Jizerské jaro 2018 - fotoblog

Sotva roztál sníh, nastoupilo léto. Každoročně očekávané líbezné probuzení jara proběhlo poněkud záludně během jediného týdne.

Na pohled zajímavá byla jistě bohatost květů v kombinacích, které pozvolný průběh sotva dovolí, ale osobně bych raději pomalejší přechod v raných fázích s krásou pomalu se měnících barev. 

Nicméně jaro je to nádherné a každý rok mi připadá krásnější. Příroda je pro mne životní úlevou a skutečnou radostí. Ten rozdíl v prožívání oproti pobytu ve městě je někdy natolik rozdílný, že se mi chce uprostřed rozkvetlé louky plakat štěstím. Dále snad ani raději nečtěte a jen si prohlédněte fotky. Bude to brečení nad nezměnitelným, ventilace nahromaděných dojmů skrze klapání na klávesnici, které tématicky navazuje či rozvádí témata zmíněná v článku Jeseníky 2018.

Život ve městě, život v paneláku, nic moc. Šel jsem do města za prací, abych pokryl některé požadavky pramenící z chyb mládí. O nějakou korunu víc si sice vydělám, ale daň za to je vysoká. 

Jedna z nejhorších věcí, která člověka může potkat, je, když domov není opravdovým domovem, když není oázou klidu a zotavení, ale bojištěm s okolními vlivy.  

I když žiji sám, a tímto se prozřetelně vyhýbám případné možnosti soužití s nějakou prudící semetrikou (no, má to jisté mínusy), jsou tu sousedé a soused v panelovém domě s ohledem na akusticky průhledné stěny je tak trochu spíš vaším spolubydlícím.

Nastěhoval jsem se do klidného domu plného důchodců, večer ticho, paráda, pěkný výhled. Náhle se blízcí sousedé začali stěhovat, byty předělávat a slovo ticho či klid, které výsostně oceňuji pro své domácí činnosti, se stalo snovou představou.  

Vedle rodina doktorů s malými hyperaktivními dětmi, které vřískají nejen v případě nelibosti, ale prostě jen tak. Nevím, jestli pouze zkouší svůj hlasový aparát nebo takto řeší nějaký podvědomý strach či nesouhlas. Rodinka pracuje v Německu, takže jezdí tam a zpět po třech, čtyřech dnech, přijíždí o jedenácté v noci, děti pak musí být samozřejmě protivné, každou cestu toho převážejí třikrát víc, než když já jsem se stěhoval na dobro (pamatuji si, jak jsem kdysi sbalil jeden batoh, synka vzal do náruče a jelo se), takže odcházejí a přicházejí třeba téměř hodinu. Nepřeháním, mám to ověřené během stopáže přehrávaného filmu, ze kterého samozřejmě pak nic nemám.

Pohyb za dveřmi je slyšet jako z vedlejší místnosti, kromě toho ony děti nedokážou projít kolem mých dveří, aniž by do nich nějak nebouchly. Čtvrt hodiny přichází a odchází z procházek. To člověk nepochopí. Přijdu, odemknu dveře, vejdu a hotovo. OK, v zimě oblečené děti postavím na chodbu, aby se nezpotily, ale prostě tohle musí být naprosto zmatečná procedura.

 To však není nic oproti nové mladé sousedce nade mnou. Sotva padesát kilo, ale dupe jako slon. To bych slona urážel, ten našlapuje lehounce a dupat začne, až když se naštve. Vůbec všechna zvířata mají přes obrovskou váhu tichý lehký krok, to protože jsou přirozená a jejich život je v souladu s přírodními zákony. Jen člověk hamtá podle toho, v jakém rozpoložení mysli se nachází.

Ještě horší je, když jde patrně o člověka, který pohybem vnějším nahrazuje pohyb vnitřní, pořád potřebuje něco dělat, vymýšlí si činnosti, neustále něco předělává, aby nemusel zůstat v klidu sám se sebou, neboť chvíle ztišení nutící ke konfrontaci se svým vnitřním hlasem vyvolávají nervozitu. Domácí práce provázené ramplováním ve dvě ráno pak nejsou zrovna tím, co chcete s někým spoluprožívat.

Bydlím v největším libereckém paneláku, v tzv. Hokejce, ve které bydlí skoro 2000 lidí. Před panelákem je školka, kterou přestavují. Ukrajinci pracují 12 hodin denně včetně sobot a po tu dobu je slyšet sbíječka. V neděli imbecil, co má naproti zahradu, začne sekat trávu. Samozřejmě, že má malé prdítko, tak mu vydá na půl dne (malé, ale dostatečně hlučné). Večer si zapálí ohýnek a vykouří celou Hokejku. Říkám si, jak je možné, aby jediný člověk mohl podle libosti ovlivnit kvalitu bydlení tolika lidí. V Německu a Rakousku, pokud vím, mají na to vcelku přísné zákony a je to dobře. Lidi si na ně zvyknou, dělají věci v daný čas a dodržování pravidel je ochrání od vzájemného obtěžování. Český člověk prostě není germán a mentalitou stále patří na chaotický východ, proto si asi nezaslouží být brán jinak.

