Pod věžemi Londýna (fotoblog)

21. 10. 2018 11:48:39
Nahodilá cesta londýnskými šiškami a křivostěny. Procházka Londýnem zaměřená především na moderní skleněnou architekturu. Na kámen a cihlu se také dostane.

Váhal jsem, zdali má cenu vůbec něco psát, neboť mé zážitky nemovitého nízko-nákladového batůřkáře jsou velice triviální. Možná se však najde někdo, kdo teprve váhá vydat se někam za pár peněz na vlastní pěst a možná se najde pár tolerantních jedinců, kteří mají rádi můj kvalitativně nevyvážený řekněme poněkud hrbolatý způsob vyprávění, takže pro ně rád nějaký ten řádek sesmolím.

Rok je neobyčejně teplý a suchý, takže i po sezóně je stále vynikající počasí na cestování, přičemž ceny obvykle padají. Chtěl jsem se podívat do Vídně na Hundertwasserovy dětsky barevné "baráčky". Je to kousek, do dálkového autobusu se mi ale nechtělo, takže jsem hledal nějaký levný let. Už jsem měl jeden vyhlédnutý, zároveň i pěkné ubytování. Náhle vyskočila akční nabídka na let do Londýna. Cosi mě k tomu táhlo, přitom o Londýně nic nevím, ani jsem tam cestu nikdy neplánoval (když tak spíše někam do přírody - Dover, Lake district, Skotsko, ostrov Man). Nakonec sleva ani nebyla taková, neboť jsem úplně nemohl splnit datum a chtěl jsem také použít jen jedno londýnské letiště a jednu leteckou společnost, ale prostě jsem ten let objednal, protože za hodinu může být cena i několikanásobně vyšší. Pak jsem začal hledat ubytování přes Airbnb a ouha, Londýn a Island jsou patrně nejdražší evropské destinace pro turisty. Nakonec jsem trochu s nevolí objednal bydlení v centru Londýna za 500 kč za noc, což bylo sice levné, ale mělo to svůj méně sametový líc.

Co se mi líbí, je dnešní rychlost přesunu. Z Liberce za hodinku na Černém Mostě, odtud metrem na Veleslavín a autobusem, který jezdí každé 4 min na letiště (40 min), 1 hodina na letišti, 1 hodina let do Southend, 1 hodina vlakem do Londýna a čtvrt hodiny cesta pěšky na byt. Do Jeseníků jsem jel dvakrát tak dlouho.

Letěl jsem s malou britskou společností FLYBE. Letadlo bylo menší, ale o to pohodlnější. Směrem tam bylo skoro plné, vedle mne opět nikdo neseděl, což je s ohledem na lokty příjemné. Po tom, co Británie vystoupila z Shengenu, se lítá z Terminálu 1, kde hlavní šacuňk na rozdíl od Terminálu 2 probíhá až za nákupní zónou, takže do letadla si můžete koupit pití jen v automatu v čekárně u nástupní brány. Šacuňk v Praze a v Anglii se nedá srovnat. V Čechách jen projdete a když nepípnete, je vše OK, v Anglii si musíte zout boty, pokud máte kožené, rozkročíte se a rozpažíte na skeneru, pak vás ještě projíždějí ručním skenerem, a nakonec ručně prohmatají nohavice. Na Terminálu 1 si pak připadáte spíš jako v Soulu, neboť Korejců je tam víc než Číňanů. Zřejmě mají Prahu rádi. Už se nedivím, že v Ruzyni na vícejazyčných tabulích chybí čínština nikoli však korejština.

Již poučen si neobjednávám sedačky kolem 17. řady, neboť pak zíráte jenom na křídlo. Letělo se večer za jasného počasí, takže „romantický“ západ slunce s osvětlenými vodními plochami trval o hodinu déle než na Zemi. Cesta nad mraky za oblačnosti je po čas cesty vcelku stereotyp, ale pro odlety a přistání stojí za to být u okýnka. Z Prahy do Londýna létají letadla na různá londýnská letiště. Vybral jsem si Southend i když je už hodně daleko od Londýna, protože je na pobřeží a cestou zpět jsem se chtěl zastavit u moře.

