Království křemíkového nebe na Zemi aneb černé a rudé listiny v Číně

Nový systém sociálních kreditů využívá sofistikované kamery pro ostrahu, vládní záznamy a záznamy o sledování chování občanů. Na základě svého chování občané obdrží skóre. 

Občanům na černé listině je zabráněno v nákupu letenek a jízdenek vysokorychlostních vlaků, získávání půjček nebo pracovních míst, pobytu ve vícehvězdičkových hotelech, pořádání společenských setkání a přístupu k vysokorychlostnímu internetu, posílání dětí do soukromých škol, provádění objemnějších obchodních transakcí či nákupu luxusního zboží. Plánuje se omezení návštěv v restauracích. V některých provinciích volaný dostává automatickou zprávu, že volající má nezaplacené dluhy.

Takových černých listin je v Číně na národní úrovni dvanáct a podle nejvyššího lidového soudu má postihovat neplatičství. Podobné listiny jsou přece všude na světě, jenže ty omezují člověka jen v dalším půjčování. Prostý, přiměřeně chudý a poctivý člověk si může říct, to se mě netýká, vždyť to omezuje jen móresy pseudo boháčů, kteří si chtějí žít na vysoké noze, ale ve skutečnosti na to nemají. Nyní se na to podívejme z pohledu postiženého.

Například majitelka reklamní firmy Xie Wen prohrála soudní spor s jinou firmou a musí zaplatit pokutu 127 000 dolarů, které samozřejmě nemá a nemůže je tedy zaplatit. O sedm měsíců později byla bez jakéhokoli vyrozumění přidána na černou listinu se všemi důsledky, což zjistila až přes jinou firmu, která dostala upozornění. Omezení plynoucí z přidání na černou listinu pak probudila nedůvěru u zákazníků a prakticky podvázala akceschopnost firmy. Jak má pak daný podnikatel splatit dluh, když takto pojatá omezení vedou k jeho bankrotu a tím k ještě větší neschopnosti splácet?

Na druhé straně důvěryhodný člověk s vysokým kreditem se může dostat na červenou listinu zvýhodněných lidí poskytující např. přednost v odbavení v nemocnicích nebo na seznamovacích stránkách, také umožňuje si pronajmout byt, auto či kolo bez zaplacení zálohy. Kredit může zvýšit i využívání komunitních služeb nebo nákup čínských výrobků.

Do roku 2020 Čína plánuje zavést osobní sociální kredit u všech svých obyvatel. Listiny si vytvářejí i velká města. Skóre mohou snížit i drobnější přečiny jako kouření na nekuřáckých místech, špatné přecházení ulice nebo nesprávné vyhazování odpadků. Člověka ihned napadne, že nemusí zůstat jen u tohoto. Právník Li Xiaolin byl obžalován za hanobení a dostal příkaz k písemné omluvě. O deset měsíců později během služební cesty nedostal letenku na cestě zpět domů. Zjistil, že bez jakéhokoli vyrozumění se nachází na černé listině a na dotaz soudnímu úředníku dostal odpověď, že jeho omluva nebyla upřímná. Zeptal se jich tedy, podle čeho určili, co je upřímné a co nikoli. Napsal tedy omluvu druhou a soud ho odstranil z černé listiny. Rok na to mu banka odmítla vyhotovit kreditní kartu, z důvodu, že je na černé listině. I po aktualizaci dat mu trvalo celý roku, než zcela očistil své jméno.

Dále novinář Liu Hu dostal pokutu 1400 dolarů za sérii tweetů vyjadřující své názory ke korupčním aférám. Pokutu omylem poslal na nesprávný účet, následně se nikdo odnikud neozval a že se nachází na černé listině, zjistil až při pokusu si koupit letenku. Svůj omyl napravil, přitom mu soudce pokutu navýšil o dalších 1000 dolarů. I po zaplacení se Liu Hu dál nachází na černé listině. Vzhledem k tomu, že v Číně nemají demokracii, je zavádění podobných systémů jednodušší. To však neznamená, že bychom se toho nemuseli obávat. U nás „na západě“ to podle zkušeností proběhne pouze více pokryteckou formou.

