Nejapné hlásání návratu ke křesťanským kořenům

Pod vlivem tlaku islámu na naši společnost se i ateističtí politikové zmiňují o návratu ke křesťanským kořenům. Nedovolím si říct, do jaké míry své průpovědi myslí vážně a do jaké jde jen o pózu.

Spíše se to jeví jako akt zoufalství po poznání, že materialismus nemá stejnorodou proti-páku zasahující v člověku příslušnou složku, která by ochranné síly proti ideové nákaze vyburcovala z nitra. Pak by mě ale zajímalo, co se těmito křesťanskými kořeny míní a vůbec jaký je obraz pojmu křesťanství.

První, co se mnohému při slově křesťanství vybaví, je církev, potlačování přirozených potřeb či názorový rozkol s vědou.

Člověk má přirozené potřeby, které je přirozené plnit, právě proto, že jsou přirozené, tj. přírodou a tím by měly i pro věřícího být Bohem dané. Patří sem starost o tělo tj. plnění tělesných potřeb (výživa, spánek, pohyb, odpočinek, ochrana - oblečení, zázemí domova, sex) a duševních potřeb (vztahy, učit se nové, smyslové stimulace z přírody, umění atd.).

Měly by ale také přirozené zůstat, což vylučuje oba extrémy - přehánění i askezi.  Sklony a závislosti zřídkakdy bývají bez nepříjemného vlivu na okolí. Asketové zase spíše místo duchovního růstu dosahují růstu domýšlivosti, která se také obvykle neobejde bez nepříjemných projevů. Například o celibátu v záznamu Kristových slov nenajdete jedinou zmínku, pro mnichy byl uzákoněn koncilem o tisíc let později a dnes je více než zřejmé, že potlačování přirozenosti vede jen k rozvoji úchylek.

Vypadá to, že být přirozený, znamená žít v harmonii, jak se říká jít po zlaté střední cestě, avšak přirozené je také být poslušen zákona nutného vývoje, který vidíme všude v přírodě. Cokoli se nevyvíjí, začne zahnívat. A jako v přírodě nacházíme vše v rozmanitých druzích, tak i každý člověk svým založením je svým  osobitým druhem daným určitou sadou schopností a dovedností tělesných, mentálních i emocionálních a ty má dál rozvíjet, případně k nim přidávat další. Kdo toho nedbá, nechá se unést pasivním konzumismem, sám se označuje za kompost a nesmí se divit, že je s ním potom tak zacházeno.

Takže... na jedné straně tu nikdo nechce nějakou instituci, která mi bude mluvit do přirozených potřeb a základních svobod, na druhé straně se ukazuje, že by se tu hodil nějaký stmelující popud proti rozkladným vlivům a názorovým zmatkům.

Člověk si vytváří společenské řády a pravidla, které nakonec stejně fungují jen na oko a když přijde na věc, tak stejně rozhodují přirozené zákonitosti. Například ve firmách, v politice, kdekoli převáží osobní vztahy založené na osobních sympatiích, čili vnitřní stejnorodosti a ty většinou obejdou vnější předpis. Stejným způsobem to funguje v každé "podmnožině" společnosti jako je rodina, zájmový kroužek, obchodní partnerství atd. Přísloví "Vrána k vráně sedá" se zdá být projeven zákona rezonance, který se projevuje na všech úrovních složitosti toho, co jest.

A právě tyto přirozené zákonitosti jsou stěžejním poselstvím Kristova učení (lépe řečeno fragmentů jeho učení zaznamenaných z osobně pojatých vzpomínek), z čehož nějak tak plyne, že při správném postoji obou stran by mělo Kristovo učení být v souladu s vědeckým poznáním. Tyto zákonitosti je jednoduché spatřit, právě když zahodíme tradiční církevní výklady. Vezměme například:

Vidíš třísku oku v bratra svého, ale trám ve vlastním nevidíš. Pokud ti nějaká chyba na někom vadí, popuzuje tě, pak jí máš sám, a čím víc ti vadí, tím víc je zakotvena v tobě. Nemíní se tím samozřejmě vnější forma projevu, ale podstata chyby. Pokud tuto zákonitost člověk po opakovaném pozorování u druhých rozpozná jako neomylně platnou, potom se může stát nejlepší nástrojem k sebepoznání, které může být plné někdy i velmi nemilých překvapení. Nyní tento výklad porovnejte s tunami psychologických knížek. Řekněme, že Bůh to zařídil tak, že si v sobě neseme zrcadlo druhých a k sebepoznání nepotřebujeme VŠ vzdělání. Církve však tato slova nikdy nevysvětlovala jako přirozenou diagnostickou metodu na cestě k zušlechtění, ale jen jako pokyn být shovívavý a nečinně pokorný, což vždy vedlo jen k pokrytectví, které nikdy nic neřešilo a nikomu neprospělo.