Nádraží je hned vedle letištní haly (společnost Greateranglia). Lístky v podobě kartičky si koupíte v automatu nebo v pokladně, pak na bráně strčíte lístek zepředu do strojku, ten lístek sežere a na nahoře vyplivne, brána se otevře. (svítící červený křížek neznamená, že brána není v provozu, ale že je zavřená a připravená pro vstup). To samé se děje při výstupu a pokud máte pouze jednorázovou jízdenku, lístek to už nevrátí. Lístek tedy nesmíte ztratit a musíte jet jen tam, kam máte. Ve vlacích sice nechodí průvodčí, zato je hlídaná každá vstupní a výstupní brána a nástupiště je zcela izolovaný prostor. Neřešil jsem Oyster nebo Travel karty, ani jsem nepoužil metro.

Vlak byl pohodlný a poloprázdný, nepříjemností byly dva hluční přiopilí zrzouni. Jinak klasického přizrzlého sejratého Angličana, aby člověk v Londýně pohledal. Nepříjemné bylo, že o víkendu byla výluka a část trati se jela autobusem, a i tak tam bylo nějaké přestupování. Cítil jsem z toho trochu nejistě, vedle seděla hezká Asiatka, která přiletěla stejným letadlem. Zeptal jsem se jí tedy, jestli jede také na Liverpool street station a jestli bych se jí mohl přidržet. Studentka z Malajsie byla trochu odměřená, zřejmě z bohatší rodiny, ale úkolu se ujala a dirigovala mě. V autobusu pak, pokud si nemáte kam sednout, si musíte vystoupit, což postihlo pár cestujících. V nacpaných prostředcích mám tendenci si nesedat, ale díky tomu, že jsem si výjimečně sedl ke své průvodkyni, jsem se prozřetelně této nepříjemnosti vyhnul.

Mezitím padla tma, blížící se Londýn jsem neviděl a na Liverpool street jsem vystoupil přímo pod osvětlenými nejvyššími budovami. Nebyl jsem v New Yorku ani v Dubaji, tak vím prd, co je vysoké, takže jsem dál kráčel se zakloněným krkem a otevřenou hubou. S Mapy.cz jsem byl vždy spokojen, ale zde aplikace běžela trochu zmateně. Umístění nebylo přesné a směr se měnil, nevím, jestli to nebylo způsobeno špatným signálem mezi vysokými věžemi. Jakmile jsem našel hlavní třídu, měl jsem to už jen přímo za nosem.

Ubytování bylo ve staré cihlové bytovce. Bylo sice nevídaně levné, zato i nevídaně malé. Své cesty nyní pojímám jako terapii proti své zapšklé tendenci se vyhýbat komunikaci, a proti uzavřenosti, kterou by leckterý psycholog možná zasadil někam do autistického spektra. Bydlení bylo jak na koleji, společná sprcha a kuchyně, dvojpostele spíš jako na vojně. Jediný starší pán právě odjížděl, takže jsem tam byl ponechán na pospas mladší generaci, ale vzhledem k mé duševní zpozdilosti to ani moc nevadilo.

Naprostá nepřipravenost může mít dvojí efekt. Ten pozitivnější je, že vše prožíváte více intenzivně jako dítě. Bez pevného harmonogramu se můžete dostat ve správný čas na místa, na která vás zavede okamžitá intuice. Nevědomost má samozřejmě i své negativní důsledky. Například jsem nevěděl, že některá muzea a galerie mají vstup zdarma. To mi řekl až nyní kolega z práce. To mi ani neměl říkat. Velmi nepříjemný byl okamžik, kdy při úmyslu nabít si telefon jsem zíral na ploché zdířky anglické zásuvky. Mé nitro se ocitlo na hraně zoufalosti. Měl jsem sice jednu power banku, ale to při intenzivnějším HD focení a navigaci vydá na jeden a půl dne. Už jsem si říkal, že budu muset jít nakupovat, v tom okamžiku dorazil se svými kufry jakýsi mladík, který měl spát nade mnou. Představil se jako Niklas, do Londýna přijel studovat a potřeboval někde strávit dva dny, než se uvolní jeho trvalé bydlení. Po zjištění jeho německé národnosti mě zazářila očka a první věta po představení, což asi nebylo moc zdvořilé, byla otázka po evropském adaptéru. Odpověď zněla „samozřejmě“ a již z kufru tahal adaptér s roz-šestkou. Polila mne blaženost, na dva dny mám vyhráno.

