Jak jsem se náhle ocitl na Rujáně a v Berlíně

O chilském víně, českém filmu, německé přírodě a architektuře, quazi španělské hudbě, hledání, askezi, naivitě i lidském zahnívání plus nějaké to foto baťůžkáře.

Poslední léta jsem zapomínall udělat pár věcí. Koupit si láhev vína, pustit si český film, a vyrazit na nějaké zajímavé místo. Naštěstí se takováto opomenutí dají napravit během jediného dne.

Počínaje minulým měsícem jsem se definitivně zbavil cedulky "abstinent". Jak k tomu došlo a proč. Býval jsem zlobivý "týnejdžr", do jehož hrdla se z hrdel nádob nejrůznějších tvarů přemisťovaly hektolitry alkoholu. Osoby rozené v raném úsvitu jara, kdy zima ještě velmi nerada odkládá kabát sychravosti, lépe řečeno, kdy jaro se zimou se přetahují lanem o svou nadvládu, kdy po letním dni klidně následuje den vánoční, mají přirozený slon k závislostem. Mnoho tváří, nestálost a proměnlivost, nadšení a vzdání se je charakteristickou tendencí zrozenců těchto dní a naopak najít rovnováhu a pevnost, zvolit si pevný cíl a mít vůli udržet směr jejich životním úkolem.

Mlha v oblasti duševní krajiny způsobuje, že cedulky na rozcestníku jsou nečitelné a kroky pak vedou na první místo, které jakžtakž ukáže své obrysy. Různá scestí přináší pak mnoho bolestí a slz, dokud nepřijde nějaká větší bouře, která na chvíli pročistí vzduch a ukáže daleký obzor ve svém svitu tak bájně nádherný, že duše vpije ho do sebe se vší lačností a učiní rozhodnutí tam někde hluboko uvnitř pod sedmero rouchy a vyrazí na cestu.

Rozpoznaný sklon k závislostem lze snadno řešit askezí. Co oči nevidí, srdce nepálí, jak se říká. Ochutnávání tyto duše nechá snadno sklouznout na kraj propasti, a tak je lépe volit věci, které i při velké oblibě mohou napáchat škody mnohem menší. Například čaj. Jenže askeze může být řešení pouze  dočasné, nikoli úplné a síla se projevuje v tom, že člověk dokáže mít věc pod kontrolou, že dokáže ochutnávat, ale znát i správnou míru a mít vůli říct si dost.

Prvním vážnějším narušením mé askeze bylo seznámení se s kolegou v jednom z dřívějších zaměstnání. Byl to člověk talentovaný, dokázal namalovat kopie barokních malířů jako byl například Murillo, měl rád klasickou hudbu, především operu, ale také, a to velmi, sklenku nebo spíš láhev červeného suchého vína. A tak jsem prošel zasvěcením do této sorty. Posléze se změnou zaměstnání jsem se vrátil na cestu askeze až donedávna. Poslední léta jsem z jistého hlediska ustrnul v jakémsi vakuu, zlenivěl jsem. Věnoval jsem se psaní, ale postupně jsem zjišťoval, že to hovno, za které to stojí, je s novými poznatky a perspektivami stále větší. Jestli máme nějaké duševní tělo, tak má hlava nyní jistě připomíná monitor. Stále více jen zírám na filmy a s podivuhodnou rezignací pozoruji, jak jsem schopen bez duševního odporu shlédnout kdejakou "holivůdskou"  srajdu. Má tendence propadnout náklonnostem si opět našla cestu.

Přece jen ale nějaké hranice vkusu ještě mám, a tak filmů k zhlédnutí je omezené množství. Musím říct že od roku 1996 až na kratší přerušení nemám televizi a k sledování filmů jsem se dostal až pořízením si počítače v roce 2008. Bylo zajímavé sledovat, co se všechno během té doby vytvořilo. Nadšení z některých kousků mne vlastně postrčilo k mým pisálkovským pokusům. Ach, taková naivita způsobená absencí jakéhokoli povědomí o zákulisí této branže. Vědět alespoň trochu a o nic bych se ani nepokoušel.

Nakonec došlo na české filmy, kterým nevím proč, jsem se nějak podvědomě vyhýbal. Možná to čekalo na dobu, kdy opadne nadšení z CGI chujovin a já budu moci opravdu ocenit poctivou filmařinu zrozenou v základech divadelního umění.

Nyní jsem si vzal zcela neplánovaně dovolenou s vědomím, že budu jen lenošit a popíjet vínko. Rozhodl jsem se pustit si všechny filmy dua Hřebejk - Jarchovský plus nějaké filmy od dalších tvůrců a bylo to rozhodnutí dobré. Hoši mě dostali a já jsem si zase jednou uvědomil, že jsem Čech. Musím říct, že mírně rozklížená mysl nechá panoptikum postav defilujícím v těchto dílkách prožít ještě intenzivněji. Kritizujícím pánům a dámám na ČSFD bych s chutí nakopal zadek a vzkázal jim, ať si zkusí napsat alespoň povídku nebo zdramatizovat pár gagů, než budou chtít něco posoudit.