Jeden si může říct, v Číně je přes miliardu obyvatel a udržení pořádku bude asi nějaké oběti vyžadovat nebo konečně někde peníze neznamenají všechno. Čínští experti sami zdůrazňují, že oproti US v Číně většina lidí nemá kreditní karty a hypotéky, takže se hodnocení musí vytvářet na základě jiných kriterií, jako je právě chování na veřejnosti apod. Názory občanů se různí. Jedni systém kritizují, druzí říkají, že je nutný. Někteří pozorují, že od zavedení systému se chování občanů zlepšilo. Jiní varují před katastrofálními následky a Orwellovsky pojatou totalitou. 

K tomu přidám osobní zkušenost z hájemství ČR: Více jak před deseti lety jsem žil kdesi na vsi v souladu s přírodou a nezajímalo mě nic hmotného. Vývoj událostí mne však donutil pořídit si všechny ty aparáty, abych mohl vůbec v této společnosti existovat a nedostal na společenský okraj. Pořídil jsem si internet u firmy O2, která jediná byla schopná jej v daném místě poskytnout. Připojení fungovalo přes nějaké staré telefonní dráty, které tam jejich montážník nervy drásajícím způsobem půl dne objevoval. Internet byl dostupný v průměru tak půlku dne a takto jsem jej polo-užíval asi dva měsíce, než jsem se rozhodl přestěhovat. Byl jsem tenkrát opravdu naivní a žil v domnění, že každý má své uznání a že s každým se dá rozumně dohodnout. Než se aktivovala žádost o zrušení smlouvy s tehdejší výpovědní lhůtou, vycházelo to zaplatit internet za půl roku, přičemž jsem ho užíval jeden měsíc čistého času. Snažil jsem se (bláhově) po telefonu vysvětlit, jak se věci mají, říkal jsem, ať se podívají, vždyť to tam musejí mít zaznamenané, ale těžce jsem narazil.

Krok zpět ani o píď, neprominout ani kopějku. V ten moment jsem to čistě principiálně nemohl pochopit a nakonec jsem se rozlítil a řekl jsem jim, že jsou to zloději a že jim zaplatím jen to, co jsem opravdu spotřeboval. Byl jsem pak naštvaný sám na sebe, že jsem to nezvládl a posléze všechno zaplatil, ať si to strčí…. Za nějaký rok, když jsem se opět stěhoval, se mi nechtělo čekat, než si ušetřím na jistý nábytek, výplata byla naprosto dostačující a chtěl jsem to splatit za tři měsíce. Ptal jsem se v několika firmách, vždy to zvedla nějaká žena a ta mi říkala, že to nepotvrdili. Ptám se proč, vždyť půjčují lidem i s mnohem menším příjmem? Říkala, že neví. Až v jedné firmě to zvedl chlap a naprosto přímo, klidně a věcně mi řekl, že jsem na seznamu neplatičů přidaný firmou O2. Musel jsem se smát, vůbec mě to nenapadlo. Ta firma mě tam nepřidala nikoli za neplacení, ale za to, že jsem se projevil nezdvořile, prostě pomsta. Pak by se to ovšem nemělo jmenovat seznam neplatičů, ale seznam dejme tomu lidí s problémovým jednáním a v seznamu by měl figurovat opravdový důvod, protože pro jinou firmu nemusí být rozčilení nad „žiďáckým“ přístupem důvodem k odmítnutí. Když někdo v afektu řekne, že nezaplatí a normálně ve lhůtě vše zaplatí, není to přece skutkově totéž jako samotné neplacení. Mohou mě přece žalovat za urážku. Co především by se mělo v rámci zákona zavést, je povinné úřední vyrozumění, že se člověk na takovéto listině nachází, aby s tím výhledově počítal. Takovéto jednání za zády lze považovat za projev nejubožejší nízkosti. Dva měsíce jsem si počkal a nábytek koupil za hotové a doporučuji to všem - kupovat si jen to, na co mám. Dnes se samozřejmě nedivím, že telefonní firmy jsou nejbohatší na světě. Jsou to monstrózní odosobněné mašinérie s vlastnostmi tygra a hyeny v jednom těle. S těmi se nedomluvíte, ty byste museli zabít. Také bych vytvořil opačné listiny, kde by se lidé mohli sami přihlásit k prevenci před obtěžováním nabídkami půjček hovory i smskami. Nakonec jsem si z toho vzal i poznání, že ženy jsou naprosto jinak nastavené než muži, že mají náklonnost k bezmyšlenkovitému opakování a pronásledování protokolu, že jim chybí ono pružné racio pro technické a obchodní záležitosti a že ty, které ho mají, už po duševní stránce vlastně ani moc ženami nejsou.

