Návštěva Rigy

Chcete druhý den odjet na nahodile vybrané místo, nemáte rádi zdlouhavé vyřizování a vyplňování formulářů, předražené hotely a ani spaní pod širákem a přitom chcete mít všechny informace po ruce na jedné hromadě? 

Dříve by to znělo jako sci-fi. Končilo léto a já jsem netušil, kde budu trávit dovolenou. Nejsem přítelem pařáků. Vedro znamená potit se, být ulepený a smrdět a tůru v takovémto počasí spíše přežívám, nežli si užívám a prožívám.  Zmiňuji tůru, protože týden se nečinně válet na jednom místě v koloběhu jídlo, pití, koupel považuji za nadlidský výkon.

Má duše i tělo se po uplynulém kvartálu dožadovaly nějaké osvěžující změny. Potřeboval jsem vypadnout ze svého okolí, které chtě nechtě má na člověka vliv a stahuje ho do mentálních stereotypů. Kolikrát je důvodem osvěžení absence určitých lidí se svým specifickým informačním polem spíše než pouhá změna vnějšího prostředí s novými smyslovými podněty. Při prohlížení výtvarných stránek mne zaujala kresba parku v Rize. Nalezená fotografická předloha ve mně probudila zvědavost. Další data jako hustota obyvatel, cena potravin a přítomnost moře byla pro mě jako chudého baťůžkáře, který se nerad prodírá davy lidí, potěšující.

Při průzkumu dopravy na mě vyskočila nabídka ubytování přes webovou službu Airbnb. Na mapě si najdete kýžené místo vaší návštěvy kdekoli na světě, na ní se objeví pronajímatelé s cenami. Po kliknutí se vám objeví profil s fotkami ubytování a kalendářem se dny volnými k pronájmu. Přečtete si recenze, které mají značný vliv na výběr, takže nutí pronajímatele, aby dodržel obsah nabídky. Pokud vás něco zaujme, předběžně vyplníte dny pobytu, něco o sobě napíšete a žádost pošlete. Pokud pronajímatel bude s vámi spokojen, pošle souhlas, vy dopředu přes web zaplatíte s tím, že když zrušíte pobyt den před příjezdem dostanete peníze zpět celé kromě poplatku (visí na webu). Pokud zrušíte pobyt v den příjezdu, tento den zaplatíte. Vše probíhá přes web, včetně mailů, peníze se tedy nevrací od ubytovatele, nýbrž z Airbnb.

Dostal jsem adresu a kód od domovních dveří a bylo hotovo. Po příjezdu jsem byl uveden do pokoje v jakémsi pseudo klasicistním stylu, tapetované stěny, štuky, starý nábytek, trochu jak na zámku. WIFI a velkoplošná TV k dispozici (ta však zůstala v nečinnosti, neboť jet někam se dívat na televizi mi přijde poněkud ...). Kuchyň a sprchový kout byly společné.

Dům stál čtvrt hodiny cesty od centra, byt byl tichý bez obvyklých zvuků a šumů. Přesně tohle jsem potřeboval k pohroužení se do sebe a projasnění si některých se svým životem nevyřízených záležitostí. 

Návštěvu Rigy jsem neplánoval a prakticky vše bylo pro mne překvapením. Staré město je opravdu krásné, trochu připomíná Prahu především hojně zastoupenou secesní architekturou. (Tu však zde nenajdete). Město je v plném proudu oprav a směřuje k tomu být přímo výstavní. Zvláštní že původní dřevěné téměř "westernové" domy jakoby byly z tohoto úsilí vyjmuty, chátrají a v ostatní zástavbě působí jako pěst na oko. Mě nejvíce zaujaly domy cihlové často v neogotickém slohu.

Vždy mě uchvátí, jak dříve architekt bez počítače musel rozkreslit celý dům do poslední cihly a následně se vše muselo precizně provést. Dělá se mi špatně, když si vzpomenu, jak nás za komančů ve škole učili, jak nesmírně jsme pokročili a přitom zedníci stavěli dva roky jednu řadu garáží se zdmi konkurujícími Gaudího hravosti. (O malířích v Pollockově duchu, kteří přišli na řadu po zaflastrování nerovností kolikrát 10 cm vrstvou omítky, která samozřejmě záhy odpadla, raději pomlčet). 