Ve čtvrtek jsem v Tescu s podivem objevil láhev chilského Merlota ISLA NEGRA. Víno chutilo výborně, dívám se na osudy protagonistů a najednou jako by na mne dýchlo moře. Že by otisk dechu básníka Pabla Nerudy? Ten dojem byl tak intenzivní, že jsem nevýslovně zatoužil pohlédnout do dálav vodního nekonečna. První, co mě napadlo, jet na Rujánu. Za prvé je to asi nejblíže. Za druhé jsem se tam chtěl podívat již dříve a to pod dojmem obrazů Kaspara Davida Friedricha, asi nejvýznamnějšího německého romantického malíře. Za třetí se prakticky nekoupu (venku), nemám rád vedro kvůli ulepenému potu a hlavně proto, že vedro ve mne často blokuje klidné a silné niterné prožívání, takže spíše více trpím, než si to užívám. Je možné, že jsem kardiak.

Prostě jsem si sbalil batoh a zjistil nejbližší spoj na druhý den. Předpověď počasí na norském yr.no nebyla nejlepší, ale nějak jsem iracionálně doufal, že to dopadne. Ještě jsem si pustil Michálkův film Pohádkář a když jsem na konci filmu viděl Jiřího Macháčka, jak se prochází po Rujáně, bral jsem to jako znamení. Nebýt toho, možná by lenost zvítězila.

Ráno dorazím na liberecké ČD. Paní na mezinárodní pokladně odbavuje jiné dvě paní. Začínám nervózně přešlapovat. Ony dvě paní, které si přišly jen pro informace, se mě zeptaly, zdali spěchám, že mě pustí, ale paní u pokladny to odmítla. Koupil jsem tedy vnitrostátní jízdenku do Děčína a tam opět narazil na paní u mezinárodní pokladny jak odbavuje jiné dvě paní tentokrát kvůli vnitrostátní průkazce. Opět nervózně přešlapuji. Naštěstí zde všechno probíhalo obráceně, když paní u pokladny viděla, že spěchám, dodělal nejpotřebnější a poslala ony dvě paní na informace a následně mi nabídla všechny možné výhody a kombinace, čímž zcela smazala nepěkný dojem, který na mě udělala její kolegyně z Liberce. Nakonec jsem porušil kodex baťůžkáře, koupil si zpáteční nejdražší variantu, protože platila 14 dní na všechny vlaky s možností kdykoli přerušit jízdu. Prostě svoboda něco stojí.

Cesta byla vcelku pohodlná, oceňuji možnost dobít telefon. Výhled se dá shrnout do jediného zvolání: "Deutshland Deutschland ebene alles" a všude samá vrtule. Nechápu, jak se dříve v této zemi mohli dostat bez kompasu na správné místo. Zlaté české kopečky.

Do Sassnitz dorážím za tmy, sejdu k přístavu a narazím na kilometr se táhnoucí lunapark. Právě tam hrála německá především španělsky zpívající skupina Marquess. Hráli vlastní písně i latinskoamerické hity. Jako mladistvého rockera, později vyznavače klasické hudby mě taneční hudba nikdy nebrala, ale na tohle se v živém provedení nedalo netancovat. Zvláště když má člověk před sebou tlupu kroutících se prdelek. Ona Němka je také hezká... když je hezká.  A tak jsem si i zazpíval Porompompo 

Sranda skončila s hledáním vhodného úkrytu pro zalehnutí do spacáku. Představa byla, že zajdu na cílové místo v parku Jasmund, tam to někde zalomím pod strom nebo najdu nějaký přístřešek. Až druhý den jsem zjistil, že na Rujáně přístřešky obvyklé například v Lužických Horách zásadně nepěstují.

Začalo pršet a já neměl ani celtu. Jak víte, stejně jako u nás se přístřešky na zastávkách dělají čím dál menší a lavičky jsou jen taková sedátka. Podlaha byla mokrá, byla půlnoc, a tak jsem si spacák omotal kolem beder a klepal kosu. Nevím jestli to byl výsledek mých modliteb, ale přestalo pršet, objevily se hvězdičky, ale zato začal bujet silný vítr. Když se začalo rozednívat, vyrazil jsem. V lese byla ještě řádná tma, kdesi mě napadlo odbočit a po chvíli jsem narazil na jakési dřevěné schodiště vedoucí do houští. Jdu dolů a slyším šplouchání příboje. Dole klid a mír. Vyrážím podél břehu. Na jedné straně kolmé bílé křídové stěny na druhé vodorovná plocha moře, prostě nádhera. Takto jdu několik kilometrů a vpíjím do sebe každý okamžik obřadu svítání, nepotkám jediného živáčka, jen labutě, kormorány a nějaké kachny. Moře i obloha byly šedavé, slunce vytvářelo světelné varhany v dáli na obzoru, osvětlovalo proplouvající lodě. Maličko jsem se bál, nevěděl jsem o kolik zvedne hladinu příliv, místo mezi mořem a kolmou skálou bylo pár metrů, ale byl jsem jako v nějaké extázi. K druhým schodům jsem dorazil asi tak po šesti sedmi kilometrech. Že to bylo tak daleko jsem se dozvěděl až cestou zpátky vrškem. Když jsem vylezl nahoru, bylo to další překvapení, stěny útesů tu mají až 160 metrů a výhled do dáli na vodní masu je opravdu úžasný. Žádná zábradlí, jen okraje se stromovím, kterému hrozí zřícení. Nic pro rodinku s rozpustilými malými dětmi.

