Výzva Babišovi ohledně kožešinových farem

Já, téměř homo apoliticus, jsem napsal mail panu místopředsedovi vlády Andreji Babišovi. V životě jsem na něco takového nepomyslel a o politice si myslím, že je to jeden velký pokrytecký cirkus. 

Proto také politické aktivity nevyhledávám, a ani se právě z důvodu sníženého zájmu necítím být kompetentní se k politickým problémům vyjadřovat. Občas je ale třeba vylézt z ulity a nějak se projevit. Ve Sněmovně se schyluje k druhému čtení návrhu zákona, který má zcela zakázat kožešinové farmy. 

Mám jistý osobní názor překračující materiální hranici a domnívám se, že za většinu nepřízně osudu a utrpení si člověk může sám, že kdysi zaséval a teď sklízí, přitom zároveň každým okamžikem stále zasévá pro budoucnost a že lidé čistí jako křišťál na Zemi vůbec neexistují. Kdo je ale ve svých pohnutkách čistý a nikdy s vypočítavým cíleným úmyslem nikomu neublížil, jsou zvířata, prostě protože jsou prostá a přirozená.

Jistě v přírodě panuje boj a potravní řetězec. Udržuje tvory v bdělé aktivitě. Mnohé mládě se nedožije prvního dne.  Kdo se díval na britský seriál Planet Earth II, musí uznat, že první díl byl doslova akční thriller nebo spíš horor. Právě vylíhlí leguáni se museli dostat přes písek na skalnaté pobřeží. Na každém kroku číhali hadi, kteří reagovali na sebemenší pohyb. Některým se pás smrti podařilo přeběhnout, některým ne. Ale všichni dostali šanci.

Avšak zvířata ve farmách na kožešinu ji nikdy nedostala. A jsou to divoká zvířata, která mají v genech zabudovanou potřebu svobody pohybu. Ona ani ta v zoo své věznění nijak dobře nenesou, ale tam se k nim alespoň chovají ohleduplně. Kdysi jsem viděl videa z čínských farem zachycené společností PETA. Tamější „farmář“ zvíře jen omráčil, aby nepoškodil kožešinu a prakticky svlékl z kůže zaživa. Člověk je dnes zvyklý vidět ledacos, ale tenkrát se mi opravdu udělalo špatně. Zabíjení dušením nebo elektrickým proudem není také žádné terno (liška visí za ocas, jednu elektrodu má zasunutou do konečníku, druhou se pan „elektrikář“ snaží strčit do tlamy, aby vedení přes tělní tekutiny mělo menší odpor. Liška sebou mrská, tak se to nepovede hned – video ZDE), ale i kdyby dejme tomu byl zákonem nařízen způsob usmrcení způsobující co nejmenší utrpení (což by asi lezlo do peněz), nejhorší na celé situaci je samotný život dotyčných zvířat.

Záznam z českých farem mě zaskočil. Netušil jsem, že ta zvířata nemají pod sebou podlahu. Liška celý život tráví na pletivu nebo na roštu jako papoušek. (Kydání je přece zbytečná a namáhavá komplikace). Velikost klecí budí depresi na první pohled. Každý, kdo je vybaven trochou empatie, kdo si cení svobody pohybu a ví, že každý tvor alespoň během zlomku dne potřebuje jistý stupeň pohodlí na restart fyzických a duševních sil, musí soucítit.

Proto jsem zareagoval na VÝZVU BABIŠOVI organizace OBRAZ (Obránci zvířat), která spočívá v poslání osobního mailu panu místopředsedovi. (Samozřejmě nejsem naivní, abych posílal dopis jako akt osamoceného jedince, i když se přiznám, že to tak v perexu mělo vyznít). Pan místopředseda se na Facebooku vyjádřil pozitivně ve prospěch zvířat a slíbil, že téma bude v jejich poslaneckém kruhu řešit. Nicméně je to právě tento poslanecký klub, odkud vane největší odpor, takže bych se první uhlazenou větou uklidnit nenechal. 

Bližší informace ZDE.  Možnost zaslání dopisu ZDE     Facebook A.B. ZDE

Zvířata člověk odnepaměti využíval, na jídlo i na kožešinu. Ale také se o ně od nepaměti s láskou staral. Sedlák měl svá zvířata rád, i když věděl, že musí zemřít. Smrt k životu patří a je v důsledku nevyhnutelná. Čeho se ale můžeme vyvarovat, je působení utrpení. Zvířata jako lišky nepatří mezi nějaký primitivní hmyz. Jde o savce s velmi vyvinutou nervovou soustavou a tím i schopností prožívat.

Někdo si může říct, OK, zakážeme kožešiny a pak si někdo vzpomene zachraňovat oběti živočišné výroby? Bojovat za práva brojlera se dnes může zdát směšné. Milovníků kuřátek pečených doma nebo v KFC jsou myriády (patřím mezi ně, tedy do KFC nechodím) a odtrhněte jim to od huby. To by bylo nadělení nebo spíš povstání. Ohledně jídla bych žádnou blízkou revoluci neočekával. Někdy se musí počkat 200 let nebo víc, ale jednou se začít musí. Podmínky k životu těchto "dárců bílkovin" se však změnit mohou. Průzkumy o závislosti kvality živočišných produktů na prožívání zvířete jsou dnes už nezpochybnitelné. A někdy stačí málo. Trochu prostoru, možnost „sociálního kontaktu“ se svým druhem a koutek, kam se bezpečně uchýlit. Jde o tytéž základní potřeby, které má člověk.  

Jíst musí každý, avšak potřebu používat kožešinu na oblečení dnes nemají ani Eskymáci, natož Středoevropané. Jde opravdu jen o módní ješitnost. Takže opravdu asi nastal čas. Země, kde jsou zakázané kožešinové farmy, tvoří na mapě Evropy zvláštní šikmý pruh podobný šerpě. Česká republika svou polohou jako by si říkala o to do ní patřit. 

Velikáni jsou obdivováni a je jim záviděno, co ale budí přirozenou úctu, je vždy nějaká ctnost. Občas i velikán skloní svou šíji, když vidí příkladné jednání u většího počtu maličkých. 

Poznámka: Ve Švýcarsku a Německu přímý zákaz neplatí, ale podmínky jsou natolik přísné, že chov se stává nerentabilní. V každém případě bych neodiskutovatelně nařídil povinnost pevných dřevěných podlah.