Lidé se tu rychle střídali, pokojů se čtyřmi lůžky tu bylo více, a vzhledem k ceně nezůstala jediná postel jedinou noc prázdná. Lůžka byla měkká akorát a přikrývky velmi příjemné, avšak dvojlůžka byla rozvrzaná a vcelku „kvalitně“ přenášela pohyb sou-nocležníka. Niklas první noc spal u kamaráda, takže jsem měl pohodu, druhý den dorazila mladá Francouzka Julie, která uměla anglicky hůř než já, takže jsme se při hovoru pocvičili v pantomimě. Ta měla adaptér rovněž, měl jsem tedy vyhráno na svůj celý pobyt. Poslední noc to vyšlo tak, že jsem spal na pokoji se dvěma Francouzkami a jednou Indkou. Ta spala nade mnou. Její jméno Lizna asi navždy zůstane v mé paměti. Při objednávání jsem přehlédl zmínku o smíšených pokojích, bylo to trochu nepříjemné, musel jsem zvýšit dozor na svými střevně pneumatickými procesy. Nakonec jsem noc strávil v polospánku, protože Lizna, jinak velmi hezké děvče, začala pěkně zařezávat.

Ono nic moc spaní ani první noc, a tak mi nedělal problém vstát ještě za tmy a vyrazit do ulic v očekávání jitra. Byla neděle, šel jsem prakticky liduprázdným Londýnem směrem k Temži. Působilo to až post-apokalyptickým dojmem a já stále ještě nevěděl, jak vypadá Londýn za dne.

Pak následovalo rozhodnutí, doleva či doprava. Zvolil jsem pravé křídlo, přicházím na most a přede mnou se v rozbřesku objevilo obrovské kolo - London Eye.

Z druhého břehu pak spatřím starou budovu. "Hele tohle znám z fotek, to je Westminsterský palác". Byl nádherně nasvícený raním světlem s odrazem na modré Temži.

Později jsem zjistil, že je to poměrně unikátní zjev, neboť Temže podléhá slapovým jevům a většinu času vypadá bahnitě hnědá a také již první loď bezohledně zničí modré zrcadlo hladiny.

Škoda jen, že palác byl zrovna v procesu oprav, takže Big Ben byl celý zahalený do pláště lešení.

To bylo asi tak všechno, co jsem v této oblasti rozeznával.

Cvakl jsem si Westminster Abbey, aniž bych věděl, co to je. To mě trochu mrzelo, neboť jinak bych rád alespoň nahlédl.

Procházel jsem se cihličkovými ulicemi, až jsem došel k jakési velké třídě s vysokými pěkně nasvícenými budovami.

Náhle jsem se objevil v oblasti s množstvím vodorovně pruhovaných červeno-bílých budov, mezi nimiž jedna byl dosti veliký chrám.

Lidé se do něj hrnuli ze všech stran, myslel jsem, že jsou to turisté, a tak zvědavý na interiér jsem zamířil dovnitř. Venku jsem se jednoho černého pána, který evidentně k budově patřil, zeptal, zdali je vstup volný. Zablikal očima, velmi pohrdavě na mne pohlédl, náhle se v černé oválu objevil růžový otvor a on vyřkl: „ofkós“. Jdu dovnitř, posadím se, prohlížím si černý cihlový, nezdobený, jakoby ohněm opálený strop chrámové klenby, náhle slyším, jak se zaklapnou dveře a já si uvědomím, že je neděle a tohle je pravděpodobně bohoslužba. Bolely mne nohy, tak jsem si řekl, proč ne, také zkušenost. Ani nevím, jestli to byly katolíci nebo protestanté, ale podle průběhu na způsob „ranní rozcvičky“ jsem uvažoval spíš o katolících. Velkým pozitivem, bylo, že pán v taláru, který bohoslužbu vedl, byl zdatný řečník, a byl asi jediným Londýňanem, u kterého jsem v jeho slovním projevu rozeznával anglická slova.

Rovněž mi pomohlo, že obsah jsem znal. Evangelia jsem několikrát četl a v určitém období svého života i dost zkoumal, porovnával překlady latinský, Lutherův německý, anglický, kralický a český ekumenický, abych došel k závěru, že poznámky v Poselství Grálu na téma nedostatečnosti jazyka při interpretaci duchovních dějů a následnému vzniku omylů vedoucích často až ke krveprolití, jsou správné a že bez účasti vnitřní svobody a hledající intuice je člověk duchovně ztracen.