Nyní nežijeme v ničem úchvatném, ale aspoň kdo chce, má jistou možnost své dovednosti rozvíjet. Komunisté jsou ve své podstatě fušeři ve všem, co dělají již z důvodu povrchnosti jim vlastní, která jim nedovolí nahlédnout do bytostné podstaty člověka a nutnosti rozmanitosti jeho vývoje. Myslí si, že přírodu mohou vychovávat či dokonce nutit. Podobají se krejčím, které neumějí kalhoty ani pořádně záplatovat, natož aby vytvořili něco nového, v čem by se dalo chodit. Sami jsou příliš strnulí na to, aby mohli vytvořit něco pružného. Jsou natolik zabednění, že ani nevidí, že v plechových gatích se nedá chodit a že nanejvýš vyhovují jen těm, kteří se už sami hýbat nechtějí. A tak výsledkem té jejich revoluční konfekce musí být zákonitě holá zadnice.

Pozůstatky minulého režimu v Rize už nenajdete, nicméně ruská menšina i po odsunech je hodně velká, lotyšsky mluví jen 60% obyvatel a ruštinu slyšíte na každém rohu. Jako opatření proti ruské rozpínavosti je zde absence dvojjazyčných nápisů a studium v lotyštině zdarma. Tedy malým problémem je, že prakticky nenajdete nápisy ani v angličtině jako je tomu v Praze a lotyština je totální hatmatilka, ve které rozpoznáváte jen přejatá slova. V obchodech a službách se však anglicky domluvíte.

Snímky známých atraktivních objektů zde nenajdete z několika důvodů. Nechtěl jsem kopírovat známé webové snímky. Ve většině pohledů bylo nějaké to lešení, takže nic lahodného pro oko fotografa. Osobně nemám rád ani ony olejem poháněné samohyby, které prostě město hyzdí a ulice samotné ztrácí hodně ze své poezie. Dobré světlo bylo jen jeden den. Nicméně nejel jsem do Rigy vytvářet fotodokumentaci.

Riga jako každé město má své sochy. Obzvláště se mi líbily jakoby nahodile rozmístěné malé kovové sochy zvířat  a různá bludiště pro děti . 

 Největší ozdobou je asi velký centrální park přerušovaný prospekty (bulváry) jehož středem protéká kanál. Kdo má rád vysoké košaté vzrostlé solitérní stromy, je zde na správném místě.

Co musí každého turistu ihned praštit do očí, je absolutní čistota. Nikde nenajdete jediný odpadek a to i  dále od centra v méně atraktivních čtvrtích. Buďto na každém rohu číhá člen úklidové čety, který okamžitě "odpadnutý" předmět uklidí nebo jsou Lotyšové v tomto směru kultivovaní. 

Říkal jsem si: "Tak tady by se dalo žít". Složení obyvatel se mi jevilo z 99% kavkazoidní. Celkově je na tamních lidech lidech vidět vnitřní postoj "žít a nechat žít". Nikdo neotravoval ani nesomroval a řídké hlučnější projevy patřily postavám s ruskými či ukrajinskými tvářemi. (Kdo to má rozpoznat).

V centru města se můžete posadit na lavičku, což třeba v Liberci za teplejších dnů není dost dobře možné. Raději tuto problematiku nebudu rozebírat, abych nebyl nařčen z rasismu. V parku také najdete označená místa s free WiFi.

Na druhou stranu živobytí v Lotyšsku asi nebude úplně lehké. Paní bytná mi líčila, že pracuje v kanceláři na ministerstvu obrany (mluví čtyřmi jazyky), běžně se stává, že je v práci dvanáct hodin, přesčasy ji však nikdo neplatí. Prostě je to samozřejmost. 

