Jeseníky 2018 - fotoblog

Malé potloukáníčko kolem Pradědu plus nějaké drobnůstky z cesty krajskými městy Olomoucí, Pardubicemi a Hradcem Králové

Něco jsem improvizovaně napsal pro vyplnění mezer mezi fotkami. Putoval jsem vlakem z Liberce do Malé Morávky, kde jsem přes AirBNB sehnal ubytování za 320 Kč za noc s kvalitou běžného penzionu. Komfort ve vlacích se oproti dřívějšku značně zlepšil. Zvětšující se počet vlastníků automobilů je úměrný zmenšujícímu se počtu cestujících vlakem, takže cestování vlakem se již nepodobá převozu do koncentráku, jak tomu bývalo v dobách minulých. Žijeme ve světě tisíců informačních tabulí a cedulí usazeným v milionech reklamních ploch, které nahrazují dřívější přirozené instinkty, výchovu, vnitřní zábrany a intuici. Možnosti zbloudění se však nevyhneme. V Pardubicích kráčím podchodem ku vlaku, který má právě přijíždět, na tabuli pro dané nástupiště svítí jediný nápis a to můj odjezd, drážní rozhlas hlásí příjezd kýženého vlaku, přesto na ono nástupiště přijede před mým vlakem ještě vlak jiný. Nastupuji, vyjíždím sice správným směrem, nikoli však ke správnému cíli. Na to jsem průvodčí s postavou i vystupováním valchařky záhy upozorněn, má tvář kamení, ale pí průvodčí mě uklidňuje, že je možné přestoupit v České Třebové. Odtud symetrická fotografie prostoru před nádražní budovou, jediná barevná z městského prostředí.

 V Olomócó mám pokračovati autobusem, před nádražím je moderní terminál městské dopravy, avšak žádná zastávka pro meziměsto, která by tu dle řádu v idosu měla být. Ptám se v okolí, nikdo o ničem neví. Jdu tedy na autobusové nádraží, které si vyhledám na mapách.cz. Přicházím na jakousi plóščaď s tváří minulého režimu, kde je několik zastávek, žádný přehled a tak se ptám čekajících i řidičů, ale nikdo o přímém autobusu do Jeseníku nic neví. Vzdávám to, jdu zpět na nádraží a jedu vlakem do Bruntálu, kde má být aut. nádr. hned vedle vlaku. (Při cestě zpět zjišťuji, že aut. nádr. je zcela na opačném konci Olomouce).

Olomóc mě nezaujala. Beztvářná placka. Ony dvě výškové budovy, co tam mají, alespoň dobře slouží jako orientační body. Co se mi líbilo společně s Pardubicemi i Hradcem Králové jsou cyklistické stezky, které jsou cyklisty dodržovány. Liberec je žel v kopcích s úzkými uličkami, nějaké pokusy o cyklostezky tu sice jsou, ale zatím je to ve stavu, že liberečtí cyklisté jsou prasátka, která jezdí, kde se jim zachce, takže je nesnáší řidiči i chodci.

 V Malé Morávce usínám a prožívám si něco, co už téměř neznám ... ticho ... opravdové ticho bez vibrací města a projevů obyvatel v paneláku. Ráno vyrážím, beru to přes lesy na Ovčárnu. Stoupám, sleduji proměnu lesa, stezky jsou hodny svého jména, úzké, malebné, ne jako asfaltky v Jizerkách a na hřeben vycházím poblíž Petrových kamenů. Převýšení 800 m je trochu znát.

Prvního člověka jsem potkal až na hřebeni a to po 9 km značené cesty lesem. Jsem nadšen. Váhám s cestou na Praděd, jedinou přístupovou cestou je široká asfaltka a tuším, že nepůjde o soukromý požitek. Vyrážím a následně zjišťuji, že jsem součástí procesí, poslouchám žvanění, kličkuji mezi lidmi, kteří nejsou schopni dodržet přikázanou stranu chůze a mám chuť to obrátit. Nakonec setrvám a nelituji toho díky krásnému výhledu.

Je nádherná oblačnost. Stíny mraků vytváří na tváři krajiny tmavé skvrny a naopak dramaticky osvětlená místa připomínají krajinomalby starých holandských mistrů nebo představitelů americké školy Hudson River.

Tu odpornou budovu na vrcholu Pradědu jsem neuznal za hodnou zobrazení. Vyjel jsem na rozhlednu, kde, jak jsem tušil, jsem koukal na okolí přes špinavé sklo a vědomí, že jsem o 37m výše rozhodně nezaplašilo pocit vyhozených peněz za vstupné. Kromě toho tam jezdí jen výtah a paní vás sveze dolů až bude mít někoho vzít nahoru, přičemž nahoře není žádná signalizace, takže se můžete stát součástí nervózně popocházející tlupy turistů pronášejí obavy: "My tu snad strávíme noc". 

Z ovčárny jsem sjel dolů na Hvězdu a odtamtud putoval přes les a rozkvetlá luka zpět do Malé Morávky. Opět jsem celou cestu nikoho nepotkal, jakoby po období neutuchajících rušivých vlivů nastala doba vyslyšení mých podvědomých modliteb. Takový klid a mír všude vůkol. 

