupním odbavením naprosto shodným s odbavením na letišti jsem konečně stál pod ztmavlými kameny fasády Zrození provedené v gotickém slohu. Konečně jsem viděl všechny ty detaily z nebes padajícího požehnání v podobě květů, hvězd a vlnek počínaje rozlévající se sílou připomínající „rampouchy cukrové polevy“. Vím, jak je těžké pokusit se tyto éterické duchovní děje namalovat natož vytesat do kamene. Člověk přichází do chrámu branou, která zobrazuje příchod Páně se zvěstující kometou, anděli a ratolestmi. Naproti tomu protější strana, pašijní fasáda, kterou člověk nyní vychází, zobrazuje události odchodu Páně a s ním spojeného utrpení. Třetí fasáda, fasáda Slávy, která má zobrazovat peklo, očistec, sedm smrtelných hříchů, sedm ctností, otčenáš, výjevy z Apokalypsy a celkově nebesa, má být nejmonumentálnější, nyní je ve výstavbě a je z ní vidět pouze betonová podložní plocha. Ale to předbíhám. 

Váhavě jsem vešel dovnitř pohlížejíc na střed chrámové lodi nesené protáhlými sloupy připomínající stvoly nějaké miříkovité rostliny. Zatajil se mi dech a v ten moment mým temenem a následně celým tělem projel žhavý proud síly podobný tomu, který člověk prožije jako reakci na vroucí, opravdovou, plně procítěnou modlitbu. Velmi mě to zaskočilo, neboť jsem nic takového neočekával. Připravoval jsem se spíš na zklamání způsobené rušným davem lidí. S podivem jsem v tom šrumci našel klidné místo v jednom zákoutí poblíž varhan a tam se vyplakal. Nevím, do jaké míry to souviselo jen s mým osobním duchovním okolím nebo čistě s požehnáním spojeným s touto budovou. Člověk kolikrát ve svém životě si ve své auře nosí požehnání buď jako následek svých předchozích, byť jen podvědomých proseb nebo jako zpětný následek aktivit sladěných s Boží Vůlí také třeba jen nevědomých, ale momentálně již žije jinak, horším způsobem nebo povrchněji, takže ony síly nemohou do něho vstoupit a pak přijde nějaký okamžik, který podmíní prohloubení a otevření se a člověk pak prožije povznášející, oživující a přitom sklidňující příliv duchovních sil. To může pak nastat v přírodě, při poslechu hudby nebo třeba právě návštěvou sakrální stavby.  

Existují místa, kde se původně nějaký neobvyklý děj stal, který se však mohl stát kdekoli jinde, protože byl vázán na dotyčné, následně však bylo místo lidmi "násilně" prohlášeno za svaté a nyní v něm spíše působí myšlenková síla vyživená uctívači a přívrženci. Návštěvníci se pak díky tomu mohou dostat do jakéhosi stavu vytržení nebo být stimulováni k pokornějšímu vnitřnímu otevření a to pak zákonitě může spustit např. léčivé procesy.

Pak mohou být místa, která jsou sama o sobě více spojena s vyššími sférami. Mohou to být místa v přírodě (se zvláštním podložím), mohou to být i duchovní stavby. Ne každý člověkem vysvěcený „stánek Boží“ je automaticky takovouto stavbou. Co o tom rozhoduje, jsou především pohnutky zúčastněných při jejich plánování a výstavbě. Již tehdy v jemnější tzv. astrální rovině vzniká předobraz stavby, který je z povahy jemnější substance mnohem dokonalejší než konečné provedení v hrubé hmotě (duchovně vidoucí i po dokončení stavby vidí trochu něco jiného než prostý člověk pozemským zrakem). Na vzniku tohoto předobrazu pak pracují éterické bytosti spojené s touto jemnější modelující úrovní, a právě tehdy se buduje větší či menší spojení s vyššími sférami směrem ke Světlu Božímu. Tyto bytosti zároveň jsou spojeny s myšlenkovými a citovými formami na Zemi pobývajících zúčastněných osob, a proto skutečná duchovnost a vnitřní přesvědčení těchto zúčastněných je významný faktorem pro to, co vznikne. Když nějaký církevní činitel je spíše politik než duchovní a stavbu podvědomě zadává spíše k oslavě a zvýraznění svého města či církevního obvodu, pak a priori vzniká úplně jiný podklad, než když stavba vznikla z nejvnitřnějších vroucích pohnutek postavit stánek k úctě Boží, kam by lidé měli možnost chodit se přiblížit Bohu nehledě na jejich rozličné osobní názory.

