Povídání o nekonečnu 5. - Gödelovy věty a jejich důsledky podruhé

Formalizace přirozeného jazyka, právní systém, omezenost formalismu, fanatismus jako důsledek formalismu, vyšší jazyky, dualita vnímání, rozšířený obzor atd. 

Gödelovy věty dokazují, že žádný formální jazyk obsahující aritmetiku není úplný a můžeme v něm nalézt věty dokazující svou nedokazatelnost. Pokud se optikou Gödelových vět podíváme na mnohem složitější formální systémy (míněno s vymezenými pojmy) jako jsou například různé směrnice a paragrafy, zjistíme, že podstata problému schovaná za nepřehledností zůstává. Společným jmenovatelem je fakt, že analytický rozum není schopen obsáhnout cítění.

Proto nemůže existovat právní systém jakkoli bohatý na ustanovení a poučky čili jakkoli velkou množinu paragrafů, aby ošetřil všechny projevy lidského konání, které je neodmyslitelně odvozeno od žádostí potažmo cítění. V každé soustavě paragrafů najdeme „paradoxy lháře“, které „prohnaný“ právník umí použít lépe řečeno zneužít k vytvoření falešného obrazu pravdivé skutečnosti. A právě právní systém jako záruka spravedlnosti ve společnosti je podobných paradoxů plný a plný být musí již z povahy řeči samotné, pokud ji použijeme bez cítění vyšších pojmů pouze ve své samoúčelné logice.

Tzv. vyšší pojmy patří do vyššího okruhu vědomí a mohou být chápány pouze cítěním. Sem patří pojem ctností a svědomí, s nimi schopnost revize vlastních pohnutek, tedy to, co odnepaměti tvořilo hodnoty morálky. Niterné chápání ctností se dá přirovnat k citovým axiomům, které lze těžko dál rozkládat a odůvodňovat stejně jako v aritmetice 0 + 1 = 1. Můžeme je jen evidovat, pokud je chceme evidovat. Je to otázka vůle, která sama patří k vyššímu okruhu a je rozumem prakticky nepolapitelná. Je to právě niterná vůle, která dokáže vybírat z palety cítění a tak spouštět řetězy dalších již druhotných událostí, nejdříve v člověku, následně vně člověka (myšlení, mluvení, konání).  K rozhodnutí vůle (zpravidla duchovně líné vůle)  patří i dobrovolné se podřízení se rozumu. Nicméně i rozum je schopen dle projevů chápat, že určité vlastnosti a pohnutky přináší určité plody. Strom se pozná po ovoci, jak pravil JK.

Intermezzo: Pravděpodobně každý zažil, že původní cítění se v něm rozumovým rozpitváním ztratilo a to právě tehdy, když nenechal myšlenky volně formovat podle směru cítění, ale proložil je něčím pouze naučeným nebo nějakou společenskou konvencí či nějakým předpojatým pevným stanoviskem, které obvykle pramení z podvědomé obhajoby přání, kterého se nechceme vzdát. Rozumové rozpitvání tak dokáže původní tlak citu zcela potlačit či obalit. Přísným pozorováním vnitřních procesů snadno dojdeme k závěru, že pokud rozum začne rozhodovat bez vedení intuitivního cítění, stane se z něj vypočítavý alibista, který zdůvodní cokoliv. Nepoznanou tragedií je fakt, že fanatismus pramení rovněž z rozumu. Intuitivní cítění jde vždy v souladu se životem, s jeho zákony a nikdy nebude nabádat k poškozování druhých i sebe sama. Fanatismus vzniká tak, že vypočítavý rozum pomocí více či méně chytré kombinace sylogismů strhává buďto zatím nevyhraněnou citovou sílu do špatného směru nebo, a to většinou, využívá již vyhraněné negativní i pozitivní emoce. Je třeba dát pozor na záměnu intuitivního cítění samotného a různými projevy citové síly. Tzv. negativní emoce jako třeba hněv, jsou důsledkem předchozího opakovaného neuposlechnutí intuitivního cítění, které zde můžeme chápat jako velejemnou diagnostickou schopnost. Kdyby člověk dbal tichého nabádání nitra, citová síla by mohla harmonicky proudit správným směrem, takto dochází vlivem špatného rozhodnutí k blokování, přetlaku a následně k nežádoucím účinkům. 

V používání cítění také leží rozdíl mezi vědou a uměním. V minulém dílu jsem dospěl k názoru, že přesné cítění každého člověka je nepředatelně osobní, a že se dají zprostředkovat jen společné rysy a to jen za použití příjemcova vlastního cítění. Slova jazyka jsou pouze vagónky pro vlastní obsah pojmů, nikdy z nich nesestrojíme pojmy samotné.

Herec nebo animátor se musí naladit na vyšší okruh. Loutka sama nebo špatný herec bez empatie to sám  neudělá.