Říkal jsem si, že po těch 25 km z předchozího dne si dám pauzu. Kromě toho byl den, který je pro mne nejposvátnějším dnem v roce, dnem, ve kterém by lidé měli sedět v chrámech a toužebně se otevírat síle, prvotní síle, která proudí toho dne všehomírem, prostupuje všemi sférami Stvoření, přináší obnovu a posilu a vytváří konstruktivní protitlak proti zákonu entropie. Síle, která léčí rány duše, posiluje vůli, vytváří vnitřní přetlak pro zvládnutí následujících období a je schopna i toho největšího zoufalce vytáhnou z té nejhorší jámy, pokud se ji alespoň trochu otevře. Den to není vázaný na žádnou tradici, není určený lidmi a je dán pohybem soustrojí stejně jako je v "malém", čistě hmotném okruhu dán slunovrat či úplněk.

Vyšel jsem za Morávku do luk s úmyslem přípravy a jakéhosi nerutinního obřadu spočívajícího ve vnitřním ujasnění a prohloubení. Ale bylo přeci jen ještě brzo a pokud nejsem doma, jsem trochu neposeda, takže jsem šel výše. U vleků se mi moc nelíbilo, takže jsem opět šel výše a vůbec jsem netušil, že ještě ten den proputuji linii na obzoru.

Síla se začala rozlévat v poledne. Alespoň v ten okamžik jsem ji bezděčně na svém temeni zaregistroval. Kdo to zažil, ví o čem je řeč, kdo o tom netuší, pro toho tu plácám hlouposti. Nevadí, cesta pokračuje.

Směrem na Jelení hřbet vedou sice nádherně pěšinky, nesmíte se však nikde zastavit, neboť celý ten prostor je jedna velká kopka mravenců. Jsou úplně všude, několik kilometrů, jako v nějakém starém hororu.

 Na jelením hřbetě je studánka s vynikající vodou. To už jste v 1300 m s patřičným výhledem a pak následuje 5 km pouť po náhorních lukách přes Vysokou Holi. Člověk se tu cítí svobodně a přirozeně. S protijdoucími se zdravím, jako se dříve zdravili poutníci, když ještě lidstvo nebylo přemnožené. Není divu, že ve světě, kde člověk potká více lidí než stromů je otevřená zdvořilost spíše obtěžující a tak čím více nás tu je, tím více se stáváme izolovanými jednotkami. ... "Lidé, milujte se, ale raději se už moc nemnožte!"

Trasa končí na Ovčárně. Chtěl jsem si něco dát, ale ve všední den po páté tu už nic nedostanete. Nechce se mi čekat na autobus, vyrážím pěšky, záhy mě bere dolů na Hvězdu autem slečna servírka z jedné z chat. Tam opět vyrážím pěšky přes les a luka do Morávky, přičemž již zorientován se vydávám volně napříč půvabnými loukami a je večerní mír a každý můj krok dýchá blažeností. Kéž bych takto mohl putovat dál a dál až do nebes. 

Žel nakonec vše kalí myšlenka návratu do města. Druhý den vyrážím autobem do Olomócó, odtud vlakem do Pardubic, které mi svou škatulovou pěší zónou tak trochu připomínají Drážďany.

Rozjitřen přírodou a posílen i ve vnímání krásy si citelně uvědomuji, že jestli někdy nadejde doba skutečného osvícení, o čemž pochybuji, pak se lidé strašlivě zastydí za svá díla a to především z období "geometrického paskvilismu", které začíná 20. stoletím. Člověk žije v jakémsi rozumovém opojení (kterému také střídavě více či méně podléhám) a není schopen si již uvědomovat odpornost oněch škatulí, které si staví za své příbytky. Totální úpadek začal okamžikem, kdy zmizely poslední lemování kolem oken, když zůstala jen díra. Všechny styly celé historie lidstva v architektuře, odívání či užitého umění se vyznačují vedle základního poměru tvaru především specifickým zdobením kontur. Člověk nemusí vymýšlet šílené střihy a splácaně bez  řádu dělit plochy, stačí, když vytvoří originální lem v jemné kombinaci barev detailu. Domy jsou si podobné, stejně jako všichni lidé nebo všechny stromy jsou si v základu podobné, přesto je každý z nich originální. Tak tomu kdysi bylo a tak to mělo zůstat neboť je v tom uloženo poselství druhu, rodu či kmenu, prostě forma hovořila o původu. Klonovaná geometrie kombinovaná šílenými výkřiky vystihuje dnešní prázdnou strojovost člověka i jeho sklon k extrémismu. ... Krásné pardubické náměstí díky řadám automobilů zcela ztrácí svou fotogenickou přitažlivost, proto jej fotím od pasu výše.