To samé pak platí ještě ve větší míře o architektovi, který vizualizuje ideu. Zručný a nápaditý architekt může postavit krásný dům, nikoli již chrám, pokud není v sobě duchovně živý, není schopen zachytit prapůvodní obraz a módní tendence ovlivní i základní formu, neboť samozřejmě každé dílo je v dané době ovlivněno vnějšími názorovými a estetickými proudy.

Antony Gaudí patřil k oněm vnitřně živým architektům umělcům, o jejichž hluboké víře není pochyb, tak jako o osobních kvalitách s ní spojených jako například pokora a skromnost a zároveň odvaha, nezdolnost a schopnost rychle se učit z nových vlivů. Umělec bývá často obdařen zvýšenou vnímavostí, která způsobuje sklon ke zdrženlivosti a tato se může pak jevit jako odtažitost a namyšlenost. Každý velký umělec je v základu do jisté míry duchovní filosof, který vnímá symboliku v malém i velkém světovém dění, tj. v jakýchkoli procesech kolem nás. Schopnost nazírat do těchto dějů je závislá na míře vnitřní svobody, kterou pojmově nelze zaměňovat se svobodomyslností. Také bývá z přirozené podstaty věci nadšen přírodou. (Je pochopitelné, že dnes může člověk mít averzi k projevům náboženství a hrdě se hlásit k ateismu, avšak nadšení přírodou je vlastně nevědomá úcta k dílu Božímu a tím nevědomé spojení schopné inspirovat). Sagrada Família je jedním velkým dílem symbolismu. Symboliku jako opakování určitých znaků, které jsou spojeny s určitými kvalitami najdeme naprosto všude. Její základ se odvíjí od barev (frekvencí) a tvarů (čísel a jejich poměrů) v nejprvotnějších projevech zákonů Stvoření, které se pak opakují ve stále složitějších systémech. Vše se odvíjí od vztahů prvočísel a tzv. iracionálních konstant, které jsou obsaženy v prvotně jednoduchých tvarech (pí – kruh, fí – pěticípá hvězda, é – přirozený poměr vývoje věcí uložený v ideji přirozených čísel, v jehož aproximujícím rozvoji defiluje číslo 12). Tato přirozená původní symbolika může být pak uměle posunuta názorovým ustrnutím nějaké nauky nebo příliš ovlivněna vnějším okolím. Proto například různá náboženství různých národů mají různou symboliku jedné a té samé barvy. 