K čemu to všechno povede? K výchově lidí způsobem, jak se vychovávají malé děti a zvířátka. Zapanáčkuješ a dostaneš pamlsek. Provedeš sedni lehni ze strachu před plácnutím. Budeš se chovat dobře, ne proto, že je to dobré a že chápeš podstatu svého chování, ale jen ze strachu před trestem a před ztrátou výhod. Domyslíme-li vývoj k plně bezhotovostnímu obchodu, čipování, GPS, kompletnímu monitoringu s vysokým rozlišením, automatickému zaznamenávání odchylek od „normálních pohybů“, rýsuje se nám technokratická totalita par excellence. Nejhorší na tom je, že vše se to děje pomalu postupně a využívá přírodního zákona přizpůsobení, takže člověk si utažení okovů příliš neuvědomuje a prakticky z vlastní vůle se řítí do sobě sám sebou zřízené klece, kterou nakonec pociťuje jako ochranu před světem přirozeným, neboť skutečnou přirozenost již dávno ztratil.

To je vše v obvyklém tématickém okruhu a pro Hominem politicum zde článek končí.

Dále apendix jen pro ty, které zajímají nadčasové hlubší příčiny než ony politické, neboť politika je výsledkem světonázoru a světonázor je odvozen od schopnosti a rozsahu vnímání a nahlížení na podstatu věcí. 

Poslední beletrická díla, se kterými jsem se setkal, byly antiutopistický román Jevgenije Zamjatina „My“ a novelu Hermanna Hesseho „Siddhártha“. Zamjatin v líčení totality předběhl George Orwella i Aldouse Huxleyho, sám se v roce 1905 bolševické revoluce účastnil a po vystřízlivění a napsání tohoto díla (1920) totalitu sám zažil. V románu formou deníkových zápisků líčí prožívání inženýra D-503 žijícího ve „dokonalé“ post-apo společnosti, kde neexistuje žádné soukromí a kde projevy duše a osobní touhy jsou považovány za nemoc, kde lidé se nenazývají občané, ale čísla, čísla která sami o sobě nemají žádnou hodnotu a jejichž štěstí spočívá v nemožnosti dělat chyby, které umožňuje pouze svoboda. Zamjatin byl technicky vzdělaný lodní inženýr s vysokou dávkou imaginace a je zajímavé, jak ani on a jemu podobní si nedokázali představit možnosti elektronické kontroly současnosti spějící ke „království křemíkového nebe na Zemi“.

V naprosto jiném prostředí se odehrává příběh starověkého inda Siddharthy, který celý život hledal svou podstatu Átman (lidské duchovní jádro), který odmítal psané, do slovních paragrafů vložené nauky, který si prošel asketismem i uspokojováním všech hmotných požitků poskytovaných bohatstvím, a který na konci života pochopil, že by nikdy nemohl uzrát k plnosti, k moudrosti a osvícení, kdyby nemohl chybovat a každou odbočku a nejasnost pochopit nikoli rozumem, nýbrž vlastním prožitkem.

Když se podíváme na dosavadní usilování člověka o vytvoření společnosti, nacházíme dva základní póly, které zcela ovládly lidskou představivost a tím i následně okruh činů. Jsou to absolutní totalita bez kriminality, která vede k úplnému potlačení vlastního lidství a absolutní svévolná svoboda, kde vládne jen právo silnějšího a nesvědomitějšího, která vede k teroru a chaosu zničení. Mezi nimi se nacházejí různé formy despocie, demokracie a socialismu, které se více či méně přiklání na jednu nebo druhou stranu. Méně svobody rovná se méně kriminality a naopak, jednoduše proto, že rozumově pudový člověk se svými žádostmi nikdy nemůže dobrovolně dojít k takové míře sebeuvědomění, aby sám od sebe žil naprosto poctivě a ohleduplně s plným zřetelem na blaho společnosti. Alespoň tak se to jeví a je samozřejmé pro rozumového člověka, který už nic neví o onom „átman“, o vlastním lidském duchu.