Navštívil jsem i další menší parky. Jeden z nich byl bývalý hřbitov a nějak to tam bylo cítit. V noci vhodné místo na natáčení hororů. Zaujaly mě náhrobky v podobě kmenů. To na fotografii je vytesané z kamene 

Původní parky v neoklasicistním slohu, který komunisté zřejmě vyhodnotili jako přijatelný a který byl následně hyzděn paskvily socialistického realismu, jsou upraveny cestičkami a výsadbou tak, že původní uspořádání už není skoro zřetelné. Nyní si uvědomuji, že vlastně ona díla socialistického realismu charakteristická hrubými rysy bez detailů sama nejlépe vystihují nedotaženost celé komunistické myšlenky.

Cestou centrálním parkem se přede mnou náhle objevila bílá stavba se zlatou střechou postavená v novobyzantském stohu. Vstup byl volný a tak jsem vešel. Pohled nahoru do kruhové kopule či kupole byl úchvatný. Vnitřek byl modrý, zdobený zlatem a červení, ikonami a rovnoramennými kříži. Dýchla na mne zbožnost, usadil jsem se do rohu a pohroužil do sebe. Následující dny jsem návštěvu opakoval. Mít tak něco takového doma. Zákaz focení jsem ctil. Ženy si obvykle při vstupu nasazovaly šátek, který při odchodu zpravidla zase sundávaly. Z toho by si mohli vzít příklad muslimové. Uvnitř, když se člověk chce soustředit na duchovní, je opravdu dobré nebýt rozptylován ženskou krásou. Proč ale chodit zabalen celý den a při setkání nevědět, jaký zajíc se to skrývá v pytli.

Nejsem fanda plavání a plážových sportů, takže mi Balt vyhovuje. Naopak procházka po prázdné pláži a pohled do dáli evokující nekonečnost, plné doušky oživujícího vzduchu a vnímání té živelné masy, je pro mne důvod návštěvy u moře.

Voda byla sice už studená, ale pobídku vln jsem nevydržel a smočil se.

Na vodu se dalo přivyknout, takže jsem hodil boty přes rameno a šel několik kilometrů mělčinou a jediné, co jsem slyšel, byl šum moře. Nádhera. Patřím mezi ty, co bytostně nesnáší obtěžování hmyzem a zde na mě za celou dobu nic nepřistálo. 

Když jsem v práci kolegovi vyprávěl o evokujícím klidu, míru a dálavě, ohrnul nad Baltem nos a řekl: "Co v dálavě, v dálavě není nic". Není lepšího důkazu o vnitřní prázdnotě, která by pohltila jakýkoli další pokus o vysvětlení, takže je lepší se otočit a jít svou cestou.

Od moře jsem jel městskou dopravou, chtěl jsem vystoupit dříve a jít do města místním lesoparkem. Při pozorování zdejšího obyvatelstva jsem se však zapomněl a vystoupil později. Nějaký les ale poblíž byl. Vlezu do onoho lesa a on to hřbitov (velmi rozsáhlý). Tedy nebýt křížů, tak by mne to ani v první chvíli nenapadlo. Netušil jsem, že nějaký hřbitov může vypadat tak pohádkově. Prostě hustý smíšený les prokládaný úzkými cestičkami a živými ploty oddělujícími jednu zahrádku od druhé jako v nějakém městečku skřítků.

Jezdit někam navštěvovat hřbitovy mi přišlo skoro zvrácené a tak jsem pokračoval dál v očekávání, že narazím na nějaký park. Jenže on to zase hřbitov, tentokrát pamětní z 2. světové války. Nakonec jsem nelitoval. Místo svojí symetrií a masou kamene trochu připomínalo antický monument nikoli snad jen divadlo, kde strnulí soudruzi pravidelně předváděli své komuno-pašijní představení. Duch toho místa příliš živě a zřetelně volal: "Tohle se už nesmí opakovat". Člověk je nějakým způsobem duševně spojen se svým jménem a když jsem procházel těmi řadami náhrobních kamenů, každý jakoby promítal svůj příběh odvahy, obav, obětování a sítě tkaniva neštěstí, které zasahovalo na všechny zanechané. Na chvíli jako bych se ocitl uprostřed války a cítil, jak člověk stojící v zákopu nechápavě rozmýšlí nad absurditou toho všeho kolem. "Co se to tu vlastně děje". To mračno strachu a nedůvěry zahalující tvář Země a rozkládající každou radost a naději muselo být strašlivé.

