Liberecká architektura s minisoutěží o nejošklivější moderní budovu

Díla socialistického realismu soutěže zprošťuji, neboť jejich odpornost pramenící s čisté účelovosti bez nejmenší snahy o estetický rozměr je naprosto nepřekonatelná.

Předem budiž řečeno, že snímky jsou z posledních třech, čtyřech let. Na rozlišení je patrné, které pochází ze staršího Samsungu a které z novějšího Asusu. Obojí se samozřejmě nemohou rovnat snímkům pořízené digitální zrcadlovkou na stativu. Takže s mou rukou klepající začnu u ikony Liberce.

Hned naproti postavili do oblouku banku. 

Musím říct, že v Liberci je nepřeberné množství hnusných budov s celkem nápaditou variabilitou odpornosti.

Kdysi originální budovu obchodního domu Ještěd nahradila sestava kvádrů paláce Forum. Tedy abych byl přesný, na jednom z kvádrů, připomínající Speerův nazi styl, je položený jakýsi půlválcový hangár. Jinak jsou to kvádry, každý pes (nebo spíš Medvísek či Pejsvídek), jiná ves. Vypadají jako když si malá Maruška hraje s kostkami a nahodile některé k sobě přistrčí. 

 V devadesátých letech začal v Liberci operovat mě jménem neznámý architekt, který byl zřejmě milovníkem lodí, protože jeho budovy připomínají parníky. Kulatá okénka, kovová zábradlí a převisle nakloněné stěny. Budovy jsou to tak nepěkné a nefotogenické, že jsem si je sem nedovolil dát a tímto technickým KO je rovněž vyřazuji ze soutěže. Pár let na tvrdo byl zasloužil pan architekt nebo spíš ten, kdo mu jeho činnost povolil.  

Ono ten Baťův oblouk a ten zaoblený palác vedle taky nic moc. S nimi ta éra funkcionalistické nerudnosti začala.

V Liberci máme jeden velký komín a dva "touvry". 

Jsou to budovy bez duše, takže pixelový obleček alespoň jednu z nich trochu oživil. 

Růžový pixel je jakoby srdcem budovy. By mě zajímala sestava zamců, která ho vyfasovala.

Další palác (do oblouku). Přesněji řečeno dehonestace tohoto slova. Tento obsadili vietnamští obchodníci. Vcelku tam rád chodím. Například jejich koření od menších firem má barvu a chuť, prostě je čerstvé, přitom je dvakrát levnější. Korejské rameny mám také rád. V okně se zrcadlí novoklasicistně pojatá budova, která byla kdysi okresním výborem KSČ. Křivky Art Nouveau jsou jen optické. V téhle republice by Gaudímu nedovolili postavit ani garáž. Přijde mi, že pražský Tančící dům mohl vzniknout jen díky revolučnímu nadšení oněch let. Dnes by to ti penězoměnci už nepřipustili.

Na krabice nákupních center umístěných vedle průmyslových zón na kraji města jsme si zvykli. Ubylo trochu ornice, ale to je jedno, stejně by tam rostla řepka. Je to svět krabic a člověk tam jede jen za konzumem. Avšak tyto krabice uprostřed města jsou skutky do nebe volající potažmo zvratky vyvolávající. Nákupní středisko Albert, které obsadilo bronzovou pozici, jsem si také nedovolil zobrazit celé. Vychytal jsem jen detaily jako pokus o geometrickou abstrakci. 

A propos: Malý výhled na satelitní mapu v budoucnosti. Uprostřed Evropy se nachází žlutý flek se dvěma nápisy. Geografický název česká kotlina a politický název RŘP - Republika Řepkomilného Předsedy.

Na proti Fóru je další centrum - Delta se svým obloukem (výše) a kousek dál druhá nejhnusnější budova v centru Liberce - hotel Pytloun (níže). Nezařaditelný slepenec různých neforemných tvarů ohrazený obloukem. Ano, v Liberci jsme se zmohli na oblouky.