Sagrada Família se odvíjí od symboliky biblické. Nejvýraznější biblickou knihou je v tomto směru určitě tzv. Zjevení Janovo (Apokalypsa), které se v mnohém kryje s vizemi starozákonních proroků. Významná čísla jsou 3 a 4 a jejich kombinace. Tyto počty nápadně korelují s rozdělením rytmů v přírodě, fyzikálních částic nebo lidských povah. 12 kmenů Izraele bylo de facto rozdělení lidstva dle jeho založení či vnitřního směřování. To samé lze předpokládat u apoštolů. Byly zvoleni tak, aby pokryly škálu lidských povah, kterým mohli svým uzpůsobením něco zprostředkovat. (Každý má zkušenost, že slyšet tutéž větu od dvou různých lidí není totéž). Ve Zjevení čteme o čtyřikrát třech branách nebeského města, které můžeme chápat jako dvanáct hlavních výstupů duchovních proudů, ve kterých se nachází energie a potenciál schopností pro každé zákonité utváření ve Stvoření. Nad Stvořením, tedy mimo dílo Stvoření v „blízkosti Boží“ se nachází čtyři vědoucí bytosti či „zvířata“ (Beran s lidskou tváří, Býk, Lev a Orel), které můžeme chápat jako jakési transformátory Boží síly pro všechna Stvoření (kruhy Božího působení) a popis jako „mají oči všude“ lze moderním jazykem vyložit, že jejich tvůrčí záření proniká vše nebo naopak, že vše je od tohoto tvůrčího záření odvislé. Na úrovni tohoto čtverce se dále nachází sedm archandělů jako zcela zvláštních bytostí zprostředkujících sedm základních ctností, které formou duchovního záření či proudů posilují všechny bytosti ležící níže. Křížením těchto základních záření vznikají nové druhy a tím na každé úrovni níže druhově nové formy bytostí a krajin. Nad tímto čtvercem vědoucích zvířat se pak „v dálavách či výšinách“ nachází už jen Trojjediný Bůh (Bůh se třemi hlavními tvůrčími aspekty). Slova jako zvířata, město apod. v těchto textech nelze brát doslovně, nýbrž že z oblasti člověku pojmově známé vybírají a nahrazují pojmy, které jsou člověku v plné šíři a podstatě nepochopitelné, protože překračují jeho původ (místo jeho vzniku v určité oblasti Stvoření) a tím i jeho schopnosti, jeho limitu rozhledu a představivosti. Slova pro orientaci jako "nahoře" a "dole" jsou také uzpůsobena pro pohled člověka. Boha můžeme chápat jako to jediné nezávislé a Jeho dílo od něj odvislé, kde pak "dolů" znamená dále od Něj jako od zdroje nehledě na naše malicherné geometrické představy. Nesmírně obrovské dílo Stvoření (přesto miniaturní oproti tomu, co je nad ním) se pak skládá z třikrát sedmi základních sfér, které směrem dolů se obsahově a pojmově úží a sami v sobě obsahují mnoho dělení. Vyvíjející se pozemský člověk jako poslední zbytek projevu duchovního záření se pak nachází v poslední z nich a z povahy věci má sklon se domýšlet o své velikosti a důležitosti. 

Stvořením jako duchovními vodami prochází zmíněné duchovní proudy, které vše spojují navzájem a zároveň s Původem, zajišťují zákonitý průběh všech dějů a způsobují opakování forem projevů, což se potom jeví právě jako symbolika. Duchovní proud vycházející z bodu svého původu a šířící se úrovněmi Stvoření se může ve své formě připodobnit rohu (rohu zvířete) popisovaného ve Zjevení. (Věže Sagrady se svými ostrými kužely pak takové proudy připomínají).

Boha pak lze chápat jako ustanovitele samočinných věčných a nezměnitelných zákonů, které se rovnají Jeho Vůli vložené do Stvoření a kde Jeho případný osobní zásah bude vždy probíhat v rámci těchto zákonů. Můžeme tedy říci, že Bůh podléhá sám sobě anebo On je takový ve své podstatě a jiné projevy než zákonité, jsou nemyslitelné. Základní abstraktní ideje (mezi nimi i zmíněné matematické) jsou tedy přirozené projevy jeho podstaty a ty se pak při Jeho tvoření naplňují v nejrozmanitějších, avšak vždy zákonitých formách. Tyto spadají pod aspekt Ducha Svatého, tj. živoucí spravedlnosti, která se projevuje v zákonitosti všech dějů a vytváření harmonických forem uspořádání jednotlivostí i systémů (symetrií apod.). Aspekt Otce je tvůrčí síla samotná a aspekt Syna je Láska, tj. ono živoucí umožňující vřelé prožívání vědomí, které naplňuje všechny ony mechanické procesy a způsobuje, že vše, co existuje, existovat chce, má pozitivní vztah k životu. Žití této kvality pak automaticky spojuje s Původcem a je nejlepší ochranou proti nesprávnému použití zákonů Stvoření. (Lze říci, že vědomím v mnoha odstupněních je jistou formou prostoupeno vše).

