Návštěva Bergenu - 2. díl Sedm hor (fotoblog)

Mít za humny zároveň moře a hory v tak pohodlné přístupnosti lze považovat za největší benefit života v tomto městě.

Že existuje nějaký pochod Sedm hor (7- fjellsturen) pořádaný bergenskou turistickou organizací jsem se dozvěděl až při tvorbě tohoto článku, jakož i názvy kopců samotných. Nejpřístupnější je Floyen s vyhlídkou na Bergen (foto níže), na který jede pozemní lanová dráha. V teplých dnech je přeplněná turisty z celého světa (nejvíce Američany a Číňany jakožto turisticky nejaktivnějšími národy s vysokým počtem obyvatel). Nic pro samotáře, který chce nasávat jen atmosféru genia loci.

Odtud vede asfaltka až na Rundemanen, který je už na hřebeni, tedy v pásu bez lesů, takže vršky jsou dostupné i lidem se sníženou pohyblivostí. Zdejší asfalt je poněkud odlišné konzistence. Je plný jemnějších křemínků, takže se s chodidlem dotýká více bodově v menší ploše a chůze není tak tvrdá. 

Cesta je lemovaná většími balvany, na kterých se dá dobře posedět a pokoukat a rozhodně je na co koukat.

Nahoře se dostáváte do jiného světa. Už jenom potkat nějakého skřítka. 

Brázdy plné jezírek, mechu a borůvčí. Na svačinku jsem si našel malebné místečko, usadil se pohodlně do měkkého, ale ouha, za chvíli jsem zjistil, že jsem o 20 cm níže a mám mokrý zadek. Takže kámen rovná se jistota. Nedoporučuje se scházet z cest. Nejsou tu sice žádné zákazy, můžete chodit všude, přitom zdejší příroda se svou biodiverzitou být u nás, už by všude kolem stály cedule CHKO nebo rezervace. Člověk ale brzy sám zjistí, že je lépe jít po tvrdém.

Norské turistické značení je poněkud jednodušší. Jsou to jen ukazatelé s nápisy na křižovatkách a méně přehledných místech, žádné barevné čtverečky po pár metrech. Dnes se také počítá s osobní navigací. Ono tu v zásadě nelze kam zbloudit, všude vidíte a pořád víte, kde jste. Cestu tvoří spíše široké kamenité pásy, které obsahují více vyšlapaných cestiček. Za hezkého počasí tam určitě nebudete sami, takže stačí následovat druhé. Nahoře je to pak s tou přehledností až nepříjemné, protože pokud chcete udělat potřebu, není prakticky kam zalézt.

Výhled na moře na obzoru je samozřejmě úžasný. S touhle krajinou si bytosti přírody opravdu vyhrály.

Běžně potkáte volně se pasoucí ovce s nádherně čistou srstí, které tu a tam zacinkají rolničkami. Ono je to tu všechno vlhké a tím pádem málo prašné a to i ve městě. To jsem nezmínil v minulém díle, že jelikož bytná byla na cestách, týden nikdo neuklízel a v bytě prakticky žádný prach. Doma v liberecké "hokejce" druhý den po vysání vidím na zemi prašnou vrstvu a za tři dny se už dělají chuchvalce.

Toto místo (níže) bylo na chvíli mým místem oltářním, zde jsem strávil svou hodinu slavnostní (7. září v poledne). 

Osamělé horské jezerní tišiny zvou k posezení a rozjímání. Občas proběhne nějaký "neoprenový" sportovec či sportovkyně. Běhají zdejší treky na lehko se sluchátky na uších. Moc pro to pochopení nemám, ale aspoň že vás vezmou obloukem. Spolubydlícího Gijse jsem se ptal, jestli Norové vnímají svou přírodu, když takto provádí pouze zrychlené přesuny z bodu A do bodu B. Ubezpečil mě, že toto jsou "busy people" a že většina Norů svou přírodu opravdu miluje. Při rozsáhlosti krajiny s obtížným terénem a počtu pouhých 5 mil. obyvatel by to bez nadšení asi ani nešlo, vezmeme-li v úvahu všechnu tu pečlivou úpravu cest, často se zítkami z vyskládaných plochých kamenů.

Na netu jsou k dispozici podrobné turistické mapy, avšak jenom v norštině a norština je kapánek problém. Pro toho, kdo již zná jiné germánské jazyky, by nemusel být problém naučit se pasivně číst, neboť norština má jednoduchou a pravidelnou gramatiku, avšak ta výslovnost. Pustil jsem si malý kurs, podle kterého to vypadalo, že určité seskupení písmen se rovná určité hlásce, jako je to třeba v němčině, jenže ouha, ono je to dosti nepravidelné a prakticky každé slovo zvlášť se člověk musí naučit odposlechem. "Skákavě haltující" rytmus norštiny připomíná zatloukání hřebíčků či vytloukání nýtků (frk, jep, nýt), takže při prvním setkání s norštinou nevíte, jestli ten člověk mluví normálně, koktá nebo mluví pozpátku. 