Bděte a modlete se.  Bdění znamená být vnitřně na stráži, neustále vyciťovat dojmy, které přichází, stále vědoměji vnímat své pohnutky ještě předtím, než se zformují ve vyhraněné myšlenky a následně ve slova a činy. Intuice pak tímto způsobem může zesílit až k jasnozření. Člověk pak může během zlomku sekundy vnímat, jaké následky může přinést určité rozhodnutí nebo jaká je pravá povaha toho, co k němu právě přichází či promlouvá - lidé, názory, požadavky, učení atd. (Pokud jste někdy bezděčně v okamžiku věděli, co vám řekne někdo, kdo se právě objevil ve dveřích, jde o povrchnější projev této schopnosti). Být takto bdělý trvale jen z vlastní síly je prakticky nemyslitelné. Proto je tu modlitba. Modlit se znamená vnitru se spojit se Zdrojem vší síly. Účinek je pak opakovanou zkušeností snadno rozpoznatelný. Kdykoli si člověk pomyslí, že jde o sebe-iluzi, síla zmizí. Funguje to, jen když je to opravdové. Pro člověka, který je přesvědčen o existenci Boha je to samozřejmě snadnější. Ateisté se tímto způsobem (většinou nevědomě) modlí, až když jde do tuhého a všechno chytrolínství je zesíleným cítěním zatlačeno do pozadí.

Modlení nemá nic společného se slovy, je to cítění, obrazně zlatá nit vyslaná vzhůru ke světlu, po které může sjet posilující blesk. Slova mohou pomoci k určitosti vyjádření, k nasměrování, pro nesoustředěnou mysl být jakousi kotvou, ale pokud jsou pravidelně vyslovována ze zvyku, nebo jen povinností dodržovat formu, jsou překážkou. Buď jsou to jen prázdné formy nebo potlačují skutečné upřímné cítění (Mt: 6,7  Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané: oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov). Proto nemá pražádnou cenu bezmyšlenkovitě drmolit celý otčenáš, který je vlastně zkratkou celého evangelia, jakýmsi zavináčem, který má být v hledání, v duchovním úsilí o pochopení vědomě rozbalen. Člověk má přesně vědět, jaká je Jeho vůle a jak se projevuje, kde jsou nebesa a vidět cestu před sebou, jak se zbavit osudových vláken vin atd. To člověku neposkytne rozumový výklad bible, vůbec litera sama, která je spojena s neschopností  plně zachytit vyšší pojmy (jak líčím v předchozích článcích o Gödelových větách).

Z toho vyplývá, že vše výše řečené bude pochopitelné jen tomu, kdo má v tomto směru sebemenší zkušenost, pro ostatní to bude mlácení prázdné slámy. Kdyby fyzicky vidoucí nebyli v naprosté převaze, asi by je slepí považovali za blázny, fantasty a lháře. Totální převaha slepoty duchovní je však skutečností a tak není divu, že se nikde nenacházejí trvalá a uspokojivá řešení, všude všichni do sebe vráží a že si volíme za vůdce mistry našich hříchů, že svět je vlastně jeden velký velmi neharmonicky vyfintěný mrzák.

Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete. Každý ví, že každá snaha vždy přináší účinky. Jde tedy o pokyn k vlastnímu úsilí o osobní vývoj, k vlastnímu hledání odpovědí na nevyřešené otázky. Co se týče vašeho nitra, tak nikdo za vás nic neudělá a nikdo druhý nemůže nikomu zaručit spásu či jakýkoli postup v duchovním smyslu. V tomto směru jsme tu každý sám za sebe. Pomocí druhým rosteme a soužitím s druhými zrajeme, různá společenská uskupení mohou přinášet nějaké vnější výhody, ale co se týče vnitřního názoru a zodpovědnosti za něj, jsme v tom naprosto sami. Že církev mohla z lidí udělat stádo tupých ovcí, bylo možné jen proto, že využila jejich největší slabosti - duchovní lenosti. Lidé se raději nechali vykořisťovat, jen když nemuseli pracovat na sobě, zabývat se svým vnitřním životem a následky, které přináší. (Je to dneska jiné?)