Sagrada Família po svém dokončení bude mít 12 obvodových věží, ztělesňujících 12 apoštolů, potažmo dvanáct bran nebeského města. Uprostřed klenby se nachází čtyři hlavní sloupy nesoucí obrazy čtyřech „vědoucích zvířat“. Hlavní věž (nyní ve výstavbě) pak ztělesňuje Krista jako toho, kdo svým slovem spojuje s Bohem Otcem a se kterým tvoří jednotu. Na vrcholu této věže se nachází prostorový kříž (cosi jako 3D obraz tesseraktu). Gaudí tento 3D kříž použil i na jiných svých stavbách a běžně se může považovat pouze za estetickou libůstku architekta, leč umělec často v tušení vytvoří něco, čehož obsah si denním rozumem nemusí být plně vědom. Především lze ocenit, že nikde není zobrazen Bůh Otec, neboť ten se nachází nad Stvořením, mimo své dílo a je nespatřitelný, nedostupný, nepopsatelný… . Stvoření nechal vzniknout skrze své „tvůrčí ruce“, skrze své „Syny“, se kterými tvoří jednotu, dá se říci, že přebývá v nich. Syn „Duch Svatý“ – Král Stvoření, spojovací bod mezi Bohem a Jeho dílem, výkonná Spravedlnost a Syn „Láska“ – Ježíš, který působí z božské sféry nad Stvořením, a který působení Ducha Svatého naplňuje milostí. Chybné na křesťanských obrazech je uspořádání těchto entit: Otec vedle Něj Ježíš a nad nimi holubice jako Duch Svatý. Správné zobrazení je Světlo Otcovo bez lidské formy na nejvyšším stupni a po Jeho stranách o něco níže postavy Ježíše a Ducha Svatého, jehož jméno lze vzhledem k jeho zprostředkující funkci (obrazně smlouvy) odvodit jako „Bůh s námi“ tj. hebrejsky Imanuel. Oba synové Ježíš i Imanuel pak tvoří jednotu, stojí v sobě a oba v sobě nesou živoucí zářící kříž a nad sebou formu holubice tj. formu zobrazující přítomnost Ducha svatého, kterého lze z lidského hlediska chápat jako formu všeobsáhlé myšlenky Boží, Jeho původní sjednocené ideje Stvoření, které z něj a skrze něj povstalo, bylo vyzářeno. Oba zároveň tvoří neoddělitelnou jednotu s Otcem, přičemž zevně se mohou projevovat odděleně. To jest pak pro člověka ve své podstatě věčně nepochopitelné mysterium Trojjedinnosti Boží. (Tento fakt při správném pojetí pak vysvětluje zdánlivý spor ve formulaci biblických proroctví). 

Strukturu Sagrady Famílie můžeme pojmout jako obraz Stvoření a významné události v něm, tj. příchod, působení a smrt Syna Božího Ježíše. Gaudí byl katolík a byl samozřejmě katolickým názorem ovlivněn. Protestantismus byl nutný jako reakce na omyly a scestí pozemského působení církevní instituce (odpustky, celibát, vyvýšenost kněze na ostatními lidmi a další věci, které nemají v písmu nejmenší oporu a jsou účelovým výmyslem této církve), na druhou stranu svým "racionálním" přístupem v otázkách týkajících se oblastí mimo pozemský život byl krokem zpět, takže pro člověka tušícího sféry nad námi nebylo v Gaudího okolí a době prakticky nic lepšího k dispozici. Sagrada je tedy vybudována na gotickém základě s půdorysem křesťanského kříže. Chrámová loď klidně mohla mít tvar rovnoramenného kříže, kde by byly nikoli 3x4, ale 4x3 věže v symetrii, a ještě lépe by tak zobrazovala uspořádání na „nebesích“, leč to by asi trochu připomínala mešitu. Jinak nemám nic proti mešitám. Gaudího výtvarný styl mohl vzniknout právě jen ve Španelsku, které si neslo dědictví arabské, na geometrickou abstrakci bohaté architektury. Na ranném Gaudího díle Casa Vicens je arabský vliv více než patrný.

Rovnoramenný kříž vyjadřuje polaritu aktivně dávajícího (mužského) prvku a pasivně přijímajícího (ženského) prvku. Neustálá výměna těchto kvalit je zdrojem vývoje v celém Stvoření, prostupuje všechny sféry jako proudící tkanivo, ze kterého povstávají všechny formy. Prostorový kříž pak můžeme chápat jako sloučení působení kříže svisle mezi sférami a vodorovně v každé jednotlivé sféře. Zdrojem tohoto působení je samozřejmě Duch Svatý na vrcholu díla Stvoření, který nese zářící pravzor kříže, tj. dokonale sloučenou polaritu v sobě a lze jej definovat jako kříž Pravdy, tedy toho „co vskutku jest“.  

