Decor folií arboris II

Vděčný námět pro hledáček fotoaparátu. Podzim, malíř sytých pastelových barev, jehož dílo se nikdy neokouká. Věčný upomínatel, že všeho do času.

Myslel jsem, že fotky proložím nějakými veršíky, ale žádné mě nenapadly. Pramen vyschl. Tedy pramen nemůže vyschnout, neboť je věčný, to jenom člověk se zneschopní z něj čerpat. Vnitřní lenost a povrchní spokojenost udělají své.

Fotím telefonem. Přesedlal jsem ze korejského Samsumgu na čínský Asus. Poněkud zvláštní název, budí dojem kombinace slov Ass a Anus. Zatím se ale nejeví býti hoden poslání do oněch míst. Barvy jak víno, fotky za šera vypadají jak focené o polednách, rozlišení 13 MPx a funkcí to má jako mafiánský politik, takže studio na úpravu prakticky nepotřebujete,

Nejvíce se mi na něm líbí, že na podélných stranách nejsou žádné čudlíky. Samsung je má na obou stranách téměř naproti sobě a neustále se mi stávalo, že jsem si nechtíc tlumil hudbu, při focení objekt přibližoval nebo vypínal displej. Občas to bylo o nervy, zvláště u nestatických cílů nebo při proměnlivém počasí vyžadující hbitější reakci.

A tak se také občas stávalo, že jsem si představil anonymního korejského inženýra, virtuálně ho chytil pod krkem, virtuálně ho propleskl a virtuálně ho poslal vrátit diplom. Číňané jako by se poučili z chyb, pak jsem však nahlédl na nejdražší modely a hle, čudlíky jako u Samsungu (jděte do asusu).

Tuto imaginární praktiku nechtěně provozují i u jiných výrobků a aplikací. Koupil jsem si žehličku, protože stávající nedávno se zasténáním vydechla naposledy. Prodavačka se mi při nákupu snažila vnutit tu nejdražší, vysvětlovala mi spoustu mně nesrozumitelných funkcí, ale pro mě více funkcí znamená více možností poruch a tak obvykle volím zlatý střed. 

Pamatuji si, že žehličky od nepaměti měly držadlo vysunuté dopředu, aby žehlička měla přirozené těžiště uprostřed. Dnes však žehlička musí vypadat jako převrácený motorový člun. Já nevím, že by ten aerodynamický tvar lépe rozrážel vzduch při žehlícím posuvu? Kdo ví. Přitom při odkládání nehledě na nepřirozenou námahu zápěstí si bezděčně posouváte kroužek s nastavením teploty, protože madlo je nízké. Tentokrát to odnesl tefalový inženýr, virtuálně jsem ho nakopal do asusu. 

Telefon s žehličkou by nebyl špatný. Teflonový telefon Tefalasus. Akorát by to byl docela záhul na baterky a musel by mít speciální madlo. Ale což, můžu být rád, že žehlička nemá display, všelijaké "chytré funkce" a každou chvíli nepožaduje aktualizaci. Brzy budou všechny nástroje chytré, propojené se sítí a budeme je muset každou chvíli aktualizovat, takže už ani nebudeme mít čas s nimi pracovat.

Umím si představit "chytrou" lopatu, která bude lopatistovi měřit životní funkce, bude mít audio přehrávač, radio, GPS, aby zaměstnavatel věděl, kde lopatista lopatuje a také měřič počtu a frekvence kyvů, jako kontrolu výkonu, přičemž by lopata snímala otisky prstů, aby nějaký šikanista nenechal za sebe dělat druhé, a také by rozpoznala dráhy přirozených pracovních pohybů, aby někdo nemohl fingovat práci pouze pohupováním. (Video funkce by rozhodně neměla, protože kdo čumí, ten nemaká).