Přitom osobně ji vnímám jako krásnou, když je pečlivě deklamována. Na panelu mám pro poslech klasické hudby připnuto několik radií z celého světa s kvalitním archívem, přičemž každé má silněji zastoupený jiný okruh skladatelů a interpretů. Mezi nimi i norské NRK Klassisk, které přirozeně více pouští severské skladatele. Moderátorům samozřejmě "rozumíte" každé jednotlivé slovo. Ti také vyslovují krásné slovanské či italské "R". Běžný Nor však vyslovuje jakousi přechodnou hlásku mezi R a L, používanou např. v Tamilštině a dalších indických jazycích a ta hláska mě docela irituje (prostě jí nemám rád). Na druhou stranu je to naprostá lahoda oproti německým sudeťákům přijíždějícím do Liberce, protože ta fonetická kaše, co leze z jejich šprechtujících červenými žilkami posetých tváří, musí být snad dílem vlivu UFO ... nebo co.

Spolubydlící Gijs ke svému pobavení mě asi desetkrát opravil, než jsem přibližně vyslovil název místa, na které jsem chtěl jet. Tedy salvy smíchu dostával i z češtiny, když jsem mu přednesl českou verzi jedné básně. Označil ji jako "completely weird language", přitom kdysi Čechy navštívil a pamatoval si hlavně plzeňské pivo. (Na těch otřepaných názorech asi něco bude).

 Kamenné sloupky jako ukazatelé cesty (výše). Vpravo od sloupku na fotografii stoupá osůbka ve světlemodrých kalhotách a černé mikině, kterou jsem neúmyslně zachytil i na dalších fotografiích. S tou jsem se bezděčně předháněl na střední dosti větrné části trati. Viděl jsem, že také ráda fotí. Nakonec, když nás kroky svedly na jednu vyhlídku, nabídl jsem ji sušenku. Tchajvanci nejsou Norové a rozhodně nemají problém s navazováním komunikace. Shun, studentka z Taipei byla (nebo spíš asi stále je) na své částečně studijní cestě Evropou. Zbytek treku až do Bergenu (který tedy vykonávala v teniskách, což nedoporučuji) jsem strávili spolu. Patrně ji přišlo také vhod s někým prohodit řeč, když se k tomu norští studení čumáci neměli. 

Dozvěděl jsem se například, jak to chodí v běžné tchajwanské rodině. Pan otec jako hlavní sponzor je skutečně hlavou rodiny, která vzbuzuje patřičný respekt. Paňmáma však umí touto hlavou velice obratně kroutit a když na to přijde, umí mít ústa také řádně prořízlá, přesto však se zachováním veškeré úcty. Prostě tak trochu jako ve starých filmech s Marvanem. Západní Evropa je pro ně exoticky přitažlivá jako pro nás Asie a co je doma, je obyčejné, takže když jsem zmínil asijské romantické filmy, byl jsem odmáván jako nálet obtěžujícího hmyzu. Ale na animáčích jsme se shodli. Miyazakiho má rád celý svět. V tchajvanské televizi u všech filmů běží čínské a anglické titulky. Studium na Tchajvanu je prý v základu namáhavější než v ČLR, protože používají tradiční nezjednodušené znaky. Ono pak není divu, že po dosažení rutinního ovládání takové komplikovanosti jsou pak schopni mnohem snáze přibírat jednodušší systémy.

Původně jsem zamýšlel cestu vlakem do Vossu podívat se na nějakých vyšší flord, ale Gijs mi to rozmluvil, že to není na jeden den, pokud se chci někam dostat a něco vidět. Pokud tedy plánujete cestu hlouběji do přírody, tak si cestu raději podrobně připravte. Časy uvedené v norských mapách jsou odpovídající fyzičce Norů. V německé mapě by pro stejnou trasu byl uveden čas dvakrát tak dlouhý. Rovněž mi nevyšlo jet až k moři, neboť ten den pršelo a následně o víkendu jsem zjistil, že jezdí stěží pětina autobusů a že jsou nastaveny pro obyvatele ostrůvků (ráno do Bergenu a večer zpět). Pokud bude nějaké příště, tak to vezmu vlakem z Bergenu do Osla se zastávkou někde uprostřed.

Pohled z Ulrikenu (níže). Na obzoru vysílač na Rundemanenu. 

Z Ulrikenu můžete dolů lanovkou nebo sejít vcelku pohodlnou cestou zpět do Bergenu.

Poslední ze sedmi hor je Lyderhorn, který leží blíže moři. Cestou jdete kolem malebného jezírka s pitnou vodou, která je opravdu chutná a osvěžující. Skály a stromy kolem připomínají divokou formu japonské zahrady z období Mejdži. A propos: V Norsku nemusíte utrácet za vodu, neboť voda z kohoutku je výborná.

Pohled z výstupu na Lyderhorn (níže). Baráček na baráčku. Takto tu zřejmě před 140 lety, kdy zdejší rodák Edvard Grieg skládal scénickou hudbu pro Ibsenovo pohádkově laděné drama Peer Gynt (které mě kdysi dostalo do kolen), nevypadalo. Podle dochovaných zpráv Grieg zdejší přírodu bezmezně miloval a také je to na jeho hudbě znát. Ta byla pro mne jednou z hlavních bran k hlubšímu vnímání klasické hudby. Ještě vzpomínám na velmi působivou Gullbransenovu trilogii Vítr vane z hor .... , která v době, kdy ještě nebyl internet a kdy spíše jen ikonické obrázky cizích krajin jsme si mohli prohlížet leda tak v obrázkových atlasech a časopisech ve mne probudila touhu spatřit zdejší přírodu.

A to je vše. Příště možná někam blíže Heimdallovu duhovému mostu. Lofoty jsou prý úžasné.

Pozn.: Všechny fotky - mobil ASUS. Počasí většinou nebylo velmi vhodné pro fotografování mobilem, takže jsem musel občas zatahat za páčky Zoneru.