Dalším velkým nedorozuměním je Mariánský kult. Maria matka Ježíšova byla svojí vnitřní podstatou prostým lidským duchem, který byl vybrán jako dárce vnějšího pozemského těla, do kterého se vtělila Kristova božská duše. Sama po celou dobu Kristova života na Zemi bojovala s pochybnostmi a s mateřskými pudy a uvěřila v Kristovo poslání prakticky až po jeho smrti. Naproti tomu žena sluncem oděná, která rozdrtí patou hada popisovaná ve Zjevení Janově, zobrazovaná v sytě modrém plášti posetém hvězdami a s korunou na hlavě je Královna nebes, pravzor ženství nacházející se v božské sféře nad Stvořením a je dárkyní substance pro ztělesnění prvotních bytostí, tedy všeho, co bezprostředně vychází ze Světla Boha Otce. A tato ve své podstatě lidem nepochopitelně vzdálená a neskutečně éterická bytost nemá nic společného s Marií pozemskou matkou Ježíšovou.

Mnoho z věcí nebeských bylo známo ještě před dobou Mojžíšovou. Např. čtverec božských „zvířat“ byl již znám chaldejským astrologům. Prvotní stvoření se svými sférami tu přece bylo před člověkem a později záleželo jen na úsilí jednotlivce, jedno kde se nacházel, aby něco v inspiraci přijal. Astrologie, vedle toho, že velmi přehledně popisuje aspekty lidské duše tak, že by jí školní psychologie mohla závidět, je jednou velkou řečí symbolů.  

Bigotní křesťané se křižují, když slyší slovo astrologie, vědci se smějí nad lidskou hloupostí, protože se také většinou setkávají s díly, které se hloupými dají nazvat. Chudinka tato pavěda je nyní oblíbena především lidmi vnitřně nepevnými, kteří jsou líní se sami rozhodovat. Je to také skutečně pavěda, protože skutečné původní vědění se z ní ztratilo. Přitom vše je jednoduché a zákonité, aspekty těles vytvářejí pouze brány či spínače pro druhy osudového tkaniva, které si člověk každým okamžikem vytváří a to nepřetržitě jak cestou pozemskými životy, tak cestou úrovněmi onoho světa. Dávají tedy jen pokyn, kdy se člověku bude zesíleně vracet, co předtím zasel. Když zasel jen dobré, nemůže k němu přijít špatné i přes sebehorší astrologické aspekty a obráceně, nanejvýše se na čas utlumí jedno jak druhé, což člověku také jenom prospěje. Člověk tedy nemusí nic o tomto mechanismu vědět, jde o to zasévat dobré, aby se mohlo dobré sklízet, a to je to, co lidi učil Pán Ježíš. Nezměnitelný zákon zpětného působení, kterým je do základů protkáno celé dílo Boží – Stvoření.  

Tento zákon znali i Židé a rovněž i moudří stoupenci jiných náboženství. Jenže ono živé se časem ztratilo vlivem sklonu ke strnulému dogmatu náramně vyhovujícímu lidské lenosti a prospěchářství. Ježíš také podle svých slov nepřišel zákony změnit nýbrž naplnit, přišel ukázat, jak je žít. Proto se nemusí měnit jediná čárka Starého zákona, aby byla v souladu se zákonem Novým. Proto vždy jde jen a jen o interpretaci čili výklad. Přitom byla to právě strnulá jednostranná tradice, která dostala Ježíše na kříž. Těm lidem, kteří to způsobili, nebyla vzata svobodná vůle, to nemůže ani Bůh. Shůry ale lze spatřovat duševní a duchovní vývoj jednotlivců i skupin, neboť lidská duše, myšlenky a city mají své jemnohmotné formy, jejichž vývoj i naplnění ve viditelné hmotě podléhá zákonitostem samočinného tkaní. Proto také mohla být proslovena proroctví. Ta blízká jsou takřka jistá, neboť jsou již poslední fází valících se událostí. Ta dlouhodobá jsou podmíněná vývojem, který mezitím může pod vlivem svobodné vůle nastat. Proto jsou s nimi vysloveny i podmínky: "Nastane to a to, POKUD bude to a to" … a to je právě věc, kterou věřící ve svých posvátných textech rádi přehlížejí. 

