První víkend po prvním jarním dnu byl ve znamení zářivé vymetené oblohy, jejíž hluboká modř má zřejmý z úkrytu vypuzující efekt.
Miluji putování pahorkatinou, krajina se během krátké trasy mění, na obzoru neustále vystupují nové křivky a kompozice. Samozřejmě že rád chodím lesem, ale brázdění polí a pastvin má také své kouzlo, což je právě na jaře, než tráva a plodiny vzrostou, nejpříhodnější. Širé pláně ve mně vždy probouzejí intenzivnější pocit volnosti.
Rád si přispávám, čímž většinou eliminuji možnost delšího výletu a tak nezbývá než procházka za humna. Ocitl jsem se opět na Krásné Studánce a nasměroval jsem si to středem pastvin, nahoru dolu přes malebné remízky, které jako královstvíčka skřítků nezvyklá na lidské návštěvy plují zvlněnou polní hladinou.
Vypadá to, že mám slabost pro kompozici rozdělenou do třech pásem, jak tomu bývá u starých krajinářů. Fotky pak trochu připomínají ruskou nebo holandskou vlajku.
Životodárná zeleň zatím jen nesměle předznamenává budoucí záplavu svých konejšivých tónů, nad hlavami však krouží draví ptáci, telátka pronásledují své matky, strakapoudi oťukávají kmeny, v mokřinách skáče plno žab, že jeden musí našlapovat jako baletka, probuzení duní zemí, takže jen úplný troud ve skafandru z lidských výrobků to může necítit.
Je dosti zvláštní, že i když teplé dny uhodí v brzkém předjaří, stromy stejně většinou (pokud není opravdu extrémní teplo) dále vyčkávají až na vyhlášení astronomického jara. Nedávno jsem se dočetl, že stromy mají paměť a reagují na délku dne v daném regionu. Nereagují tedy bezprostředně jen na aktuální fyzikální stav okolí, což předpokládá jistou inteligenci. A o této knize bych rád při své toulce promluvil. Trochu se omlouvám, že zobrazený materiál z mé cesty zobrazující ocelové mega vrtule, ke kterým jsem toho dne doputoval zcela neplánovaně, moc nekoresponduje s obsahem knihy.
Bydlím sice v největším baráku v Liberci, ale do lesa mám daleko doslova co by kamenem dohodil. Blízkost lesa je také upřednostňující faktor při mém výběru bydlení. Jedna z (mnoha) věcí, které mě popuzují, je práce dřevorubců, nebo spíše dřevohrubců. Nedávno v "zabaráčním" kateřinském lese doslova pro pár kousků zplenili řádný kus půdy. Těžkou technikou vjeli do svahu s rozmoklou půdou, vytvořili skoro metrové rýhy, vlastně rozrušili půdní slupku, které po obnažení nezbude nic jiného než erodovat. Ten traktor se z toho málem nedostal, přitom pár koňů by v podobném terénu neprovedlo stejnou práci s o moc větším zpožděním. Připouštím, že jsem to vzal osobněji, neboť zničili mé oblíbené malebné místo. Člověk by si na novou vizáž místa i zvykl, ale oni ani neuklidili ořezané větve, takže je to nyní zkrátka nekoukatelný hnus. Prostě po těchto hoších zůstává paseka doslova i obrazně.
Kdysi, téměř dvacet let zpátky, jsem pár měsíců za pár šupů pracoval v lese. Ani mi tak nevadilo, že je to neskutečná dřina, jako zjištění, že jsem vlastně zapomněl na svou přítomnost v lese. Zaprvé paseka moc krásou neoplývá, za druhé zvuk motorové pily vám jakékoli dojmy zničí, zatřetí nějak tak při té práci začnete s podivnou samozřejmostí vnímat les pouze jako pracovní prostor, prostě ona posvátnost, kterou vnímavý člověk při vstupu do lesa cítí, je ta tam.