Titul získává nákupní centrum Plaza. Jako když zaměstnanec pošty vyskládá různě velké balíky na hromadu, tak nějak působí tato budova. Dinosauři na střeše jsou symbolem návratu do kulturního pravěku. Tehdy byli lidé také rádi, když uplácali jakous takous neforemnou chýši. Vpravo kousek chátrajícího libereckého zámku. Měl být fajnovou galerií Skloexportu, ten však jedna známá kožená firma vytunelovala a zámek je tejdě na prodej. A chátrá a chátrá. Pamatuji z dětství na ušmudlaný Děčín a jak byl Liberec nádherné město rododendronů. Liberec byl krásný jako dědictví po Němcích. To je vidět na starých fotografiích. Domy, zahrady, ploty, všechno to bylo ve vytříbené harmonii. Mělo to styl, mělo to ducha. Děčínský zámek byl po osídlení sovětským vojskem prakticky na demolici. A dnes? Nádhera! Když se chce, tak to jde. Prostě ryba smrdí od hlavy.

Odvrácená strana "bulvárů". V pozadí domy pěší zóny Pražská ulice v záři večerního slunce.

Je to prakticky centrum Liberce. Když budete tudy procházet, zaslechnete písně se specifickými indicky laděnými mikrointervaly a slova něco jako sosketomange, džandrebut, mindža, dilina, kár apod. Asi nějací přistěhovalci. Prý tam radnice plánuje nějakou novou výstavbu. No... uvidíme, jestli to nebude spíše o něčí trvalé tichomořské dovolené. 

Ale již blízko kolem to vře životem. Pokud je tedy živost přímo úměrná počtu promile alkoholu v krvi. Koncentrace napajedel je zde vysoká. V této oblasti se také nachází obdélníčkový dům. 

Španělsko má svého Gaudího, Rakouskou Hundertwassera, jejichž tvorba přesto, že je bizarní, chová v sobě jakousi pohádkovou krásu. Zde se Češi odvázali, dokonce si dovolili obdélníčky. Pravý úhel je holt pravý úhel. Jiný úhel než pravý znamená totiž zvýšenou investici aniž by to zajišťovalo nebo předpokládalo nějaký zisk. Ten si investor může dovolit leda tak v lunaparku, kde je součástí vlastního peníze vydělávajícího procesu.

 Tiskárna, kde jsem si nikdy nic nenechal tisknout.

Tobogán, kterým jsem nikdy nejel. 

 Květinová vsuvka jako oddechové intermezzo.

Střípky z libereckých zákoutí.

Nějaký rybníček, ve kterém jsem se rozhodně nekoupal.

Staré lázně Franze Josefa, kde jsem se jako malý špunt koupal. Nyní městská galerie obklopená velkým moderním uměním. Velkým, co se do fyzické velikosti, o té myšlenkové bych raději pomlčel. Dnes můžete sklížit totální repugnantně ostentativní kokotinu, když však překročí jisté rozměry, automaticky se stává uměním.

 Čertík Bertík od Jaroslava Róny.

Druhý Rónův chlapec je na Ještědu. Na marťánka s oblibou lezou malé holčičky a osahávají mu ten váleček.

Severočeské muzeum, které se na chvíli proměnilo ve filmovou Curyšskou univerzitu. Zrovna jsem šel kolem, když tam natáčeli seriál o Einsteinovi. Tedy takového lidu a času a ve výsledku pětivteřinová sekvence, přitom šlo o dialog, který se klidně mohl odehrát před atrapou dveří v nějakém studiu. Dnes si producenti již mohou dovolit točit televizní seriály s filmovou výpravou, neboť na zobrazovací plochu je přicucnuto stále více lidí ve stále větším procentu svého životního času. Také k nim patřím, ale seriálům se vyhýbám. Většinou v nich na několik hodin rozkydají příběh, který by se vešel do půl hodiny filmu. A tak v nich většinu času na sebe protagonisté přitrouble hledí, někam jdou, takže můžeme u těch dlouhých záběrů studovat chůzi dotyčné osoby a když u toho budeme jíst nebo dělat cokoli jiného, tak nám nic neuteče. Snad jen ten život.

Úderem konce 19. století skončila i éra kamenné krásy inspirované nebesy. Co následovalo potom, byly už jen výtvory mozkodlabáků. 