Barevné fotografie výše byly z tůry Chrastava - Frýdlant před Vysoký. Do půli cesty, než jsem se dostal na druhou stranu hřebenu, byla slyšet techno párty, která byla diskutovaná v tisku. Řekněte, kam se má pak člověk podít. Otravujeme se, kde jen to jde. Prý tam nebyly žádné drogy, tak nebyl důvod zasahovat. To jako, že ty drogy někdo dobrovolně nenahlásil? Podle mne, kdo tuhle pseudo-hudbu poslouchá, musí mít IQ datla nebo být sjetý jak mánička na Woodstocku. 

To, že za celý den zaslechnu více slov, kterým nerozumím, je na pováženou. A vůbec to nepřeháním. Ukrajinec či jiný přistěhovalec z východu na každém roku, potloukají se v tlupách kolem obchoďáků a asi jedinou jejich kulturou, kterou vyplní zbytek času jsou alkohol a cigarety. Pokud práci ztratí nebo jim začne toto poloviční otroctví lézt na mozek, není divu, že se uchýlí k nějakému druhu kriminality. Jak to bylo v tom seriálu případy 1. oddělení, kde postava hraná Boleslavem Polívkou se brání proti osočení zaujatostí zcela věcným statistickým faktem, že největší procento závažné kriminální činnosti mají na svědomí cizinci.

Tribalismus je zakotven v každém člověku, který má aktivní přirozené instinkty, neboť oddělené druhy a oddělená místa vytváří rozmanitost, napětí a udržují entropii na nízkém bodě, když použiji výraz z termodynamiky. Xenofobie má rovněž základ v přirozených instinktech konkrétně v pudu sebezáchovy, každý tvor je jím udržován dál od ohrožení života. Člověk se to snaží svým uměle školeným rozumem potlačit, nicméně příroda je silnější. Jelikož ve světě nevládne ctnost, spravedlnost a láska, které jako součást duchovního cítění měly sílu nad pudy stát a zároveň udržovat moudrý pořádek, a člověk niterně zvolil cestu dutého chladného racionálního rozumu, který na sílu pudů nestačí, jen umí vymýšlet papírové argumenty, které ihned shoří při pokusu o uskutečnění, přičemž hrozí ještě větší zvržení, podobně jako tomu bylo s komunistickou myšlenkou, tak instinkty neboli pudy vlastně dorovnávají odpor přírody k nežádoucímu míchání druhů, na jehož konci je unisono kaše s vysokou entropií přibližující zánik vývoje.

K tomuhle míchání nikdy nemělo dojít. Každý má být na své půdě, tam, kde chytil svůj pigment a kde každý je zvyklý na jeho rysy tváře, kde například vystouplé lícní kosti, dlouhá skoba a nízké čelo nebudí dojem agresivity, kde mu každý rozumí, kde je zkrátka doma a požívá důvěry. Archetypální vnímání leží v základu přirozeného rozlišování a je těžké ho potlačovat, protože je součástí přirozené ochrany. Společnost rozhodně není a nikdy nebude vybavena tak, aby ochraňovala člověka na každém kroku a aby si člověk mohl dovolit odhodit přirozené duševní ochranné mechanismy.

Ve Spojených Státech, kde různé rasy žijí pospolu od jejich založení a kde si hrají na rasovou rovnoprávnost, která tam byla uzákoněna vlastně teprve nedávno, žije pospolu pouze minimální okrajové procento zahrnující spíše celebrity a bohatší vrstvu. Jinak téměř všude naleznete celé bílé a černé čtvrti, kde si prakticky jeden k druhému nedovolí páchnout. K tomu se druží ghetta asiatů a Arabů, kde nutí své děti žít podle svých tradic. Čím níže společensky se člověk nachází, tím je rozlišení ostřejší. V kriminálech je přátelství černocha s bělochem prakticky nemožné.