Určitě by byla zalisovaná do jednoho kusu, aby nemohlo docházet k nežádoucímu rozebírání na díly a pomocí GPS by při překročení určitého okruhu blízkosti sběrných surovin spustila alarm. Myslím, že taková lopata by přispěla k celkové vzdělanosti, protože s takovou lopatou by nikdo pracovat nechtěl a raději by se učil a pak fingoval práci v nějaké kanceláři.

Kdysi, když jsem se pokoušel psát sci-fi, jsem si vymyslel počítač v propisce. Válec či hranol, ze kterého se otevřou dvě ramena s drážkou, podobně jako se u otvíracího nože otevírají na obou stranách různé nástroje, jenže zde jen do pravého úhlu a následně se drážkami jako roleta vysune pružný displej, takže vznikne čtvercový tablet. Kdysi to byla nadsazená srandička, dnes už je to téměř proveditelné. 

Tak a kravinek, které obvykle píši po příchodu z práce ve stavu jednostranného mozkového přetížení, už bylo dost. Je to způsob, jak se vyrovnávám se stále rostoucím horou digitálního a vůbec spotřebního haraburdí, které denně nazíráno má sklon v mysli vytvářet velikou hraniční horu na cestě k zářivému prostému štěstí spočívající ve spojení v hlubinách nitra uloženým živým duchem.

Jak je to osvěžující setkat se s prostými a přirozenými tvory. Mezi ně lze dnes počítat asi jen zvířata. Na jednom výletě do blízkého okolí jsem narazil na nutrie. Máma se držela opodál, mláďata se nechala krmit, ale udržovala si vzdálenost stejně jako kachny. Natáčel jsem je a radostí sem vydal určitý zvuk (uhm), v tu chvíli se rozeběhla ke mě a vlezla mi až na botu. Opakoval jsem zvuk se stejným výsledkem a zjistil, že vydávají stejný. 

Vypadala zmateně. Vizuál matky se na mě moc nehodil. Pohladit je jsem se neodvážil. Pohled na jejich žluté hryzáky byl poněkud odrazující.

Dříve jsem si říkával, už aby byl víkend, už aby bylo jaro a podobně. Dnes kolikrát zapomenu, že je pátek a jediné, co mě mrzí, je každá vědomě neprožitá hodina života nebo promrhaná na nicotnosti. Ten časovač spuštěný narozením odpočítává pozpátku a každým okamžikem se blíží k nule. Barevné proměny v přírodě nás na jeho tikot upozorňují.

Všeho do času, všeho hmotného. Celý vesmír se jednou rozpadne v prach, ukončí jeden obrovský koloběh. Duch, to vědomí v pozadí naplněné zkušenostmi zůstává, jsem přesvědčen. Ani prach nezanikne, ale povstane k novému formování, oživen věčnou silou. Do panenské půdy se pak vnoří nové zástupy zárodků ducha, aby v proměnách zkušenostmi spěly ke svému uvědomění, stejně jako v ní putujeme, zrajeme nebo také zakrňujeme teď my. Člověk dostal moc se sám rozhodnout, zda bude oním hořčičným semenem, které zajde na nedostatek živin, bude sezobnuto nebo rozkvete k nebesům. Nikdo není nucen, jen ty proměny okolí a proměny jeho těla, které mohou být i bolestné, když není v souladu s jejich "továrním" nastavením, nás přátelsky upozorňují, že není něco v pořádku.

Pamatuješ jak jsi jezdil na koloběžce v mateřské školce, pamatuješ, jak se ti nechtělo psát domácí úkoly, jak jsi kamarádovi dával důvěrně ruku kolem krku, jak jsi chtěl být hrdinou z knížky nebo filmu, jak ses poprvé zamiloval, jak jsi poprvé byl se svým protějškem, jak jsi poprvé šel do práce, jak se mnohý sen nenaplnil a mnohé věci se možná zvrhly, jak ses radoval, když se splnilo tvé přání nebo jsi něco zvládl, jak ses ptal proč, jak si hledal cestu z bolesti, jak jedni lidé mizeli a noví se objevovali na tvé cestě životem, pořád jsi to byl ty, tvé naprosto unikátní já, které i když měnilo nálady nebo názory a navzdory proměnám těla cítí tu samou nadčasovou identitu. Všechny ty zážitky jsou v něm uloženy, nic se neztratilo, jen překryto nepoužíváním.

