Podzimní barevné proměny po stezkách kolem Andělské Hory

Tři výlety krátké svou trasou, delší svým obsahem. Člověku stačí pár pozemských kroků k tomu, aby přešel dlouhé míle do pekelných hlubin nebo nebeských výšin. 

První procházka byla ve znamení prvku země a hltání krásy jejích barev. Podzim byl ve svém vrcholu a přikazoval k návštěvě své galérie. Poslední léta se mi ven kolikrát ani moc nechce a sklon k lenosti vítězí se svým zaručeným alibi "to nikam neuteče, zítra, za týden je taky den", jenže ono to uteče.  V době proměn jako je jaro nebo podzim je každý den jiný se zcela originálním nádechem a barevností, necháme-li ho jít, již se nevrátí. Leda zase za rok možná bude podobný, což třeba na pořízení snímku není právě malá čekací doba.

A ono to bude podobné s mnohým v životě. Jsou věci, které můžeme řešit každý den, jiné přichází několikrát za rok, jiné několikrát nebo i jen jednou za život. Rozlišit důležitost mezi nimi asi patří k umění života (které žel asi moc neovládám). Nějak to souvisí s vnitřní bdělostí a následně s ochotou učinit rozhodnutí. U osudových rozhodnutí to v nás obvykle křičí a musíme být hodně sveřepí nebo líní, abychom to pokazili. Své udělá i nedbání na každodennosti, které mají moc z nás udělat otupělého robota již ani neregistrujícího, že kolem přešla příležitost. 

Ve vlaku jsem si četl tisíc let staré Chan-šanovi "Básně z Ledové Hory" a měl jsem dojem, jako by je někdo napsal včera. Poeta míchal Tao s buddhismem a vůbec to nevadilo, neboť bylo hned jasné, že jde o někoho, kdo hledá jádro a ne formu. Tento čínský poustevník, který asi většinu života strávil s prázdným žaludkem, netušil, že bude inspirací pro japonský Zen nebo americké beatníky. Vyrazil jsem z Machnína, přešel železniční mosty (snímky Nisy a hřebenů), zamířil do srdce lesa a šel po vrstevnici do Andělské Hory. Ihned bylo cítit, jaký je rozdíl projít se parkem a lesem. 

A ani v lese není místo jako místo. Když jsem přicházel k jednomu úbočí, měl jsem z místa pocit, který by se obvykle rádoby, leč nesprávně popisuje jako magický. Náhle mě přepadl silný pocit přílivu síly. Tam někde mezi srdcem a žaludkem, pro "východňáry" mezi 3. a 4. čakrou, jako by se to otevřela propust a kdosi do mě vléval nějakou oživující tekutinu, zároveň jako by se změnil čas,  avšak změnila se jen intenzita vnímání a s ní čas vnitřní. Všechno náhle bylo ostřejší, živější a krásnější. Z obyčejného smrčku jako by se stala líbezná bytost. Všechny obvyklé myšlenky a pocity byly pryč. V hlavě i srdci zavládl tichý mír a zároveň bujaré nadšení životem. Zase jsem si jednou uvědomil, co to znamená "prostě být". A vlastně by se nemělo říkat "Myslím, tedy jsem", ale "Cítím, vnímám, tedy jsem".  Descartes, od něhož věta pochází, byl barokní racionalistický filosof známý svým pochybováním o všem. Skutečnou oporu názoru si však tvoříme prožitky a mistr, i když odhodil vše, svůj kolotoč úvah odhodit nedokázal a tak mu nezbylo nic než myšlení samotné.

Myšlenek plodíme denně myriády jako na běžícím páse, často jde skutečně jen o sériovou výrobu nekvalitního zboží a moc nám to k lidství nepomáhá. Myšlenky si necháme vnucovat a myšlenkami druhých si necháme vymývat hlavu a zastavit tu mašinku, která nám byla dána pro život jako pouhý pomocník, už většinou neumíme. Stát se jen zřícím duchem schopným se propojit s okolím, tedy jen prostě být, se stalo schopností už jen pohádkových bytostí. Pokud toho ale dosáhneme, je zcela zvláštní a patrnou zkušeností, že v tomto stavu sebemenší odklon od harmonie, jakákoliv vzniknuvší nedobrá myšlenka jsou až bolestně pociťovány. Člověku to nechá prožit, že vnímání dobrého a zlého je v něm zakotveno apriori, a že citlivost na oba póly je úměrná podle výše laťky, kterou posouváme svým vnitřním vývojem. Druhotně z toho plyne, že přibližování se tomuto stavu "čirého bytí" je ta nejpřirozenější, nejjednodušší a tím i nejlepší prevence úpadku jednotlivce a následně společnosti.