Probudit tuto věčnou podstatu schopnou chápat v rozsahu přesahujícím hmotu bylo cílem původního čistého obsahu velkých duchovních nauk, které se žel vzápětí po smrti jejich nositele dostaly do nečistých rukou, pojmově byly zúženy a posunuty, aby opět vyhovovaly nedostatkům a niterné lenosti člověka. Je zvláštností lépe řečeno přirozeností této duchovní jiskry, že jakmile se probudí, je schopna chápat sebe jako součást celku a chtít to, co je v zájmu celku jako samozřejmost, jako součást prožívaného cítění. (To je také smysl Ježíšových slov království Boží je ve vás). Chápe já jako součást my, přesto vnímá svou vlastní nenapodobitelnou individualitu a také jen svou nepředstíranou individualitou obsahující ve zcela originálním poměru rozvinuté schopnosti a ctnosti může celku sloužit. Tomuto probuzení však zabránily církve svým zavádění strnulého dogmatu v době, kdy lidé ještě probuzení byli schopni. Dnes, pod vlivem tisícerých vnějších podnětů a pofidérních požitků, které člověka zahlcují jako blikající světla diskotéky, se to zdá již nemožným. Člověku už chybí vnitřní síla něco hlouběji zpracovat. Má v koupelně řadu šampónů k očistě těla, ale úplně pozřel sebemenší nástroj k očistě duše, která denně zasypávána duševním smetím se stala hrobem lidského ducha. Také již tuto nečistotu není schopen vidět, ztratil pojem duchovního, před sebou má jen polaritu hmotného světa a tak ho ani ve snu nenapadnou jiná řešení. Přitom stačilo jen chtít. Daní za tuto tvrdohlavost mu bude společenský kriminál, který si ve svém chtění být chytřejší než jeho Stvořitel vytvořil. Tkanivo Božích zákonů je jasné ve své zákonitosti. Co člověk zasévá, to musí sklízet, avšak s prodlevou stejně jako v přírodě. Dostává čas k pochopení chyby, k nápravě, ve které je zakotveno odpuštění. Avšak ten běžící pás bez odboček, do kterého se člověk řítí, nebude mít žádné slitování. Buď budeš klusat v jeho směru a tempu nebo odpadneš na smetiště, kde dožiješ z paběrků.

V dávném starověku lidem stačilo deset přikázání, aby věděli, jak správně jednat. Později jim Ježíš vysvětlil, že potřebují jediné: „Miluj bližního jako sebe sama“, které člověka vřazuje do automatického zákona setby a sklizně tak, aby byl povznášen a nezpůsobil si utrpení. Jaká neskutečná jednoduchost, vždyť jediné, co člověk potřebuje, je schopnost empatie, umět si představit sebe samého na místě druhého a umět se vcítit do toho, jaký dopad bude na něj mít splnění nějaké vlastní žádosti. Jenže to bylo člověku zatěžko, bezohledné sobectví vlastního krátkodobého uspokojení, které je přímo úměrné duševní omezenosti a činí z člověka zvířete nižší kreaturu, nechal v sobě zvítězit a rozrůst do obludných rozměrů a také k jeho obhajobě (v důsledku opravdu k ničemu jinému) vystavěl celý ten prohnilý chrám domýšlivého vědění, ono jednostranné zploštělé bludiště, ve které vládne svrchovanost přízemního rozumu, který není schopen chápat ani špetku z duchovní reality a tím i jednoduchost, která povstává v pochopení celku, neboť k tomu rozum ani není určen. Jediným skokem, probuzením svého ducha, je člověk schopen vznést se do výše a spatřit bezvýchodnost tohoto bludiště v jeho vlastní rovině. Naopak každým pokusem svého rozumového správce najít východ vznikají okamžitě nové buňky, chodby a záhyby.