Bude to u nás jiné? Jsme natolik ušlechtilí, abychom se dokázali nad to povznést? A jsou stejně ušlechtilí ti, co sem přichází? (cha cha cha...) A k čemu nás naše pop kultura vychovává? Jaké procento filmů třeba zobrazuje bezuzdný sex, drogy, úchylky a násilí? Ano dříve byl člověk svým narozením více méně odsouzen k určitému kulturnímu rozsahu. Dnes si může vybrat, avšak většina se dobrovolně hlásí k úpadkovým vlivům, které do podvědomí nevysazují nic moc ušlechtilého, z čeho by mohlo vyrůstat opravdové pochopení a tolerance. Kulturní spodina pak nemá daleko k hrubému projevu. Sám na sobě pozoruji, jak je to nakažlivé. K čemu pak chcete na této platformě někoho vychovávat? Jedna věc je, když se kdysi student v cizině zamiloval a zůstal tam a druhá zástupy ekonomických běženců nebo právě těch, kteří jsou dychtiví rychle skočit do zmíněné kulturní jámy, od které je jejich přísnější systém udržuje dál. Historicky za všechno samozřejmě může bílý člověk, který ve své hamižnosti a povýšenosti (teď mám problém najít slušné slovo) roz.... , rozložil původní vlastní řád všude, kam přišel. Blahosklonně domorodcům daroval své cetky a pak je nehorázně okradl o vše, co bylo jen možné. 

Kulturní chaos se dnes bere jako přirozený, člověk otupěl a už ani nevnímá, že Nigerijec nebo Japonec v kvádru nikdy nebude vypadat jako gentleman, že zůstane karikaturou evropské kultury, stejně jako je karikaturou evropan v agbadě či kimonu. Národy ztrácejí svou exotičnost, proč vůbec někam jezdit, když tam potkám stejného křupana v džínách jako doma. Ale to je dnes každému šumafuk, hlavní je roztáčet kolo ekonomiky, jako by to šlo při limitách Země donekonečna. Více míst, více zisků, více krámů, které člověk nutně potřebuje, opět třeba více dělníků, více potomků, více přistěhovalců, a to opět znamená více spotřebitelů atd. 

Když jsem se narodil, měla Země 3,5 miliardy obyvatel a byl to výsledek od počátku věků. Nyní za těch pár let mého života má dvojnásobek. V mé rodném Liberci vzrostl počet obyvatel o třetinu. Ve školní třídě nebo na pracovišti, když vzroste počet o třtinu, ihned je to znát na ovzduší, na hluku, na svobodě pohybu. To, že člověk narazí na dalšího na každém druhém kroku a prakticky musí mezi lidmi kličkovat, mě ubíjí. O autech se nemá cenu ani zmiňovat, to je problém sám pro sebe. V Liberci se mi stává, že jsem nucen jít vozovkou, protože po obou stranách jsou na chodníku zaparkovaná auta. Nyní všichni ti migranti lezou samozřejmě do měst a když pozoruji vývoj, tak vcelku nemám zájem se dožít vysokého stáří. 

Apropos, černobílé fotky výše jsou z Ještědu (tam už také raději nepolezu), dále nějaké rododendrony z Lidových sadů a níže z bučin v okolí Bílého potoka a Radčic.

Pomáhat ano, rozhodně ano, ale tam u nich, tam jim pomoci zřídit infrastrukturu, vyškolit je tak, aby byli samostatní. Jenže o to vlastně nemá nikdo zájem. Každý chce profitovat z druhého, vyždímat, co se dá, podřídit si ho. Kdo by měl zájem o silného protivníka, když dnes člověk čestného partnerství není schopen. Na druhé straně, ať se ti nespokojení lidé postaví proti idiotům ve vlastní zemi, jako se to dělo v každém národě, kde se něco změnilo a ne že emigrují a pak v hostitelské zemi s transparenty v ruce se dožadují práv. Z toho se mi dělá špatně. Marvelovský Černý Panter byla popcornová hloupost, ale jeden dialog mi utkvěl v paměti. "Vpusť do země uprchlíky, ti si s sebou přinesou své problémy a bude to tu stejné jako všude jinde". Silný a harmonický stát má působit podáním ruky ven, nikoli se nechat rozložit zevnitř.

Když ale někdo myslí, že je ve vlastní zemi využije jako levnou pracovní sílu, to je pak těžké. To je plno keců o deklaraci lidských práv a svobod, kde jsme všichni rovnoprávní bratři a pak je naprosto v pořádku, když vedle sebe postavím dva lidi, kteří udělají stejnou práci za stejný čas, ale jeden dostane dvakrát méně peněz, protože je běženec. Tím mu vlastně říkám: "Ty jsi tu méněcenný a já mám plné právo tě odřít". Kromě toho se celý systém křiví. Jeden začne takto ždímat peníze, zlevňovat zboží, čímž klesne jeho hodnota, konkurence začne mít potíže a nezaplatí pořádně ani domorodým zaměstnancům. 