Materialisté zmíněnou mašinku povýšili na svou modlu, vysmívají se náboženství, přitom netuší, že všechen fanatismus, dogmata, strnulé názory mají právě původ v podřízení se této mašince. Historie nesvědčí o ničem jiném, než že ti, co měli vést ducha, se stali jeho největší zotročovatelé, a že nová zřízení vždy převzala nejzákladnější chybné postoje právě povýšením pouhého nástroje na vlastní já. Kdo je skutečně živý, kdo vnímá, jak se v příměru říká, srdcem (snad proto, že nejpatrnější indikace živosti skutečného ducha je patrná právě v této tělesné oblasti), bude každou nespravedlnost, každé zlo pociťovat již v zárodku, ještě než se dostane do zploštělé  polarity myšlenkového světa, ve kterém je možné bez okolků vytvořit logické alibi pro cokoli. Lidově se dá říct, že člověk cítí, co je dobré a co zlé do konečků svých prstů, ... pokud chce. Problémem je, že člověk vlastně nechce, protože se bojí, že by mohl přijít o některé výhody, na které si zvykl, především se bojí nepohodlí, které hrozí, opustí-li vyběhané cestičky.

Použijeme-li oblíbené podobenství, tak dnešní člověk hledající řešení nejrůznějších problémů se podobá bytosti žijící v dvourozměrné ploše, přičemž skutečná a trvalá řešení se nacházejí v 3D.  Teprve, když se odtrhne od plochy, uzří vše v souvislostech a oba póly dané věci najednou. Pokud zůstane dole, jeho řešení budou krátkozraká, tím i krátkodobá a samozřejmě budou způsobovat další srážky, počet dílčích problémů poroste, místo aby klesal, čímž se celá věc bude stále více zamotávat. ... Není to snad obraz dnešního světa?  A samozřejmě je vždy jen otázkou času, kdy se zamotanec stane nerozmotatelný a nezbývá pak než jej násilně roztrhnout.

Když už jsem se zmínil o buddhismu, taoismu, čakrách a vnitřním bytí, je třeba říct, že ona názorová mašinka i zde naděla mnoho paseky. O křesťanské tradici zcela odmítající tyto věci se nemá cenu zmiňovat. Církev od počátku přibíjela pravdu na kříž tak dlouho, až z ní vytvořila strnulou karikaturu a nechala místo živé radosti z hledání vzniknout jakémusi duchovnímu masochismu předstírajícímu pokoru, který v zárodku potlačí každý záchvěv přirozenosti. Jak bylo řečeno, předsudky a pevná dogmata jsou plodem rozumu, naopak živé cítění se ihned pružně přizpůsobí nově poznanému a je vždy otevřeno vývoji. To však jen málo vyhovuje politické mašinérii, která není ničím jiným než plodem rozumové vypočítavosti.  

Bohužel k posunutí základního postoje se nevyhnula i ostatním náboženstvím. Základy opěvovaných tradic, které se měli stát odrazovým můstkem k dalšímu hledání, se staly poselstvím smrtící strnulosti. Na místě je také rozporuplný vztah hledajícího člověka k oné záplavě okultní literatury, ve které kousky pravdy plavou jako zrnka zlata v nádobě s asfaltem a kde duševní újma hrozí mnohem více než posun vpřed a před kterou je materialista svým názorem vlastně chráněn. Bohužel je "chráněn" i před jakýmkoli jiným posunem hranice ve svém rozhledu.

Mezi kamením se občas najdou i drahokamy. Každému, kdo se zajímá o symboliku barev, umělci, psychologovi, aspirantovi různých nauk či jen prostě člověku, který si chce rozšířit obzor a není mu lhostejný vlastní vnitřní život, bych doporučil knihu MUDr. Paloučka "Poselství barev", která vrací do této tématiky přirozenost a živost a poskytuje celostní náhled na rozmanitost a přitom zákonitost spojení mezi vnitřním a vnějším životem, aniž by čtenář musel jedinkrát použít slovník cizích slov, což je dnes u člověka s VŠ titulem věc naprosto nevídaná a svědčí o tom, že obsah nepramení z naučeného, nýbrž z vlastních zkušeností, neboť právě jen vlastní vědění lze popsat prostými slovy, aniž by se autor musel schovávat za nejasné pojmy. 

Druhá cesta o týden později byla ve znamení prvku vzduchu. Vyrážím později ze zastávky Machnín hrad, na mostě vidím razantní barevnou proměnu hřebenu oproti minulému týdnu, avšak žezlo vlády je stále v rukou podzimu. Vcházím do lesa stejnou cestou, ale tentokrát zamířím k vrcholu. Trasy si nepřipravuji a chodím jak mě napadne a tak prostě jen šlapu do kopce a asi třikrát se blížím k domnělému vrcholu. Tentokrát objetí matičky přírody pociťuji hned a intenzivněji.  