Židé nepoznali v Ježíši Božího vyslance, křesťané na ně proto útrpně hledí, přitom když řeknu, že ve Zjevení Janově zaslíbené události spojené s druhým příchodem již z velké části nastaly, a to právě přiměřeně stavu lidstva, které mělo dva tisíce let na úpravu osudové dráhy, tak budou padat do mdlob, protože většinou bezmyšlenkovitě přejaly tradiční vyumělkovanou představu a nyní vlastně nevědomě předpokládají, že Bůh se do této představy musí nasoukat, že, přísně vzato, jich vlastně musí být poslušen. Budou se ohánět biblickými řádky, aniž by vnímali, co je mezi nimi. 

Zdánlivě odskočím jinam. Právě jsme si připomenuli sté výročí vzniku naší republiky. Na Vltavě běželo čtení na pokračování z knihy Pavla Kosatíka „Jiný TGM“. Tuto knihu se nebojím označit za veledílo, které s časovou osou živě snoubí osnovu života a názorů T. G. M. s osnovou vývoje společenských a politických událostí. Došlo také na Masarykovu duchovnost a vztah k církvím. Masaryk byl formálně protestant, ale nebál se říci, že jeho víra je spíše katolická, čímž chtěl říci racionálně nepodmíněná, ale zároveň se velice jasně vyjádřil, že víra nemůže být v rozporu s vědou a že by mělo takové učení vzniknout, ba musí. (Místo "s vědou" řekněme raději "s exaktními poznatky vědy", neboť současný koncept vědy zahrnuje stejně jako náboženství i interpretaci.) Neměli ho rádi ani jedni ani druzí. V zásadě se ho báli, protože cítili, že jeho víra je pravá, že je to niterná jistota, o kterou mnohý vysvěcený duchovní musí celý život v pochybnostech bojovat. Byla to velmi silná osobnost s velmi pronikavou osobní aurou šířící svou vůli, které v osobním kontaktu druzí ustupovali. A takovýchto osobností obdobných kvalit bylo v té době na světě mnoho a zvláštní, že ve vysokých státních či politických funkcích.  

Masaryk nebyl sám, kdo již v 19. století promýšlel koncepty jednotné Evropy a následně i světa spojeného jednotnými zákony. Národy se měly nejdříve stát svobodnými v sobě a potom s ostatními vytvořit dobrovolný, rovnoprávný a harmonicky propojený celek, kde by vládly vysoké morální principy a spravedlnost, což lze chápat jako úsilí přiblížit se životu podle Božích zákonů, podle Jeho vůle. Tento stav, kdy pozemský život se podobá životu ve vysokých duchovních sférách (samozřejmě přiměřeně k možnostem hrubé hmoty) lze zastřešit označením Království Boží na Zemi. Je to tedy něco, k čemu se lidé měli dobrovolně vyvinout v zákonitém zpětném působení své vlastní vůle a co nelze dosáhnout dětinskou představou mávnutím proutku „samolibého Boha“. Mělo to být spojení, které lze chápat jako interakci lidské vůle s nebesy. Pokud se člověk nebesům otevírá, z nebes dostává, pokud se odvrací, nemůže dostat nic. Pak přirozeně v sobě nic neslyší ani nevidí a vést se mu musí adekvátně. Nevědomec oproti znalému musí v neznámém terénu samozřejmě zbloudit a trpět.

Při správném vývoji měla náboženství ve svých strnulých formách zaniknout a mělo vzniknout jediné jednotné poznání Boží vůle spočívající v samočinných zákonech naplňujících celé Stvoření, jejichž součástí v úrovni hmotného světa jsou zákony přírodní. Vnější projevy kultu by byly zušlechtěny, přitom by zůstaly rozmanité pro ten který národ a krajinu přiměřené jeho estetice, protože v Boží vůli nikdy nebyly zamýšlené unisono projevy. Proto také příroda je přes jednotné a jednoduché fyzikální zákony ve svých základech tak nespoutaně rozmanitá. Stavby ke cti Boží mohly vzniknout ještě monumentálnější než Sagrada Família, stavby, které přesahují naši fantazii, stejně jako ji u většiny lidí přesahovala Sagrada Família do doby, než ji poprvé spatřili.  