Téma bylo na Kristova slova z Markova evangelia „Kdo není proti nám, je pro nás“, což vzhledem k tomu, že jest jen jediný Stvořitel, jedna vůle, jedny živé zákony, je pro církve a vůbec lidi inklinující k dogmatu a k vytváření uzavřených skupin se strnulejšími názory téma dosti aktuální. Modlil jsem se po svém (poznamenávám, že k přijímání jsem nešel, abych případně nepohoršil nějakého bigotu) a nakonec to byl niterně osvěžující zážitek, zastavení a jakýsi rezet či vyprázdnění bafru, aby člověk mohl přijímat další dojmy, kterých v tomto městě je opravdu velmi mnoho a které bezděčně zrychlují krok.

V britském dialektu jsem měl potíž rozeznávat nejzákladnější slovíčka. Samé tš, tš, pf, pf. Britská slovíčka připomínají lehounké bubliny tvořené kdesi spíše před ústy, hláska „r“ prakticky mizí, a tak když jsem slyšel „veauf‘m“, chvilku mi trvalo, než jsem v tom rozpoznal tu nejotřepanější frázi „Where are you from?“ Na ubikaci byl jeden mladý Australan a tomu jsem s úlevou rozuměl všechno. Ten byl také velmi otevřený, komunikativní, „easy-going“. Dovolím si tvrdit, že jazyk a duševní založení spolu nějakým způsobem korelují. Australský dialekt je podobný americkému a vypadá to, že Australané jsou otevřenější podobně jako Američané. Také mi znělejší forma angličtiny více vyhovuje. Ptal jsem se ho na hrozné triviality jako na klokany. Říkal, že k člověku se v divočině obvykle přiblíží nejvíc tak na 20 m. Kupodivu znal seriál mého dětství „Skippy“.

Při další cestě jsem dostal k nádraží Victoria, kde je záchod "free" podobně jako na letišti.

Ono když potřebujete, tak je to v tu chvíli nejdůležitější věc na světě, a tak je o od věci o tom promluvit. Po celém Londýně na veřejné hajzlíčky prakticky nenarazíte, a tak musíte buď do nějaké kafetérie nebo podobné služby, což každému se nechce v případě, že nic nekupuje nebo třeba právě na nádraží, kterých je po Londýně rozseto dosti. Free je také například na London Bridge Station hned vedle věže Shard. Jinak to stojí nějaké penny a u hajzlíčků jsou rozměňovací automaty.

Hustota lidí byla vcelku snesitelná, patrně díky širším chodníkům, v uličkách staré Prahy se mi to zdá mnohem horší, tedy dokud jsem nenarazil na opravdu obrovský dav.

Podle nazdobených pešků na koních to bylo zřejmě okolí Buckinghamského paláce, zmizel jsem odtamtud přilehlým parkem.

Toulal jsem se uličkami a nábřežích po obou stranách Temže ůzýi parky a zákoutími ...

... a prošel téměř všechny mosty. Mezi nimi i ten pěší, který byl trikově zkroucen v jednom z dílů Harryho Pottera.

Jeden díl jsem si pustil večer před odjezdem jako adaptaci na britský dialekt ... s naprosto nulovým efektem. Rozuměl jsem prd Hermíně i Jindrovy. Jejich rozhovory připomínaly kulometné dávky se zvukomalbou odpouštějícího výfuku starobylého říčního remorkéru. Rozumět bylo možná ještě tak Snapeovi, neboť Alan Rickman byl brilantní divadelní herec s perfektní deklamací.

Rána byla jasná, v odpoledních hodinách se honily mraky a někdy vytvářely fotografům známé šikmé podmračné magické světlo. V ten okamžik se mi podařilo zachytit asi můj nejlepší snímek - Tower Bridge. (Škoda, že editací zde se datovým limitem zobrazení hodně ztrácí z kvality snímku).

Zacházel jsem do různých postraních ulic a narazil jsem na jakýsi komplex budov s "high walk" cestičkami, který uprostřed ruchu Londýna poskytoval zvláštní klid. Tak trochu bludiště s jednotným architektonickým stylem. Na tabulce na nároží bylo napsáno "Fun Path", ale druhý den jsem na mapě podle toho nic nenašel.

Později jsem zjistil, že jde o tzv. Barbican Complex vystavený po válce na zbořené části Londýna stylově náležející k tzv. Brutalismu (Brut = franc. beton), který působý masívním monolitickým dojmem. Nyní je mi líto, že jsem ho neprošel důkladněji, neboť se tam najdou opravdu zajímavá místa.