V parku u muzea o strom opřené jakési poničené zrcadlo. Asi také moderní umění.

Část nového vchodu do Zoo. Hezké, že? Ty oblouky střechy nestřechy. S podivem si někdo dovolil udělat něco totálně bez funkce. Ani před deštěm se tu neschováte. A jaká nosná myšlenka? Řekl bych, že jde o symbolismus. Vyjádřil bych ho slovy: "Hle díra, kterou prosvištěly prachy". 

A opět radnice. Nikomu to neříkejte, ale i přes svou novorenesanční tvář jde v podstatě o tunel. 

Před radnicí se každoročně střídají různé sochy. Současný koník je velice oblíben a je vcelku obtížné ho dostat do hledáčku bez dalšího osazenstva, především dětského. Když jsem skulpturu poprvé spatřil, evokovala ve mně dávno zapomenutou hlášku: "Se Sovětským Svazem s rukama až na zem", jejíž ideu autor jistě nezamýšlel.  

 Přijde mi, že sochař při přípravě formy použil buráky, které pečlivě vyrovnal a vtlačil do hlíny.

 Náhodný výřez kostela santa Tondy, katolické to bašty. To mi připomenulo fotky postavičky z korejského filmu "Bosonohý Ki-Bong" (Barefoot Kibong). Příběh retarda, který se jednomu půl-maratonskému závodníku ztrativšímu hned po startu startovní číslo, snažil až do cíle ono ztracené číslo předat zpět, přitom ho pořád předbíhal, až nakonec závod vyhrál. Jeho vytrvalost nepřešla bez povšimnutí a tak se z něj snažili vychovat závodníka, jenže on moc pointu soupeření nechápal. Nakonec pochopil, že za výhru bude moci své o trochu méně dementní mamince koupit zubní protézu. Jeho běžecký styl připomínal zrychlený záznam ruční setby hrachu, Zátopek se svým zakloněným týlem byl oproti němu úplný vzorový technik. Herec Hyun-joon Shin (Hjon-džun Šin) ztvárňující zabijáky a nájemné vrahy v černých komediích umí diváky rozesmát bez hnutí brvy. Je to takový korejský Frigo, který se nikdy nesměje. Zde se však tlemí neustále, přitom vydává neuvěřitelné zvuky a připomíná slepici způsobem, že by Boris Hybner (památka jemu) mohl závidět. Hoffman jako Rain Man nebo DiCaprio jako Grape jsou proti němu úplní břídilové. Neuvěřitelné je, že ten příběh se zakládá na skutečnosti.

Korejské filmy má rád. Korejština má vcelku malou slovní zásobu a korejský herec v různých situacích opakuje to samé slovo, které však umí vyslovit nejrůznějšími tóny připomínající různé trajektorie horských drah a umí jej doprovodit širokou škálou posuňků a xichtíků, což se studenému euroamerickému divákovi může jevit poněkud infantilní, jenže přisně vzato není pak pochyb, jak je každé slovo míněno. Nedávno jsem zkouknul pár filmů s Jae-yeong Jeongem (Čéjon Čon), dalším komikem s vážnou tváří, který umí zahrát cokoli, ale nejvíce mu sedí různé existence poněkud oddělené od společnosti, kterou se tak trochu cítím být také. Plánovač - příběh kompulzivního obsedanta s IQ200;  Trosečník na Měsíci - příběh bankrotáře, který se při pokusu o utopení dostal na neobydlený říční ostrov uprostřed Soulu, kde se však jako neplavec bez spojení musel naučit přežít podobně jako Robinson Crusoe; Kdosi zvláštní - tento v zásadě banální příběh se nedá specifikovat několika slovy, zvláště vsunutý mikropříběh zvláštního elektrického sloupu. Samozřejmě všechny tři příběhy stojí na základech tématu lásky jako nejsilnějším motivu lidské existence. 