Je dost možné, že podobný postoj se vkrade do vnitřního života lidí, jejichž profese má působiště právě v lese. Lesníci projdou školou a ta má své osnovy a určitý soubor poznatků a náhledů, které chtíc nechtíc jim více méně vštěpí do hlavy. Pro obvyklého lesníka je les především živobytím a krása stromu rozhodně nemá podobu sukovitého pohádkově pokrouceného exempláře. Ideální les představuje „v řádcích osázené pole“ v podobě stromů rovných jako trámy, které bude možné v co nejkratší možné lhůtě technikou co nejrychleji posekat podobně jako lán obilí.
Nedávno se mi dostala do ruky zmíněná kniha Tajný život stromů a dopředu musím říct, že kniha nemá žádný esoterický přesah, jak by název mohl evokovat, nýbrž jde o pozorování čistě hmotných jevů. Nicméně stejně jako při pozorování hmotných projevů člověka docházíte k pojmům, které mají z materialistického hlediska čistě abstraktní charakter reprezentovaný nějakým slovem vyvolávajícím cítění, lze i při pozorování života stromů dojít k závěrům, které by se hodily spíše do kolonky psychologie nežli botanika.
Autor knihy Peter Wohlleben řídí ekologické lesní hospodářství v Porýní, kde usiluje návrat pralesů. Od malička se chtěl stát ochráncem přírody. Jeho bedlivá pozorování v průběhu let však nepatřila přednostně ekonomické stránce, jak se s tím setkáváme u většiny lesníků, nýbrž především lesu jako takovému, tedy jako společenství živých tvorů, který každý z nich má svou individualitu, vlastnosti, potřeby, silná i slabá místa.
Peter Wohlleben na svých toulkách pozoroval spoustu věcí, které si nedokázal vysvětlit, v jeho revíru následně začala provádět dlouhodobý výzkum univerzita v Cáchách. Ve spoustě otázkách je dnes člověk stále na začátků, další nové dříve netušené otázky vznikají, avšak stále více se potvrzuje, že stromy nejsou jakési organické kamení, že komunikují, mají paměť, dokonce se dá říct, že cítí bolest, že rodičovské stromy sdílejí se svými dětmi, že si vzájemně pomáhají, dokonce i udržují při životě pařezy svých pokácených souputníků.
Například stromy dokáží rozeznávat toho, kdo je napadne a patřičně na něj reagovat. Jedinec, který zjistí ohrožení předává informaci dalším a obraná reakce (například ve vypouštění nestravitelných látek) se objeví v určitém okruhu ještě před napadením. Zkoumána je komunikace pomocí vůní a zvuků, největší část tajemství však leží pod zemí. Kořeny naznačují cosi jako neuronové spojení.
Pro člověka bude překvapivé, že kdyby zmizeli vyšší živočichové jako třeba savci, s lesní rovnováhou to nic moc neudělá. Naopak naprosto nenahraditelné jsou mikroskopické druhy hub, které vytvářejí sítě podobné optickým vláknům a předávají informace od stromu ke stromu (v jediné lžičce zeminy může být vlákno několik kilometrů dlouhé).
Mimo jiné se dále dovíme něco o individualitách druhů stromů i o jejich historickém šíření napříč Evropou, rovněž o možnostech pro budoucnost, také o zpětné vazbě mezi životem stromů a změnou klimatu. Například buky se podobají stádům, které mohou válcovat celé lány krajiny a vyhánět ostatní druhy, jsou však citlivější na podmínky. Duby jsou spíše samostatné solitéry, vydrží nepřízeň okolí, ale před bukem musí ustoupit. Nebo jehličnany obsahují éterické látky způsobující dezinfekci, ale také větší vazbu vody a schopnost klima ochladit.