Odpustit můžete samozřejmě jen tomu, kdo vám osobně něco provedl, nikdy nikomu třetímu. Kdo se objeví na duchovní cestě, začne si uvědomovat vlastní chyby i věci, které provedl druhým, potom v něm vyroste porozumění tomu, kdo něco provedl jemu samému. A kdo v sobě získal tolik pochopení pro stav druhého, že v sobě překonal nenávist a bezděčně odpustil, bude touto schopností skutečného nadhledu působit i na ty, kterým sám něco provedl. Proto odpusťte a bude vám odpuštěno. (bude nikoli je). Jde o účinky velejemného tkaniva, které Kristus mohl přehlížet. Pokud viděl v někom hlubokou vnitřní změnu, mohl pronést, k čemu to povede, avšak ani On ani Bůh sám nemůže nikomu něco osobně libovolně odpustit, natož obyčejný člověk v církevním hábitu. Tkalcovský stav osudů je nastaven implicitně jako samočinné zákony, jejichž jistým oddílem jsou i zákony přírody, které člověk musí nejdříve správně pochopit a ve své činnosti se jim podřídit, pokud je chce pro sebe  využít. Pozorujeme-li přírodní zákony, vidíme, že čím jdeme hlouběji, tím jsou zákony jednodušší. Čeho si můžeme všimnout na Kristových výrocích, je společný rys zákona, který ve fyzice nacházíme jako zákon akce a reakce či zpětné vazby, a který Kristus dokonale obrazně vyjádřil slovy "Co člověk zasévá, to sklidí". Člověk sklízí vždy druh, který zasel a to i v myšlení a cítění. A jak známo, jedno zrno dá celý klas.  Člověk vždy rozmnožuje to, čemu se věnuje, vědomě i nevědomě, nechává tak stále pevněji zakotvit v sobě i v tomto světě.

Takto se formuje každý charakter a následně celá společnost. Pokud se člověk chce změnit, musí začít zasévat něco jiného, přitom musí počítat s prodlevou růstu a zrání nové setby a nutností sklidit setbu starou. Člověku se pak může jevit, že právě, když se rozhodl k něčemu lepšímu, začal mít problémy. Někdo to může popisovat jako, že ho Bůh zkouší apod., přitom jde o samočinný věcný účinek.

Obecně představy, že se Bůh o člověka osobně stará či se jím zabývá jen lichotí lidské pýše a ješitnosti, která znemožnila chápat Kristovo učení (stejně tak i jiné cenné duchovní nauky) prostě v jeho přirozené zákonitosti. Tato lidská ješitnost neschopná vidět a chápat velikost v přirozeném dění již v začátku opentlila prostý život Kristům nesmyslnými pohádkami, aby tak zvýšila jeho prestiž před pověrčivými lidmi. Zpráva o velikém smutku Kristově nad nepochopením svých slov i jeho nejbližšími, kteří vše obrazné chápali doslovně, se zachovala i v evangeliu. Jak asi vypadaly zprávy z druhé a třetí ruky, když i dnes, kdy si nějaké informace můžete ověřit téměř ihned, nemáte stejně jistotu, protože nějakou fámu najdete hned v několika novinách a v několika jazycích. Avšak stejná zmiňovaná ješitnost dnes nutí vědecké materialisty zavírat oči před mnoha ději, které daleko přesahují jejich strnulé a omezené modely pravdy.

Další Kristův výrok "Strom se pozná po ovoci" rovněž plyne z toho samého zákona a je nástrojem k rozpoznání pravé povahy vůdců, zastánců různých myšlenkových proudů či politických systémů. Účel nikdy nesvětí prostředky, nečistou cestou nelze nikdy dojít k čistému cíli. (Nemíním tu zoufalé činy ve vyhraněných situacích). Podíváme-li se brýlemi tohoto výroku na historii křesťanství a jeho výklady, uvidíme, že je naprostým nepochopením Kristova učení, ba jeho výsměchem.

Kristus vyslal své učedníky do světa, aby rozšířili Jeho slovo, čili jeho vysvětlení prostých zákonitostí, na kterých je vystavěný svět, a na kterých musí být vystavěno nitro člověka, které pak přirozeně vytvoří zdravou společnost. Pojem církve měl být přirozený stav společnosti nikoli nějaká formální instituce, která se svévolně povýšila na prostředníka mezi Bohem a lidmi, vnesla do všeho strnulost a doslova zadupala očistný a probouzející plamen Kristova učení.