Připadá mi jako bych šel pohádkovým lesem. Slunce se sklání nad obzor, musím trochu přidat, cítím neskutečnou lehkost, jdu jako bych jel na motorce, nohy šlapou sami a já je jen řídím. Nahoře již vládne zima. Vzduch je nádherně chladný, mrzne. Jsem nalehko jen s košilí pod větrovkou, ale zima mi není. Cítím teplo, jak se řine z mého nitra. Vyklušu na vrchol aniž bych se zadýchal nebo zapotil. 

Pociťuji radost, takovou tu, kterou vás žádný člověk nebo úspěch nemůže obdařit. Asi je to ta základní radost z prostého bytí, kterou pociťuje každý tvor, každé zvíře, když zrovna nemá hlad nebo není někým jiným loveno a od které se člověk oddělil horou vymyšlených a nenutně nutných věcí. Je večer a jsem uprostřed lesa sám, tedy sám, je tu cosi, co bych já těžko vysvětloval. Proto odkáži na knihu Margot Ruis "Bytosti přírody", knihu rovněž psanou z osobní zkušenosti a rovněž se vymykající tématickému nánosu opisovačů.   

Dolů to beru poklusem, přece jenom se stmívá a já jsem tu poprvé. Z lesa vylezu v jakési vesničce a nad obzorem vychází obrovský plný měsíc. Ihned mě napadá, že je zřejmě perigeum a že má patrně na svědomí onu zvláštní lehkost. Je téměř nepochopitelné, že univerzitní fachidioti (nemíním vzdělance obecně, ale jen onu sortu dobrovolně omezenou nějakým oborem) mohou stále popírat něco, co je zkušeností bezpočtu lidí s tvrzením, že jde o jejich vlastní podmíněnou reakci či jejich smyšlenou víru. 

Osobně, stejně jako mnoho dalších, nesleduji oblohu každodenně a cíleně a že je úplněk, zjistím teprve zpětně právě, když cítím reakce mého těla (zvýšení určité duševní aktivity, nespavost atd.). Reakce je to zcela nevědomá a o nějaké víře či podmíněnosti nemůže být řeč. Existenci slapových jevů asi nikdo popírat nebude. Když měsíc svou gravitací zvedne o několik metrů nesmírnou masu oceánu, je nasnadě, že bude táhnout nahoru i vše ostatní, tj. tekutiny v tělech rostlin i živočichů, nehledě na to, že gravitace, jako jediná základní interakce působí úplně na všechno, tedy i na všechny struktury mikrosvěta.   

Pro ty, které by zajímalo, jak rytmické vlivy měsíce využít k denním praktickým činnostem, je tu kniha "Neznámá moc luny" čerpaná z generačních zkušeností starých s přírodou spjatých Tyroláků. ... Rozhodně bych se nestal otrokem nějakého harmonogramu, ale vůbec není na škodu si některé věci vyzkoušet. Doma ze zpráv zjišťuji, že je největší úplněk za posledních 68 let.

Třetí cesta byla spíše zklamáním. Ve vlaku se na vedlejší sedačku usadili tři mladí Němci. Jedna dívka a naproti ní dva mladíci. Tak jsem si bezděčně pomyslel, se kterým tam je a proč se tak neobvykle rozsadili, leda že by ... ano, když se chalani začali miliskovat a ona si otráveně na sedačce ustlala, bylo vše jasné. Z Machnína hradu jsem opět vyrazil k vrcholu, ale odbočil po vrstevnici na opačnou stranu kopce a nabral směr Zdislava.  

Tentokrát jsem šel po značené turistické stezce a to jsem si dal. Území se prý jmenuje Přírodní park Ještěd. Měl jsem dojem, že jdu po staveništi. 100 m z celé trasy se dalo nazvat pěšinou, zbytek byla rozježděná cesta plná bláta a kaluží, všude okolo hromady káceného dřeva. 

Dětství jsem strávil túrami Česko-saským Švýcarskem pod vedením starého Franze Bienerta, Němce, který nějakým způsobem ustál odsun ze Sudet a znal v okolí doslova každý kout. Dědula byl starý horolezec, inženýr textilních strojů, co uměl pět jazyků, ale nikdy se nenaučil říkat měkké i, a my jsme byli spratkové, co se mu ještě smáli. Nikdy jsem nechápal, že se o nás nebál. Vylezli jsme na nějakou sklaní věž a tam se posadili na krajíček, rodiče by si asi cvrkli, kdyby to viděli. 

Když přemítám, co mě během dětství za pobytu v té komunistické příhraniční zatuchlině potkalo, tak za tohohle muže děkuji. Vlastně jsem chtěl jen říct, že není divu, že má představa pojmu "turistická stezka" se dosti liší od toho, po čem turisté dnes chodí. To jsou prostě silnice.