Lidé na počátku 20. století ještě v sobě chovali zbytek potenciálu toto uskutečnit. Byli schopni se ještě nechat s nadšením vést, jít s dětskou důvěrou za svými vůdci. Že se to nepodařilo a celé se to zvrhlo, bylo opět zákonité, ne však nutné a odviselo to opět od svobodné vůle člověka samotné. Zaprvé lidé v sobě čistou touhu nechali přerůst slepou vášní a sklony k nízkostem, za druhé velká část těchto vůdců, kteří byli tzv. povolanými, selhala. Nechala se zavést nejdříve ve svém nitru lidskou ješitností a domýšlivostí, které zatemnily jejich ryzí schopnosti. Za druhé propadli obavám z vyvíjejících se událostí a tyto překryly jejich vnitřní intuici, jejich vnitřní volání. 

Dnes většina křesťanského světa netuší, že žijeme již v postapokalyptické době, že ona zásadní změna ve všech sférách lidského počínání v první polovině 20. století, jakož i zrychlený a tak bolestný proces událostí vybavujících účinky předchozí setby lidí a zároveň úměrný jejich současnému postoji byly způsobeny přítomností Božího vyslance na Zemi. Názorová strnulost jim nikdy nedovolí svobodně a pružně přemýšlet mimo rámec tradičních výkladů, které Vůli Boží vždy vykreslovaly v zásadě jako absolutistickou diktaturu uskutečněnou vnější mocí říznutou dětinskými představami bez jakéhokoli zakotvení v logice přirozených dějů a zároveň bez jakéhokoli skutečného vnitřního výhledu do úrovní ducha. V podstatě je jim to jedno, protože jsou v této fázi „čekání“ spokojeni a vlastně si přejí, aby žádný „soud“ podle jejich představ nenastal, protože málokdo si je jist svou duševní čistotou potřebnou pro jeho průchod. 

Dnes po sto letech již lidé onoho nadšení pro výstavbu něčeho nového nejsou schopni. Prostě se změnili a nemají k tomu vnitřní sílu. Nad vším vládne ekonomika a uspokojování osobních potřeb. (Kupec vládne králi a kupec vždy bude mít na zřeteli především svůj měšec.) Nanejvýše v oblastech, kde jsou tyto faktory na nízké úrovni, mohou z nespokojenosti vznikat fanatická hnutí, která jsou pak svými činy žalostným výsměchem pojmům, která používají ve svých prohlášeních. 

Dalo by se dál hovořit na téma povolanosti, např. že se nedá lidmi volit, ale že si ji člověk přináší z doby před narozením, s ní často i cestu se zaplánovanými nepříjemnostmi, které jsou potřeba ke zralosti nutné k plnění úkolu a které jsou pak dotyčnému lidmi vyčítány. Že nesouvisí s žádnou organizací ani společenskou vrstvou, neboť Bůh si na takové věci nehraje. Že i křest má být následkem rozhodnutí plně vědomého dospělého člověka, jakož i že křtící musí být k tomu skutečně povolán, pokud má mít tento úkon nějaký účinek. Že povolaný může i přes vysoké dary selhat, anebo ustrnout v nějakém myšlenkovém schématu, neboť pořád zůstává člověkem se svobodnou vůlí se v každý daný okamžik pro něco vnitřně rozhodovat. Žádný člověk nikdy nemůže být mechanickým nástrojem cizí vůle. To je třeba si stále připomínat při posuzování duchovního a následně pozemského dění.  Kde tato podmínka nemůže být splněna, je názor chybný a může být tisíckrát „posvěcený“ nějakým hodnostářem. Stupňů a okruhů povolanosti může být mnoho. Například být v nějakém směru mocným a praktickým ochráncem osobnosti, se kterou přicházejí změny a kterou by pachtění se za pozemskými statky zdržovalo od úkolu. Obraz toho najdeme i v mecenášství talentovaných umělců, kteří zřídkakdy bývají zároveň zručnými obchodníky. Např. Gaudí by bez zastřešení bohatého Eusebiho Güella pravděpodobně nic nevytvořil a zůstal by jen neznámým snílkem. Žel (pro mne) je nutné povídání uzavřít. 