Dnes zákoník obsahuje tolik paragrafů, že celý lidský život by sotva stačil na jeho přečtení natož pochopení, které často u jediného zákona naráží na obtíže a je předmětem odborných sporů neboť litera bez účasti citu je sama o sobě logicky sporná a jakýmkoli způsobem zdůvodnitelná. Přesto člověka neznalost zákona neomlouvá a za jeho přestoupení přichází trest. Stačí jen, jak rozsáhlý text smluvních podmínek člověk musí odsouhlasit při nějakém nákupu nebo instalaci nějaké aplikace. Kdo z vás to celé čte? Kolik času života by strávilo jen čtení všeho toho, co odsouhlasí nebo podepíše?

Složitý, neskutečně složitý sis člověče zařídil život. Kde kdysi člověku postačoval pouze slovní souhlas, protože pojem cti nebyl prázdným zvukem, dnes potřebuje fascikl lejster, na jehož vyhotovení se přiživí spousta vzdělanců, kteří vlastně nic skutečného ve smyslu trvalého neví, než jen to se vyznat ve smyčkách zrůdného zákona, často spíš, jak nad ním vyzrát, a který se neustále mění a bez aktualizace je za pár dní takové vědění ničím.

K tomu přidávám malý výňatek svého zatím nezveřejněného článku o pojmech, kde se mimo jiné zabývám ctností jako základem morálky.

Odjakživa bylo zdraví společnosti ve spojitosti s udržením morálky. Pojem morálky byl chápán jako soubor nepsaných pravidel, které je vhodné dodržovat, jejichž přestoupení nemusí být před zákonem trestné, ale které budí veřejný odpor k tomu, kdo je porušuje a částečně ho ze společnosti vyhošťuje. Tato pravidla byla spojena s cítěním a neměla přesné slovní znění. U přírodních kmenů žádný psaný zákon neexistuje a správné jednání vychází z příkladného jednání předchozí generace jako samozřejmosti. Jádrem příkladného jednání je tzv. ctnost. Živá ctnost, tj. ctnost jako přirozená pohnutka byla vždy brána jak dar bohů nebo Boha. Z duchovního hlediska patří ctnost stejně jako Stvořitel k prvotním pojmům, které nelze zdůvodňovat. Ctnosti jsou cítěny jako neodchylně správné a i té nejprostší mysli je snadno přehlédnutelné, že jejich zanedbávání vede k chaosu a úpadku.

Psaný paragraf nese v sobě omezenost formálního jazyka (Gödel), který nemůže nahradit přirozený jazyk mluvený neboť postrádá barvu a tón, které líčení pojmu dokreslují a ostřeji vymezují. Patří k literárnímu umění barvu a tón přiblížit dramatizací pomocí kontextu příběhu a stejně zůstává na čtenáři nakolik skrze zrcadlo vlastního nitra autora pochopí.

Psaný paragraf neumí nic jiného než ošetřovat dílčí problémy, které v případě přítomnosti ctnosti jsou ošetřeny automaticky. Dílčí problémy se dají dělit donekonečna podle variability situace a s každým novým prvkem musí vzniknou další větvení paragrafů. Naproti tomu správně chápaná ctnost se samočinně vtělí do každé nové skutečnosti.  (Konec úryvku)

Když se podíváme na historické opory materialismu počínaje atomistou Demokritem ve starověkém Řecku, pohybovými zákony Izáka Newtona, vytvořením platformy pro vědu Galileo Galileiem, René Descartem, Christiaanem Huygenensem, Gottfriedem Leibnizem, nakonec naukou o původu druhů Charlese Darwina a Alfreda Wallace, tak ani jeden si nedovolil ze svého spektra nahlížení odstranit pojem Boha, nikoli však ze zvyku, ale protože by cosi chybělo v komplexním obrazu světa, oni prostě nebyli jednostranní specialisté, nýbrž ve svém bádání směřovali ke všemu. Posledně jmenovaný byl jeden z největších přírodovědců 19. století, který letitým přímým pozorováním života v džunglích nezávisle na Darwinovi rozvinul evoluční myšlenku, přičemž v přirozeném výběru více zdůrazňoval regulační působení prostředí než samotný souboj jedinců určitého druhu. (Přehlížená myšlenka, která v zásadě připouští inteligentní systém v pozadí na rozdíl od čistě mechanistického pojetí). Také až když Wallace napsal Darwinovi své myšlenky, tento se odvážil své zveřejnit, Wallace však nezmínil. Později se přiznal, že použil některé jeho vhodně zvolené pojmy. Wallace se neurazil a Darwina podporoval pro věc samotnou. Wallace měl však potíže s vědeckou obcí kvůli svému zájmu o spiritualismus. Nevěřil v náboženská dogmata, ale také nevěřil, že věda vysvětluje pojem duše a mnoho jiných fenoménů, které vysokomyslně a posměšně přehlíží a nechával si obzor otevřený. Nakonec, když měl Wallace ke stáří kvůli svým názorům existenční problémy, byl to Darwin, který prosadil jeho podporu. Oba rozhodně nebyli "buzíci", jak tedy vysvětlit úctu a lásku, která nezná hranic a zcela překračuje fyzikálně chemický obzor? 