To odsuzuje formalismus  z hlediska celku na méněcenného služebníka nebo jinak řečeno na cenného jen a pouze jako služebníka, nikdy určovatele. Z téhož plyne i nemožnost algoritmicky sestrojit umělé vědomí, které by rozpoznalo mezi sebou třeba smutek, radost, patos, záludnost nebo sarkasmus za použití té samé věty.

V zásadě z toho vyplývá, že ani přirozeným jazykem samotným nemohu popsat skutečnost, že dokonce i rozum má omezené pole působnosti a chápání pravdy zůstane záležitostí osobního prožitku. Rozum zde definujeme jako práci myšlení, naproti tomu cítění, které patří k vyššímu okruhu s širšími hranicemi a s širším chápáním pojmů, se do myšlenkového okruhu zobrazuje jako na displeji, přitom při předání dochází k zjednodušení a tím i k usnadnění uchopitelnosti formy, zároveň však dochází k zúžení a ustrnutí samotných pojmů.

Naopak osobní výraz nalézáme v umění a cítění v něm hraje vůdčí roli. Bez něj je umění pouze řemeslem. Současné umění by se dalo rozdělit na prvotní – pravé čisté umění používající skutečnou intuitivní obrazotvornost a druhotné – falešné umění používající pouze fantazii. Nejčastěji se dnes setkáme se směsí těchto dvou směrů v různém poměru, čímž vzniká zmatek v hodnocení či ambivalentní vztah k danému dílu. Intuice od fantazie se dá rozlišit snadno (pokud je člověk pozorný). Intuice je spojena se zákonitostí (symbolikou) života. Její obrazy přicházejí sami a  neočekávaně (podobně jako sny). Ve fantazii si zákony určujeme sami. Její obrazy jsou násilně formovány přímo myšlenkami.

Původní umění se dá definovat jako snaha zachytit vjem smyslový nebo mimo-smyslový v nějaké cítěné souvislosti. (Máme například dokonalé formální obrázky, které nám nic neřeknou a naopak se setkáme s abstraktními čmáranicemi, které byly vytvořeny pod silným tušením osudového tkaniva a proto jako by nás upoutávaly). 

Nyní připusťme předpoklad, že existuje nějaká rozšířená realita. Přinejmenším, když si představíme vývoj našeho rozhledu pod vlivem zdokonalování přístrojů, si nemůžeme být jisti, že tu žádná není. Je ale spíš více než pravděpodobné, že překračuje naše nejodvážnější představy.

Co víme, je, že náš svět vnímáme duálně - jako částice a zároveň jako vlnění. Vše se chvěje jako důsledek přítomnosti energie. Klidový stav přísně vzato neexistuje, jakož i nulová hybnost, či nulová klidová hmotnost atd.. To vše jsou jen idealizované pohledy na předměty skutečnosti, pro které nám chybí rozlišení, které v rámci hrubosti či neostrosti naší schopnosti měření a pozorování a následně počítání na nulové zaokrouhlujeme.

Nic nebrání předpokladu, že současný názor na čtyři základní interakce nebo na další dělitelnost částic, bude překonán. Je výsledkem zjednodušujících matematických modelů přikládaných na výsledky měření při pokusech. V zásadě jde o způsob, kterým malé dítě ve známé učební pomůcce hledá vhodný otvor pro odpovídající předmět. Vývoj empirického výzkumu probíhá stále stejným způsobem, zaostřováním na problematiku dříve odsouvané a zaokrouhlené jevy (odchylky) stále více vystupují do popředí a musí být brány v potaz, což nakonec vede k rozšíření a přemodelování celého systému. Způsoby zdůvodňování jevů, které z pohledu occamovy břitvy byly dříve nadbytečné, se stávají plnocenné.

Nyní jen z důvodu délky článku zkratkovitě. Hranice současného vědeckého obzoru, tzv. temná hmota a energie může být plná pestrého života a nemusí vůbec být "nejkrajnější sférou". Všude, v poznaném i předpokládaném, nalezneme jeden formující vliv a tím je rezonance. Vše na všech úrovních existuje jako vlnění o určitém kmitočtu. Rezonance jak vlastních částic, tak částic o level jemnějších tvořících ovlivňující okolí, umožňuje tvoření vazeb pomocí určitých intervalů, které jsou dány poměry přirozených čísel, přesně jak to známe v hudbě (2:1 - oktáva, 3:2 - kvinta, 4:3 - kvarta atd.). Záření si v uzlech i amplitudách vln podají ruce.