Výmluvy, že někdo určitou práci nechce dělat, jsou liché. Kdyby něčeho byl skutečný nedostatek, ihned by to stouplo v ceně a určitě by se našel někdo, koho by to přilákalo, jen by to neběželo takovým tempem. Takto se vše řeší ždímáním obyvatel z ekonomicky slabších zemí, čímž dochází v jejich zemi k rozkladu a na druhé straně se v řetězu kumulují u pár jednotlivců nehorázné zisky, které nekončí na ničem moudrém, co by podporovalo rozkvět této planety. Kromě toho mírnější chudoba mnohým lidem spíše prospívá, protože se musí starat, krotit se a nekončí například jako 200 kilová monstra, která se nevejdou do penálu a je problém je vůbec zpopelnit.

Kam vlastně člověk spěchá? Do hrobu? Kdyby byly státy více uzavřené celky, tak by zřejmě nebylo v obchodech tolik krámů jako dnes a některé by byly alespoň v určitých dobách dražší, avšak k životu bychom si vystačili s rodným jazykem a rozsah ohrožení by se pohyboval v rámci mentality vlastního národa. Jenže to ne, člověk je naprostý ignorant s klapkami na očích, který začne hrozit revolucí, když mu na chvíli zdraží máslo netušíc, že jeho relativní blahobyt je vykoupen chudobou jinde na světě a jejíž podobu pak bude potkávat v tvářích běženců.

  Začínám závidět bohatým, ale těm opravdu bohatým, co si postaví vilu doprostřed několikakilometrového ranče kdesi daleko za vsí, nejlépe v přírodní rezervaci, když někoho podmastí, a tam mají svatý pokoj. Jenže majetek znamená starosti a valnou část času k získávání dalšího majetku, abychom si ten stávající mohli na dané úrovni přinejmenším udržet. Potom jaké procento lidí enormně zbohatne na tom, co je bytostně baví jako koníček? 

Pořídit si barák na dluh kdesi v satelitu a tam pak vyfasovat souseda idiota, který bude řezat a sekat o nedělích, to musí být na oprátku. Také tu vídám domy, které byly postaveny s nádherným výhledem do údolí, jenže pak jiný dobrák koupil parcelu níže, postavil barák a nyní místo na údolí zalité raním nebo večerním slunečním svitem zírají na lampu rozsvícenou v sousedově okně.

 Země je krásná, ale život na civilizovaných částech Země hrozný, neboť hrozný je člověk, nejnižší a nejhloupější z tvorů, protože už neví, co je to vřadit do přírodních zákonů a být v harmonii s celkem. Množí se jako krysa a také jako krysa po vlně přemnožení zajde.   

Konec stížností. Výše foto z machnínského železničního mostu. Níže louka na Chrastavou. Přes ní jsem to vzal přímo za nosem k obzoru. A při tomto putování pak nemyslím na výše uvedená témata. Při tomto putování totiž vůbec nemyslím, jen jdu a prožívám vše kolem.

Pouť hmotnými světy za nebeským cílem je totiž to, proč jsme tu. Zrát lze však jen prožíváním nikoli promýšlením, střádáním majetku a akademických vědomostí. K čemu je, že víš, že tohle se jmenuje tak a tak, tímhle směrem dojdeš tam a tam a poučuješ tím své potomky. Všechno jsou to jen slova a rozumový popis není prožívání. Prostě jen tiše jít a nemyslet. Zdá se to jednoduché, ale mnohý zjistí, že to dokáže sotva pár sekund, následně hlava opět rozjede svůj kolotoč, zjistí, že to nejprostší se mu stalo tím nejobtížnějším.

Možná si uvědomí, že dnešní jednostranně rozumový člověk není v tomto směru již přirozený a normální, že hledí a nevidí. A uvědomění si toho je první krůček k pokoře, k přesměrování, po kterém časem mohou přijít okamžiky skutečného otevření, při níž hluboce procítí nejen krásu a harmonii přírody, ale hlavně dík za život, že mohu být a uprostřed toho všeho stát. K tomu vás nenavede žádná učebnice.

Učebnice, i když jsou celé o zákonech přírody, vás nenechají skutečně prožít ony jednoduché zákony ukryté v základech. Kristovy výroky "Co zaséváš, to sklidíš", "Strom se pozná po ovoci" atd. zní velice triviálně a člověk je s úsměvem přechází. Jenže teprve reálným prožitím uprostřed přírody, kdy to člověkem v nitru prochvěje, přijde skutečné "A jo", které si okamžitě uvědomí propojenost i s duševním a  společenským pořádkem a že jen pořádek, který je vystavěn na této jednoduchosti může skutečné rozkvést a již se nehroutit. Prostě přírodu podvádět nelze a naivním blbem jest ten, který si to myslí.

-----------------

foto: mobil ASUS