Dnes se ve školách mladý člověk učí jen ta část myšlenek těchto velkých mužů, která se hodí do materialistického krámu. Zástupy průměrných, plných osobních a politických intencí, oděných ve vznešených talárech ne náhodou podobných církevním rouchům pak vybudovali ono bludiště povrchního vědění bohatého na slova, které dovoluje člověku si vytvořit osobní společenský status na základě jednostranných vědomostí nějakého úzkého odvětví. Ti také vytvořili onu idiotskou polaritu věda vs náboženské dogma, darwinismus vs kreacionismus. Polaritu téže omezenosti také nacházíme v obou táborech. Obě skupiny pečlivě dbají na to, aby náhodou nevzklíčila přirozená myšlenka, že evoluce na Zemi je pouze malá část procesu mnohem rozsáhlejšího vývoje Stvoření a že je Boží myšlenkou, stejně jako přírodní zákony nejsou nic jiného než samočinné Boží zákony působící v pozemské rovině vysvětlované v přiměřené formě již Ježíšem Kristem i jeho předchůdci.

Na závěr lze s nadsázkou říct, že Země je stále placatá, placatá ve vnitřním rozhledu člověka. Když by člověk nikdy neviděl krychli a dostal by o ní vysvětlení pouze na papíře, kolik různých projekcí, kolik popisů a vysvětlení by musel dostal, aby si dokázal představit něco, co by pochopil ihned přímým pohledem. Zářným příkladem toho je například dílo Immanuela Kanta, který přes obrovské úsilí zploštělého rozumu nedokázal pozvednout oči vzhůru a raději vymyslel obrovské bludiště nových umělých pojmů. Přesto si nedovolil udusit tušení posledního paprsek ducha. Podobným papírem se stala dnešní věda, přičemž už zcela ztratila tušení tělesa nad ním a jeho plošné projekce považuje za vše existující. A samozřejmě s cílem se mění i cesta i způsob jakým po ní jdeme. Zde na Zemi mělo být již dávno něco jiného. Mohlo, neboť člověk k tomu má potenciál v sobě. Ten však zazdil a pravděpodobně již nenávratně, protože nynější systém má utažené všechny kohouty. Když předmět padající do černé díry překročí hranici událostí (Schwarzschzildův poloměr), není již síly, která by ho dostala ven, a tak nějak člověk překročil zužující se hranici ve svém duchovním chápání. Klidně se to dá nazvat duchovní smrtí. Pořádek vybudovaný na zúženém pohledu bude pak stejně úzký a nepohyblivý. Pokud člověk vezme v úvahu zákony v pozadí, tak rozbití tohoto krunýře není bez nějaké opravdu pronikavé a globální katastrofy, která zcela rozcupuje základnu tohoto systému a opravdu silným prožitím vypálí z člověka domýšlivou představu své všemohoucnosti, vůbec možné.

Je stále pro jednotlivce nadějí, že vedle vědy tu máme umění a literaturu se svým archívem a pokud by měl člověk volit méně špatný systém z nabízených, tak rozhodně ne ten, kde člověku přikazují, co číst a co nečíst.

------

Zdroje: články stránek Business Insider ZDE, Marketplace ZDE

Foto: vlastní

Obrázek: vlastní výroba v aplikaci PP, kde jsem z WIKI použil nahodilou OEC stromovou mapu obecně jako příkladné zobrazení dělení témat.