Jak se tedy postavit k návratu ke křesťanským kořenům? Pokud jsou tím míněny křesťanské tradice založené na církevních výkladech, tak o návratu nechci slyšet jediné slovo. Služebníci církví až na výjimky převzali móresy farizeů, jejichž záludnost, pokrytectví a strach ze ztráty moci, rovněž i totální neschopnost prohlédnout zeď strnulých tradičních výkladů nakonec přibyly Krista na kříž. Tato smrt z nikoho žádné hříchy automaticky nesňala, čehož už jen následující neskutečně temné tisíciletí musí být důkazem i pro toho nejzatvrzelejšího dogmatika. Nějaký hřích může ze sebe sejmout jen každý sám změnou svého vnitřního života, k čemuž mu může být nezkřivené Kristovo učení průvodcem.

Pokud by byly křesťanské kořeny odvozeny od osobního úsilí o pochopení Kristových slov, tak potom ano. Nic není pro rozervanou a otupělou duši moderního člověka potřebnější, než řádná obrozující duchovní zálivka, které se však musí otevřít každý sám ze sebe a pro sebe. Požehnání pro společnost pak může spočívat v úpravě konání daného člověka na své pozici ve společnosti. Tato úprava pak neznamená přepadávat ostatní svými názory, pokud se sami (s vážností) neptají, ale třeba jen v poctivějším přístupu ke svěřené práci nebo vymýcení lhaní ze svých slovních vyjádření. Ono totiž každá změna postoje je okolím vnímána, byť jen nevědomě a tak se člověk stává slovy Krista kvasem v těstu nebo hořčičným semínkem k něčemu lepšímu.

Pro podnikatele to samozřejmě neznamená rozdat majetek, protože takový krátkozraký čin nikomu neprospěje, ale třeba jen určité záměry provádět moudřeji a s jistým ohledem a vyvarovat se opravdu nečistých podniků. Kristova slova bohatému mladíkovi (Mt:16) byla zcela osobní radou a neměla by být zobecňována. Dotyčný mladík usiloval o jakýsi "perfekcionismus" ve svém duchovním úsilí, které spatřoval v dodržování předpisů a dožadoval se rady pro další postup. Kristus vnímal jeho obrovskou duševní závislost na majetku, které byl schopen podřídit vše ostatní, proto mu poradil zbavit se předmětu závislosti, čímž ho především donutil k přehodnocení sebe sama. Jde tedy opět o problém záznamu a výkladu litery.

Litera (Bible a jiné zápisy) může a má probudit hledání, protože obsahuje otisky vyšší pravdy, ale zároveň má následně každý hledající tuto literu zrevidovat pomocí vlastních prožitků, protože litera je jen vnější forma pokusů o záznam se všemi jeho nedostatky a lidskými nešvary při každém předávání informací. Již to, že ji lze vykládat mnoha způsoby je důkazem, že nemůže jít o formu Pravdy samotné. Vše se pak sbíhá u jediného bodu a tím je skutečné intuitivní cítění, které se očišťuje a tříbí každým krokem v opravdovém hledání.

Skutečné všeobsáhlé nejednostranně chápané Kristovo učení se při správném postoji mělo dávno "vplížit" do výchovy, výuky a společenského pořádku jako něco přirozeně samozřejmého a živého, co přechází do krve a co nepotřebuje být nějak zvlášť vyvyšováno, neboť každé vědomí konání něčeho zvláštního vede do osidel zmatek nastolující ješitnosti.

Poznámky: Obrázek v perexu je logo hnutí Identitarianismu tj. ve Francii vniknuvšího anti-imigrantského socio-politického hnutí mladých za účelem ochrany Evropy proti kulturám marxismu a islámu s přidaným malým křesťanským křížem na vrcholu písmene lambda. Logo jsem zvolil pouze jako symbol tématu, neznamená to propagaci tohoto hnutí nebo že souhlasím s jeho konzervativními názory. Na druhou stranu musím přiznat, že představa, že mi tu bude někdo zavádět šaríu se mi ani trochu nelíbí. Rovněž se mi nelíbí představa lidstva jako béžové tvarově neidentifikovatelné kaše, podobně jako by se mi nelíbilo nahradit všechny druhy jídla za jedny amarouny.

Zdroje: Úvahy jsou inspirovány přednáškami Abdrushinova Poselství Grálu (samozřejmě úměrné mému stupni pochopení).