Víra je vlastně důvěra a naděje je vlastně důvěra v chod života. Není-li důvěra, přichází strach, který člověku zužuje duševní obzor a nutí ho k neadekvátnímu jednání. Přes historickou profanaci vyjadřují tyto pojmy ve svém základním významu pro každého naprostou nutnost, bez které se nedá žít. Dnes prakticky věříme v současný ekonomický systém a vědu. Vidina jejich selhání nás naplňuje hrůzou, tedy alespoň ty, kteří přemýšlí a kteří si zatím svou oporu nepostavili někde výše. 

Přemýšlivý a důsledný člověk je na tom zdánlivě hůře než povrchní a lehkomyslný, který vyznává "carpe diem" a ve svém myšlení se k negativním scénářům ani nedostane. Jenže na druhou stranu takový člověk je snadnou hříčkou systému, co se pak velice diví, když se něco zhroutí a obviňuje pouze druhé, přestože se na tom bez odporu sám podílel.

Doma jsem si posléze doplnil představu o zmatku, který ten národ postihl. Nejdříve je proti jejich vůli anektoval Sovětský Svaz, který ihned začal provádět tvrdé čistky. Poté je zabrali Němci, které Lotyšové nejdříve vítali jako osvoboditele, aby záhy poznali, s kým mají tu čest. Následně byli opět "osvobozeni" Sovětským Svazem s tím, že se s nimi jednalo jako s fašistickými kolaboranty. Zhruba stejný počet odvlečenců bojoval proti sobě na obou stranách fronty. Ten národ nechtěl patřit k žádné straně a prostě chtěl být jen sám sebou stejně jako dnes my Češi a nelze se divit ani Slovákům a dalším malým nárůdkům. Ekonomická propojenost může v klidu fungovat dál, proč ale nemít národně kulturní svébytnou samostatnost, když mám specifický jazyk spojený se specifickou kulturou a mentalitou. Čeho se giganti obávají? Není krásnější náramek s různě velkými, různě broušenými a různě barevnými drahokamy, než jeden velký neotesaný matný balvan?

Poslední den jsem se večer prošel po pěkně zřízeném nábřeží řeky Daugavy, kam chodí vysedávat většinou mladí a kteří nějakou záhadou po sobě nezanechávají nepořádek.

Jediná graffiti, na která jsem v celém městě narazil, byla následují dvě. 

Jak jsem se zmínil, nemám rád na fotkách automobily (s výjimkou zajímavostí, které naznačují očekávaný vývoj jako jsou designerské a technologické prototypy je spíš nemám rád vůbec), takže redukce městských objektů k vyfocení byla obrovská.

Má první zkušenost s Airbnb je více než dobrá a rozhodně tuto službu využiji i na příště. 

Poznámka: Název Airbnb jsem musel odstranit z názvu článku, protože jsem tím zcela nevědomě porušil kodex blogera ohledně reklamy. Vzhledem k tomu, že zde denně narážím na recenze nových typů telefonů, fotoaparátů apod. jejichž názvy se objevují i nadpisech článků a vcelku pochybuji, že za to Nokia, Samsung atd. platí, protože to by pak nejspíš nebyla nestranná recenze, tak mě ani nenapadlo, že bych vytvářel nějakou reklamu. Až se hoteliéři naštvou podobně jako se naštvali taxikáři na Uber, který následně během pár dnů figuroval v tolika nadpisech článku jako se mu nepodařilo v dosavadní existenci, tak se to stane chtě nechtě celoplošnou reklamou a nikomu to už pak zřejmě nebude moc vadit. Ale jinak pravidla jsou pravidla a já jsem zde host.Takže bez protestů.