V Londýně se nemůžete ztratit, pokud víte, jakým směrem je řeka. U řeky uvidíte věže a víte kde jste. Horší je to přímo pod věžemi, tam jsem ztrácel orientaci. Druhý den jsem vyrazil opět za tmy, tentokrát pod věže. Světlo mi přálo, a to doslova a úmysl zachytit ozářené kontury obrů se zdařil. Jediný „tower“, který jsem znal podle jména, byla okurka, ta také zůstala mým favoritem. Z dálky je vidět, ale pod věžemi jsem ji musel chvíli hledat.

Princ Charles prý s nelibostí konstatoval, že Londýn se začíná podobat bizarnímu piknikovému stolu. Sklo a železobeton nikdy nebude moci konkurovat klasické kamenné kráse minulých staletí, ale když už tu je, tak rozhodně více uvítám tento tvarový bizár než když věžová část města vypadá jako 3D provedení obdélníkového grafu v excelu. Foto výše "Gherkin" čili okurka nakládačka, oficiálně 30 St Mary Axe, ještě lidověji přezdívaná "Big Dick"

Foto výše "The Walkie-Talkie" neboli ruční vysílačka, oficiálně 20 Fenchurch Street. Foto níže vlevo The Scalpel, vedle třístupňová budova Willis building a vpravo vyčnívá nehezká (pro mne steampunková) budova Lloyd's building, která má být příkladem tzv. Bowelismu (bowel = střeva).

Foto níže: Ranním slunce ozářený 22 Bishopsgate, který je ve výstavbě a který bude po Shardu druhou nejvyšší budovou v Londýně a zároveň v EU (v majetku Saudských Arabů). V pozadí Tower 42. U těchto budov již tvarové invence ubývá.

Ještě jednou okurka se svým spirálovitým pláštěm vytvořeným z trojúhelníků. Trochu to připomíná dortové věžičky na Krasnoj Ploščadi.

2x Walkie-Talkie z rozdílných úhlů a v rozdílném čase. Zde je vidět markantní rozdíl, jak fotka ztrácí, pokud chybí dobré světlo.

A když už jsem v představování věžového panoptika, rovnou přihodím snímky z dalších dnů. Budova zvaná "Can of ham" neboli Šunková konzerva oficialně 70 St. Mary Axe.

Níže "Shard" neboli střep, nejvyšší to budova v EU.

Níže 22 Bishopsgate, napravo od něj vyčnívá vršek 122 Leadenhall Street lidově zvaný "The Cheesegrater" neboli Struhadlo na sýr.

Zde jsou tyto budovy ještě jednou v kontrastu ke starým klasicistním budovám.

Některé pohledy, ve kterých sklo nahrazuje přirozená nebesa, evokují scény z Nolenova filmu Inception.

Shard a Walkie-Talkie tvořící pomyslné póly přes Temži.

Mezi Tower Bridge a Shardem je komplex moderních budov vydlážděný černým kamenem. Místo má zvláštní atmosféru hodící se pro nějaký sci-fi film.

A propos: Po příjezdu zpět do Liberce bylo konečně opět volné náměstí pře radnicí, kde podle obsazení se měl natáčet další díl Spidermana. První den, když jsem šel kolem, jsem myslel, že tam bude nějaká pouť a pohled na kašnu, kde místo Neptuna byla socha nějaké rozpřánuté osoby připomínající Klementa Gottwalda, mi na pár milisekund vyrazil dech. Vcelku zajímavé bylo si prohlédnout atrapy ohořelých a zborcených kusů zdi. Vypadalo to identicky i při bližším pohledu, rukou jsem však nadzvedl čtyřmetrový blok.

Jednou takhle, když tam opět točili kolem radnice, jsem šel večer z práce ve velmi negativním duševním stavu. Opravdu to byl extrém, takový ten den adept na jeden z nejhorších dnů v roce. Kráčím na náměstí, hledím do země, najednou kdosi mi něco říkal, pravděpodobně abych šel jinudy, vůbec jsem ho nevnímal a jen vyštěkl: „Dejte mi pokoj“ a šel jsem dál. Najednou jsem zjistil, že náměstí s okolím je úplně prázdné a nasvícené a já jsem uprostřed záběru. Wow, ty mě asi neměli rádi. Nechtěl bych slyšet ta slova, kterými mě očastovali. Doma po ulevující koupeli mi to došlo trochu víc a v duchu jsem se jim omlouval a ještě dnes se zardívám, když si na to vzpomenu.