Po návštěvě valů Pardubického zámku s kvičícími pávy jsem se uchýlil pod ochranné paže platanu v městském parku. Úžasný chládek, člověk si uvědomí, jak jsou na tomto světě stromy důležité, ... zkrátka aby svět nevyschl. Na cestu jsem z domu vycházel za doprovodu strunových sekaček, při odjezdu z Morávky jako příprava na starý světa hnus mě čekání na autobus zpříjemnili motoroví trávníkáři. Totéž se dělo i zde a děje se to skoro všude. Lidi, to musím zvolat, vy jste tou představou anglického trávníku úplně pošahaní. K čemu je tenisově střižený trávník v parku, když si tam ani neužiji ono spočinutí, k němuž je prvotně určen. Sotva povyroste o 2 cm, už ho strouháte. Nechte mu "kurňa" nějaký život. Nevím, do jaké míry se tím řeší nezaměstnanost určité vrstvy obyvatel, ale prostě to není dobré. Vody ubývá, země vysychá a vy ji takto zbavujete přirozené ochrany. Všichni ti brouci kypřitelé, komunikující houby a jiné důležité mikroorganismy dostávají pořádně na frak. Až všude místo toho bude žlutá sláma, bude pozdě brečet.

Vypuzen sekačkami jsem pokračoval v procházce. Všude zmrzlina, už jsem měl chuť si jednu dát, ale představa té jalovosti požitku po dolízání mě vždy odradí. Nakonec jsem narazil na čajovnu (zároveň i kavárnu, náměstí Čs. legií). Hle, to je pochutina pro mě. Byl jsem mile zaskočen, čajovnu vedla skutečná Číňanka pocházející z kantonské oblasti poblíž Hong-Kongu, která jako většina Kantonců mluví stejně dobře mandarínsky. Čaj byl opravdu výborný, takže jsem hned nějaký nakoupil do zásoby. Tedy dlouho jsem si nepopovídal s někým tak milým. Byla trochu překvapená, že mi čínština není absolutně neznámá, že rozlišuji tonalitu hlásek a tak mi ukázala obrázkou bifli, kterou bych si přál mít alespoň v anglickém překladu, totiž o vývoji každého čínského piktogramu z původních reálných obrazů. Je mi jasné, že je takto milá ke každému zákazníkovi, ale přesto jsem tak trochu zasažen. Absolutně se to nedá srovnat s chladně nezúčastněnou českou servírkou či jinou obsluhou. Teď mě napadá, že jako pomocná praktika výuky zdvořilosti, by mohla fungovat představa: Ke každému se chovej tak, jako by to byl zákazník, na jehož penězích závisí tvé živobytí. Darem jsem dostal ještě nějaké čínské koláčky, které byly dobré, ale u nichž jsem netušil, z čeho byla vyrobena jejich náplň a jakési kroucené slepené sladké tyčinky konzistencí podobné křupkám. Z nabídky zmíním sičuanský jasmínový Maofeng (první sběr) nebo červený čaj z Yunnanu.

Přemístil jsem se do Hradce Králové, který mě vcelku zaujal, škoda, že tu nejsou nějaké hory kolem. U vlaků v těchto končinách se dají ještě otevírat okna, a tak hledím na krajinu a co nevidím, na kovovém železničním mostě s jednoduchým zábradlím z jeklů leží nehybně postava v poloze jako by právě padla z višně naznak, nohu těsně vedle koleje, hlavu vedle přepadu z mostu.

S přibližováním k Liberci se mě začaly zmocňovat nepříjemné pocity. Hned za nádražím mne "přivítali" etnicky nepůvodní obyvatelé, kteří svým chováním i bez vnějších znaků dávali vědět o tom, že jsou rozdílní. V tomto městě jich přibývá přímo extrémně a nemohu si pomoc, není z toho člověku dobře po těle. Zvláštní, že na Moravě jsem ani moc nazaregistroval změny v nářečí (trochu nějaké to "é" tam bylo). Možná stejně jako hollywoodské nářečí se díky filmu rozšířilo do celé Ameriky, tak i pražská čeština díky mediím se stává standardní obecnou češtinou ve všech zemích koruny české. Jenže já už ji doma skoro neslyším. ?

??Dobré 2-3 měsíce v práci, pak před panelákem při přestavbě školky, takže jakmile otevřu okno a prakticky na každém rohu obchoďáku slyším ukrajinštinu a musím říct, že mi to leze krkem, že si už nepřipadám jako v české kotlině. To prostě není přirozené. Můžeme si říkat, že je to normální vývoj, ale co se týče přirozenosti od slova příroda, tak to normální není. Každý pták ví, kde má hnízdo. A pokud dochází k migraci, tak velmi pomalu. Každý přírodovědec ví, jakou paseku mohou způsobit uměle přenesené druhy, které se začnou v novém hojnějším prostředí chovat agresivně, nepřiměřeně se množit a brát půdu původním jemněji uzpůsobeným druhům a nakonec způsobit i jejich úplný zánik.

Je první den po příjezdu a hned po ránu se objevil nový prvek, hrozný hysterický řev vypadající na domácí násilí. Chci pryč, chci pryč, pryč z králíkárny, pryč z tohoto města. Má-li někdo typ, sem s ním :)

?-------------------------

Foto: mobil ASUS