Kniha je vyprávěna zábavnou formou, která peripetie lesního společenství promítá na společenství lidské a jak píší recenzenti ze známých plátků, po přečtení knihy už pro čtenáře les nebude tím samým místem jako dříve. Stromeček, který obejmete dlaní, může být starý jako váš dědeček. Jde pouze o stromek, který nevyhrál v boji o světlo. Avšak pokud je bližní padnou a on se dostane na výsluní, začne růst jako zamlada. V tomto jsou stromy od živočichů, kteří mají dobu růstu biologicky přesně vymezenou, velmi rozdílní. Rostlinstvo ani tak nezajímá gravitace jako především světlo (jak se zjišťuje i při letech do vesmíru) a generační boj o světlo rovněž patří k hlavním tématům knihy.
Peter Wolhleben (neodpustím si poznámku na Nomen est Omen) po všech těch zjištěních již nedokázal les drancovat těžkou technikou a do lesa se vrátily koně a kácení probíhá poučenými dělníky ohleduplnou formou. Tvrzení, že zdravý a šťastný les je podstatně produktivnější a výnosnější, nakonec přesvědčilo i Peterova zaměstnavatele. Současné výzkumy potvrzují prapodivný fakt, že stromy, čím jsou starší, tím rostou rychleji, vytvářejí mnohem více biomasy a není je třeba kvůli produktivitě násilně omlazovat. Faktorem proti je snad jen možnost napadení houbami. Na druhou stranu, jak se v knize dovíte, staré stromy patří k důležitým faktorům proti změnám klimatu.
Tolik kniha, zpět k výletu. Po překročení desatera kopečků, dvacatero bystřin a dvou lesů jsem se octl na větrné elektrárně v Horním Vítkově. Výhled nádherný a vrtule překvapivě velmi tiché. Následoval pochod Chrastavy a ke konci jsem těch dobrých dvacet kiláčků už v nohou opravdu cítil.
Místo mne zaujalo a tak jsem se za čtrnáct dní opět vrátil tentokrát autobusem do Vítkova. Změna je na fotkách patrná.
Místo jako povětrné bylo již ověřeno předky, což dokazuje ruina větrného mlýna.
Schylovalo se k večeru a světlo na focení bylo ideální. Lidé s lepším aparátem i okem by si tu mohli přijít na své.
Nabral jsem směr Albrechtice, chvíli jsem musel jít po silnici, provoz však byl tak malý a krajina tak malebná, že to vůbec nevadilo. Po chvíli jsem odbočil do strání s dalekým výhledem na polskou stranu. Trochu jsem takový výhled za humny zdejším vesničanům záviděl.
Slunce zapadalo a já teprve vcházel do lesa směrem na Oldřichov. Konečně zase jednou stezka hodna svého jména. Mír ztichlého večerního lesa je balzám na duši a zároveň buditelem duchovního života v člověku samém i tušení jemného bytostného tkaní kolem. Nesmí se ovšem žvanit, což pro osamělého poutníka není problém.
Na jakési křižovatce jsem měl volbu mezi dvěma stejně dlouhými cestami. Šel jsem vpravo a cesta vedla přímo přes vrchol hory zvané Špičák, jejíž název nebyl vůbec náhodný, takže jsem si ještě okolní hory prohlédl ve zbytcích červánků. Dolů už jsem klusal, neboť cesta nebyla na první pohled zřejmá.
Když jsem dorazil na širokou lesní cestu do Oldřichova byla už tma. Měsíc byl v úplňku, podél cesty zurčel potok a já jsem kráčel dolů v úplném zapomnění na každodenní život s pocitem jako by mnou od nohu prostupovala síla Země. Zase jednou ten stav, který si pro sebe popisuji jako jakési univerzální štěstí,
Ten však netrval dlouho, neboť po první pasece po levici se stala cesta téměř neschůdnou, opět samý výmol a kaluž a všechna pozornost směřovala jen k tomu, abych někam nezahučel. Prostě dřevohrubci.
Poznámky a odkazy:
Tajný život stromů