Ale zpět do Londýna. Kousek od Shardu směrem k London Eye se nachází market s jídlem umístěný v zelené kovové zástavbě z 19. století připomínající staré nádraží. Tam se na vás linou různé vůně, takže také já, který nikam nejezdí za kulinářskými či nočně barovými zážitky, jsem neodolal. U jednoho stánku prodávaly za 7 liber pokrm zvaný Puella, směs mořských plodů, rýže a oranžové omáčky. Chlapík vyvolával, že to není „spicy“ a dával ochutnat. Ochutnal jsem a okamžitě napochodoval si jednu porci koupit. Nadlábl jsem se, už jen samotná rýže byla nedostižná, zato škeble a krevety tam vůbec nemusely být, neboť zaprvé nebyly loupané, já jsem stál na ulici a sahat do omáčky se mi moc nechtělo a za druhé to pro mě není žádný chuťově zvláštní zážitek ... a nemám to rád už od pohledu. Není nad kuřata a rybky. Při druhé návštěvě tohoto místa se již zavíralo. Fast food jím jen v nouzi (automat v práci nebo někde na cestě). Po pravdě řečeno jsem v nějakém KFC apod. ještě nikdy nebyl, ale když vidím tu bílou housku, která vypadá, že snad neviděla troubu, tak se odvracím, i když mám hlad. Zdejší stánkový „Mac and chicken“ byl trochu o něčem jiném. Houska byla zlatavě hnědá jako vypečená vánočka a chutného trhaného kuřecího masa byla neskutečná nálož, takže jsem to jedl lžící a měl jsem problém sníst to celé. Co mi nejelo, bylo zdejší káva. Obvykle jsem si kupoval Americano, neboť je ho kotel. Jsem muž čaje, ale na cestách kávu pro svůj povzbuzující efekt velice oceňuji. Já nevím jak to mají Angličané s nápoji, ale mám dojem, že pro ně nemají smysl. Čaj mrví fermentací a mlékem, jejich destiláty nemají chuť, z britského vína si dělají srandu i v animáčích.

Tématicky přihodím jednu starou konstrukci z 19. soletí, na kterou jsem nahodile narazil.

Ze stejné doby je kontrukce nádražní haly Liverpool Street Station.

Jeden den jsem vyrazil více na jih k další bizarní budově se třemi turbínami na střeše zvané "Electric Razor" čili Holící strojek, což je nekomerční obytný dům.

Zde už více člověk začal potkávat lidi, které si moc nepřeje potkávat. Putoval jsem dál, začalo přibývat černošského obyvatelstva, zajímalo mě, jak bydlí a překvapilo mne, že je všude čisto. Rozhodně více než ve středu města.

Mé sympatie má, že nová výstavba bytovek je vedena v duchu původní cihlové architektury.

Nějaký ten bizár se tu také našel.

Co se týče graffiti, tak v Londýně jsou v tomto ohledu např. oproti takové Barceloně naprostí puritáni. Zde jedno zobrazující mého oblíbeného autora:

Co se mi v Londýně líbilo byla doprava. Řidiči dodržují světla, to musí být, avšak chodci absolutně ne. Jakmile se nic neblíží, přechází se, světlo nesvětlo. Řidiči to vědí a podle toho jezdí. Stane se, že občas někdo někoho vytroubí, jinak vše vychází intuitivně na vlas. Neumím si představit tu sumu, kdyby měly být vybrány pokuty za přestupky za jediný den. Pochůzkáře v té jejich parabolické buřince jsem potkal jednoho. Maník 2 m 100 kg s neprůstřelnou vestou. Myslím, že Policie na toto úplně rezignovala. Ráno to vypadalo, že nikdo nikam nespěchá, všichni se pohybovali v klidu, za to však po třetí hodině vznikají v ulicích naprosto nekontrolovatelné valící se proudy chodců. Cyklisté tak musí jezdit společně s auty ne jako u nás po chodníku, což má mé hluboké sympatie. ... Málem bych zapoměl na ikonu Londýna:

Z letiště Southend jsem odlétal po poledni, vyrazil jsem opět za tmy vlakem (společnost c2c) do Shoeburyness se stanicí pár metrů od pobřeží. Ten název města musí znít našinci směšně, protože je to cosi o stavu či schopnosti pohřbívat boty. Ve voze jsem jel skoro sám a v zastávkách viděl lidi čekající na vlak do Londýna. Bylo vidět, jak se vzdáleností od Londýna mizí nepůvodní etnika (jeden černoch na 30 bělochů), z čehož velice povrchně uvažuji, že venkov bude zřejmě konzervativnější. Samotný Londýn se jevil jako Babylon, kde je všeho snad rovným dílem. Velmi mnoho Indů a vůbec se nedivím, že starostou Londýna je etnicky čistý Pákiskánec. Ale tomu se nelze divit, když se Britové do Indie drahná léta vrtali a určovali jim, co musí a nesmí. Všechno na každého jednou padne zpět, ať jsou to jednotlivci nebo národy. Na druhou stranu bych se nespokojených menšin zeptal, v které pak asijské nebo africké zemi, by se mohl bílý Evropan stát zvoleným prezidentem nebo jiným vysokým funkcionářem.

Svítání v tiché samotě obtěžkané mračny mělo své kouzlo. Později se objevili pejskaři a padákový surfař. Podél pobřeží jsem šel k městu přes bývalé vojenské přístaviště a pak jsem přes vilovou čtvrť zamířil k letišti. Chtěl jsem vidět kousek „countryside“, ale ta země je placka, takže z okolí nevidíte nic a bez kompasu se ztratíte raz dva. Líbilo se mi, že v bohatší části jsou vily i přes svou modernost všechny v tradičním duchu v barvách bílé a široké škály cihlových barev od světlého okru až tmavou rumělku. Nevím, jestli na to mají nějaký předpis, ale nikde jsem neviděl okna přes celou stěnu, nýbrž jen tradiční malá okna. (Bylo mi trpné tam něco fotit).

Letadlo zpět bylo ze tří čtvrtin prázdné, na druhou stranu stejné řady si však přisedli dva mladí muži z Čech, kteří jako jediní vedli nepříjemný hlasitý a dosti nekonvenční hovor. Trochu jsem se za svou národnost styděl. V druhé půlce letadla seděli dva lidé, takže jsem si přesedl dozadu. Seděl jsem si tam jako král a cesta se tak stala velmi příjemnou.

Poznámky: foto mobil ASUS ZENFONE

PS: Omlouvám se případně za překlepy a pravopisné chyby, ale nemám již sílu to celé pročítat znovu.

Omlouvám se, že fotek je více než obvykle, ale podlehl jsem pokušení lítosti některé vynechat. Chystám ještě fotoblog Londýnská architektonická abstrakce obsahující různé hrátky s detaily, symetriemi apod.

Autor: Vítězslav Janáček | neděle 21.10.2018 11:48 | karma článku: 19.64 | přečteno: 441x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Fotoblogy

Soňa Pražáková

Krok sem, krok tam ... cvak!

Také máte v mobilu chytrou aplikaci, která vám neustále sděluje, kolik kroků či kilometrů jste za den ušli? To je někdy dost ošidná záležitost. Stačí se jenom podívat na počet a hned nás to může svést k lenosti. Anebo ...

17.3.2024 v 20:01 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 196 | Diskuse

Veronika Foglová

Jedenácté výročí...

Jedenáctého března, čili předešlé pondělí, uplynulo jedenáct let, kdy jsem si ze Žamberka přivezla svůj první fotoaparát, který mě poté provázel dlouhé roky.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 140 | Diskuse

Martina Mičková

Královské město Olomouc

Není mnoho měst, o kterých bych mohla napsat, že mají velké množství památek, překrásné historické centrum, romantická zákoutí, univerzitu, orloj, zoologickou zahradu, botanickou zahradu, sportoviště...

16.3.2024 v 20:26 | Karma článku: 11.56 | Přečteno: 170 |

Marek Trizuljak

Obrazy

Výběr z březnových fotografií, občasné toulání v jiných končinách, nakročení k jaru ... ... ... ... ...

13.3.2024 v 19:58 | Karma článku: 17.72 | Přečteno: 200 | Diskuse

Marek Trizuljak

Když se zvedne opona ledu

Březnová přemítání ... ptactvo nebeské ... vody ... a slov škobrtání ... ... ... ... ... ... ... ...

12.3.2024 v 0:01 | Karma článku: 15.98 | Přečteno: 255 | Diskuse
Počet článků 90 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 643

Tadá...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...