Zastávka naproti divadlu. Dílko Davida Černého. By mě zajímalo podle čeho pan umělec vybíral komponenty na tuto zvláštní hostinu. Čí je ta hlava a zda ty komponenty mají nějakou symboliku? Koš jako otevřená plechovka, za plechovkou vyčnívá tácek s párkem, jízdní řád visí jako jídelní menu. Židle jsou samozřejmě přivařené na konstrukci v zemi, jinak by je barevní sběrači barevných kovů již dávno odnesli. Ve Šluknově, kde jsem v dětství pobýval, bývala továrna Bytex, v níž jmenovaní demontovali nosné litinové sloupy a zajistili tak kompletní zřícení budovy. Úplné jedenácté září, přitom se to obešlo bez pyrotechniky a vůbec jakékoli další techniky, rovněž bez případných uhynutí, což svědčí o sofistikovaném přístupu zúčastněných.

Zajímavé jsou i detaily, jako třeba mouchy s helmami wehrmachtu. 

Stěna budovy depozitáře městské galerie. Celou budovu si najděte ve vyhledávači. Jde o monolitický černý kvádr připomínající kaabu, kolem které chodí muslimové v Mekce (6. pád dle wikislovníku, já bych napsal, jak to vyslovuji "v Mecce". Myslím, že jde o historicky a kulturně natolik otřepané slovo, které se stalo součástí lidových rčení, že by si zasloužilo české přechýlení jako třeba Paříž nebo Londýn, prostě Meka. A propos: Víte, že neexistuje žádný Ústav pro jazyk anglický? Jo jo, čeština je holt věda a musíme to nechat na tom ústavním kléru). Stěna a místo před budovou slouží jako výstaviště příležitostných děl. Zde například visí plexisklo a na něm trojky. Ale třeba to nejsou trojky, nýbrž vlnky příboje nebo symbolické vyjádření průvodu kozatých bab. Nebo prdelatých ... v opačném směru? Kdo ví? To ví jenom autor. Možná ani ten.To se prostě dneska neřeší. 

Detail stěny městské knihovny.

Vcelku originální držák na kola. 

Budova připomíná spíš sportovní halu než knihovnu. 

Technická univerzita, do které jsem nechodil.

Vnitřní oblouk 

Vnější oblouk

Další oblouk. Bytovka (kdysi prominentní) zvaná Wolkerák. Za barákem les a patrně nejkrásnější výhled na Liberec a přilehlé hory. 

Kousek nad Wolkerákem se nachází Liberecká výšina. Při pohledu na tento snímek mě napadá, že dříve věděli jak na korupčíky.

Na závěr večerní "romantický" pohled na ozářené dvě věže plné hobitů, kteří přešli z vlhkých podzemních trubic na suché útulně zaprděné krychlové pelíšky. 

Paneláky z důvodů uvedených v úvodu se nesměly soutěže o nejhnusnější budovu účastnit, protože seznam vítězů by pak byl delší než tento celý článek. Panelák je již ve své nejzákladnější podstatě budova natolik hnusná, že jakýkoli pokus tuto podstatu zastřít nějakým pláštíkem vyprodukuje další ještě horší kýč.

Je dost možné, že někomu již dochází, že snaha zastřít uniformitu paneláku jeho barevným rozpixelováním nikam nevede a že je lepší býti sám sebou a spíše zůstat čistým, takže co pozoruji, paneláky dostávají opět omítky v bílo šedé škále odpovídající panelu. Jedinou rozumnou cestou, jak zmírnit nerozum našich předků (zřejmě dobře zamýšlený) spočívá asi jen ve výsadbě zeleně, kde barevnou vedoucí úlohu by měla převzít květena. Na druhou stranu je to stejně jedno s ohledem na všudypřítomnou reklamu, která se do okolí zasazeným harmonickým prvkem nikdy nestane.

?Architektonickou krásu lze v Liberci najít ve vilové čtvrti Lidové sady jako odkaz romantismu 19. století, který obsahoval prvky všech slohů od antiky. Vily v ní stojící stavěli umělci a jejich krása je nadčasová. Bude možné něco takového říct o dnešních "dílech"? Obávám se, že v srdci páně developerově to ani není zamýšleno. Ekonomika přece stojí na tom, že se neustále buduje nové a tak vše, co trochu zestárne, je ideální strhnout. Poslední snímek - má oblíbená pohádková vilka 

Zdroje: všechny fotografie z vlastního archívu.