To čemu říkáme přirozený jazyk, jsou zvukové vlny složené do tvarů, kterým je přiřazen obraz tvaru viditelného i neviditelného světa a následně grafický symbol. Jazyk pak můžeme v širokém  zobecnění definovat jako kódujícího nositele informace. Dále se můžeme zeptat, jaký jazyk způsobí například duplikaci molekuly DNA. Informací nemůže být uspořádání atomů samo, to je přece výsledkem. Paměť a jazyk "stavitele" musí ležet na "jazykově" bohatší rovině, než je kombinace atomů, ty jsou pouhými cihlami se základními vlastnostmi pro skládání danými jejich tvarem a tvar molekuly je pouze kotvou pro "tvůrčí síly" v jemnější rovině. Další úvahou bychom došli k nutnosti informačních před-obrazů, k cílenému formování pomocí tvarové rezonance, tím i (ve zpětném pohledu na řetězení) k nutnosti pra-obrazů, a následně k jsoucnosti prvotních ideí a ... víte kam mířím.

Možná by stálo zato si náhled na jazyky v rozšířené vrstevnaté realitě nějak uspořádat.

Obr. vlevo nahoře:

Ln  je náš přirozený jazyk, který dokáže popsat určitý rozsah evidovaných jevů našeho světa a jehož pořadí „n“ je ve vzdálenosti od pravdy neznámé. 

Ln - a je silnější jazyk blíže pravdě a dokonalosti vyjádření v popisu jevů (přesnější vyjádření pólů jako jednoty (hromadnost i jednoznačnost).

L1  je absolutní jazyk – řeč a skutek jako jednotný děj probíhající na vrcholu tj. na počátku řetězu úrovní (Slovo Boží = Světlo Boží). Směrem dolů potřebuje idea k uskutečnění stále více mezikroků - obr. vpravo dole. 

Ln + a  je umělý formální jazyk, pomocí nějž člověk tvoří své dílo jako přívěsek přírody – AA – Appendix Artificialis.

Obr. nahoře vpravo: 

V každé úrovni probíhá vývoj k dosažení obrazu úrovně vyšší.  V každé úrovni níže jsou její částice složené z částic úrovně vyšší, čímž roste míra složitosti dějů k vytvoření podobné, ale hrubší méně dokonalé formy, což se dá vnímat jako nepřímá úměrnost. 

Obr. vlevo dole:

Lidské dílo (AA) jako výsledek formálních modelů přírody mohlo být při správném vedení (tj. pod vlivem cítění otevřeném k duchovním ideálům) obrazem vyšších úrovní (doslova rájem na zemi). Pojem "duchovní" nelze zaměnit se "spjaté s církví", neboť právě u těchto a podobných uskupení je nejvíce patrné, jaký karikující vliv má formalismus, a jak omezené a příšerné jsou důsledky, když zmizí živý pramen intuice a otevřenost okruhu výkladů a hodnocení. Dnešní svět je bojem mezi totalitou vědeckého a náboženského formalismu. Obou stranám voda života protéká bez užitku mezi prsty a žene své stoupence do jednoho z extrémů.

 Lidské dílo dnes se dá nazvat bludištěm Babylonu, které svým zmatkem obaluje intuitivní cítění a infikuje tak jemnější mezi-úrovně jako zdroje inspirace, čímž se v neustálé zpětné vazbě dostáváme do stahujícího víru a s každým klouznutím dolů se nám zavírá vnitřní pohled a chápání toho, co je nad námi. Slova zůstávají, ale pojmy se zužují.

Člověk už své intuitivní cítění pod nánosem přemíry stimulů, informací, starostí, zábav a závislostí nerozpoznává a takto oddělen od své skutečné vůle, od svého pravého já musí zákonitě podléhat okolním myšlenkovým proudům jako stéblo trávy náporu větru, což patrně mocenským a ekonomickým silám, které nestojí na základech cti vyhovuje.

Závěrem: Mluvit o tkanivech dějů v jemnějších úrovních, které daleko převyšují rychlost světla a přitom vůbec nemusí jít proti směru času (problém tachyonů) právě z důvodu, že nelze pronásledovat matematické modely do extrémů, nýbrž že mají vždy vymezené pole působnosti (srovnej problém záření absolutně černého tělesa), by patrně vyvolalo jen dehonestaci mé osoby. I když u lidových myslitelů mého ražení se to s posměchem toleruje.

Usilování o nějaký stupeň poznání bude vždy věcí osobní a osobní je také to, co tu líčím. Vůbec se neodvažuji tvrdit, že jsem objektivní a ani nikomu nedoporučuji brát má slova příliš vážně (kdyby se náhodou někdo takový našel). Na druhou stranu někdy může být jedna jediná věta podnětem pro úvahy vlastní.

PS:  V němčině a angličtině má sousloví "intuitivní cítění" ekvivalent ve slově Empfindung (nikoli Gefühl) a Intuitive perception (nikoli feeling) a dá se nazvat jako "niterné (jasnozřivé) vnímání" nebo prostě "cit". Cit sám je univerzální - mít cit pro cokoli (schopnosti, dovednosti,vlastnosti), cítit stavy vědomí (podstata prožívání přítomnosti), v článku je použit především ve smyslu jeho diagnostické složky, kdy ho můžeme přirovnat k jakémusi radaru k přijímání pravdy.

Hlavní zdroj inspirace jsem uvedl v minulém díle.