Závěrem k budově Sagrady Famílie:

Jsem nesmírně zvědavý na dokončení Sagrady, až bude stát hlavní věž a fasáda Slávy. Doufám, že se toho dožiji (plánuje se 2026). Čím více se tou stavbou zabývám, tím více jsem jí fascinován. Gaudí ji započal stavět v gotickém slohu, k tomu přibíral styl Art Nouvaeu (Secese) pracující s matematicky složitějšími tvary (hyperboloidy, paraboloidy), který přetvářel svým naprosto osobitým dortíkovým způsobem za použití skládanky nejrůznějších variací trojúhelníku. Pašijní fasádu dle původního návrhu, avšak spíše v kubistickém slohu vytesal španělský malíř a sochař Josep Maria Subirachs (černobílé fotografie výše). O provedení se mluví jako o kontroverzním. Osobně si myslím, že Gaudí, sám mužem progresu, by byl spokojen. Již na hraně se mi zdá provedení odlitku dveří v pašijní fasádě, do jehož formy pan umělec naházel všechno, co mu přišlo pod ruku (řetízky, mince, kleště, křivítko ....) Jako dílko moderního umění OK, ale jako součást chrámu? Také jsem zvědavý, jestli se všechny ty otvory ve věžích vyplní barevnými skly, jak je tomu na jednom z Gaudího modelů. Co se mi nelíbí, je obemknutost Sagrady civilními domy. Ta budova by si zasloužila okrasnou zahradu kolem v rozsahu osmi "pixelů" (ne jenom dvou). Přinejmenším široký přístup k budoucí vstupní fasádě Slávy, jak je tomu na modelu níže (Na modelu chybí zobrazení nebes použité na druhém videu níže) a odstranění nynějších nalepených "facility budek". Gaudí začal Sagradu stavět na holé planině a pravděpodobně s širším a důstojným okolím počítal.

Plus jedno časosběrné video ZDE a animace konstrikve věže "Matky Boží" ZDE

Poznámky a zdroje:

Foto: mobil ASUS ZENFONE

Vyznačení okolí: Printscreen z Google Maps

Snímek z modelu se objevuje v různých zdrojích s těžko ověřitelným copyrightem.

Mé duchovní názory vychází z mého osobního (tj. subjektivního a tudíž nedostatečného) pochopení myšlenek Abdrushinovy knihy "Ve Světle Pravdy" Poselství Grálu v souladu s bedlivým pozorováním dějů ve mně a okolo mě. 

Apendix:

Tzv. "magické" čtverce jsou známy již od starověku. V číslech jistě skryté souvislosti života leží, leč tyto čtverce jsou spíše matematická zábava. Především je třeba říct, že původcem čtverce na pašijní fasádě je sochař Subirachs, není tedy Gaudího myšlenkou. Úvahy poukazu na Gaudího a Güellovo zednářství z důvodu, že 33. stupeň je nejvyšší stupeň zednářství jsou více než spekulativní a můžeme s klidem tvrdit, že jde skutečně o věk Kristův. 

Tento čtverec lze podle postupu velice jednoduché vytvořit. Základní čtverec 4x4 je vytvořen z neopakujících se čísel 1 až 16 a jeho součet je 34. Řada čísel 1 -16 se rozdělí do čtyřech skupin a layout se vyplní v obloucích a směrech (obr. vlevo).  Součty jsou pak ve všech zobrazených směrech shodné (obr. vpravo).

Tento základní čtverec pak můžeme upravit vybráním čtyřech čísel, tak aby v každém směru součtu bylo vybrané jen jedno. Vybraný vzor (který můžeme přeskákat šachovým jezdcem) je pak jediný možný. Lze s ním v layoutu pouze rotovat nebo ho zrcadlově převracet (nebo opačně to samé dělat s layoutem). Tato vybraná čísla pak upravíme přidáním nebo odečtením rozdílu mezi číslem 34 a číslem, které chceme získat. Čísla 33 můžeme docílit různými výběry. Druhý v řadě je použitý na Sagradě a je zároveň výběrem s nejvyššími čísly, takže je možné zvolit nejvyšší možné číslo pro odečet (zde 10), aby nám v okně zbylo alespoň číslo 1.  Viz třetí výběr (11 - 10 = 1), nejnižší možné číslo, které můžeme sestrojit je 24. Jinak je možné sestrojit jakékoli vyšší číslo. (Počet rotací či překlopení může pak posloužit k vytvoření šifry).