Nyní jde o to tyto zážitky účelně zpracovat. Účelně však znamená pro vyšší cíl, než je jen udržování těla a rodu, účelně znamená pro onen cíl, pro nějž je v nás uložena věčná touha. Že už ji necítíš, znamená, že už téměř nežiješ. Neboj, nesoudím tě, u mne také probleskuje jen čas od času a pak jsou tyto okamžiky pro mne posvátné. Přitom to měl být trvalý přirozený stav, ke kterému jsme se měli vyvinout. Pak bychom byli skuteční lidé a nepotřebovali se učit věci samozřejmé, nepotřebovali bychom zákoník s tisíci paragrafy a svět by nebyl plný značek, pokynů a přikázání.

Dnes se více podobáme strojům, které tvoří stále větší podíl našeho denního vjemu. Hranice spektra živosti se zpětně přizpůsobují způsobu života a nelze jejich zužování a posouvání zvnějšku přehlédnout, pokud nepřijde nějaký silnější zážitek prozření. Nehledě na znervózňující hlas svědomí a plytkost, která by si s takovou chvílí nevěděla rady, je ticho k pohroužení se do sebe dnes pro většinu téměř nedosažitelné.

K tomu také bylo kdysi stanoveno ctít den sváteční. Nikoli pro dodržení nějaké vnější formy, ale hlavně proto, aby člověk byl zbaven všech rozptylujících vnějších vlivů a povinností a hleděl se věnovat svému duchu, uspořádal a pochopil v souvislostech vše prožité za uplynulý týden, tj. pochopil niterně beze slov, s živým ctěním přehlédl. Pak by se mu automaticky otevřelo spojení s vyšší skutečností, spojení, k němuž nepotřebuje žádnou církev, žádného psychologa ani pedagoga, žádná vnější ustanovení, která se dají překroutit podle libosti, protože lidská slova jsou jen omezené vnější formy. Živý duch ví ihned, co je správné a nemůže jednat jinak než čestně a jako jediný je také schopen i vnějším slovům dodat skutečnou váhu.

Byly volby. Řekněte, kdo je takový? Možná tatíček Masaryk byl takový. Ale dnes, kterého žvanila a programního lháře, který si kálí do úst ihned, jakmile je otevře, si má člověk vybrat. Většina z nich se už od pohledu podobá duševním zombíkům, kteří musí v mysli několikrát převrátit každé slovo, aby se nepodřekli, neboť kdyby mluvili přirozeně z nitra, vypadalo by to o dost jinak.

Barvy v přírodě nás učí přirozenému řádu. Éterické zářivé barvy jara nás v zasnění směrují k nebesům, jehož moudrost pak máme vtělit do hutných barev plodů naší práce ve hmotě. Když barvy odchází, odchází světlo života. Nic se však nemění v úplnou černotu, naopak přichází bílý záhal čistoty, chvíle spočinutí v návratu ke kořenům, po níž následuje nový čin. Člověk ale ztratil cestu a vytvořil tůň nicoty. Proto také smrt odívá do černé barvy, přitom ona je bílá a nanejvýš svrchovaná, takže člověk nemá nikdy nejmenší právo určovat, kdy, jak a ke komu má přijít.

Nakonec přece jenom do srdce mi padlo pár kapek, které jako horké slzy probudily zaschlý života verš.

Padá list a já padám s ním

Kam poděla se zeleň mládí

Proč rovné krabatým se musí stát

Pak padne jíní, chlad a sychravý vítr

Rozfouká mne do všech stran

Mne? Nikoli

To jenom tělo zbarvené zkušenostmi

Neschopné cukr žilou nésti dál

Však já ve stromu dále zůstávám