Potvrzuji, že Caspar David Friedrich známý tím, že na svých obrazech kombinoval motivy z různých krajin za účelem co nejromantičtějšího efektu, se zde poctivě držel reality. Stromy jsou tu opravdu pokroucené a útesy tak bílé jako na jeho obrazech. Chtěl jsem jít dále podél pobřeží, ale začalo pršet hodně a souvisle, obrátil jsem tedy kroky zpět. Právě když jsem se nacházel poblíž vstupu, vysvitlo slunce, běžel jsem ke břehu a narazil opět na ony schody. Uvědomil jsem si, jaká to byla náhoda nebo vyšší ruka, že jsem je ráno za tmy objevil, a že jsem mohl klidně kdekoli sesvištět dolů. Smočil jsem alespoň zapařené nohy, pomeditoval si a děkoval za z pohledu většinového člověka špatné počasí, protože jsem tu byl jen já a moře. Na focení mám pouze mobil, některé scenérie byly opravdu kouzelné, zvláště cestou pod útesy, ale nebyl dostatek světla.

Potom co vysvitlo slunce, fotky byly o mnoho lepší. 

Přístav s lunaparkem se zvláštně zavěšeným točitým přístupovým mostem. Je tu možnost si prohlédnout starou německou ponorku.

Cestou zpět se směrem na jih trhala oblačnost. Ve vlaku do Berlína pode mnou cestovala jakási skupina fanoušků. Dokázat řvát čtyři hodiny v jednom kuse je oříšek i pro profesionálního zpěváka. První wagnerovští zpěváci dokonce přicházeli o hlas. Situace už byla hodna zásahu Bundes Polizei, ale Němci jsou zřejmě velmi tolerantní národ. V jedné zastávce nastoupil občan tmavší pleti v pantoflích a špinavých teplákách, jehož oder byl tak strašlivý, že se všem přítomným zvedl žaludek. Přesto cestující, ke kterým si sedl, neodešli. Přiznám se, že cestou tam si ke mně přisedli dva Arabové (soudím dle písma na mobilu, ale možná to bylo farsí). Hodinku jsem to žvatlání vydržel, jeden z nich se ale pořád opíral o stolek jak v hospodě a nakláněl se čelem do mé těsné blízkosti, takže jsem nakonec odešel na záchod a vrátil se na jiné místo.

Základ mého odporu však nesouvisí s národností, jako spíš s vyzařováním jednotlivé osoby. Například do Berlína cestovala ještě jedna arabská rodinka. Muži a děti byly oblečení k nerozeznání od Evropanů, žena měla na sobě šátek, šaty však mírně stažené pod ňadry, takže nevypadala jako neidentifikovatelný kus hadru. Byla prostě tak hezká, že se mi líbila i v tom šátku. Tímto se vzdávám jakékoli objektivity a říkám si, jestli je chtějí nosit, ať si je nosí, i když mi to celé už připadá jako hloupost, která časem u těch domestikovaných musí padnout. Jaký to má smysl nosit zahalené vlasy, když má dotyčná (a takových tam bylo dost) na sobě napresované džíny a je zmalovaná jako nevěstka. Vždyť se tím úplně maže původní záměr zahalování zavedený nepřítelem žen, asketickým kalifem Omarem, a totiž neprobouzet v mužích pudy na potkání. Ale čemu se divit, vždyť v tomto směru je na světě postavené na hlavu úplně všechno.

Využil jsem jízdenky a strávil den v Berlíně. Nikdy jsem návštěvu Berlína neplánoval a ani si blíže neprohlížel nějaké materiály. O to jsem byl více překvapen architekturou. Jestli jiné metropole jsou gigantické svými mrakodrapy, Berlín je gigantický svými monumenty z poctivého kamene, úplné Forum Romanum. Vyšel jsem z hlavního nádraží a kráčel jen podle intuice nebo spíš podle televizní věže. Nemám GPS ani mapu. Tedy v tom mém podělaném Samsungu GPS je, ale nějak nefunguje a vůbec se mi nechce zjišťovat proč, protože každý čas strávený zabýváním se nějakými aplikacemi mi připadá jako mučení, které mi krade čas života. 

Nejdříve jsem dorazil k Reichstagu. Jakási "dubová" masívnost čiší z této budovy. Následoval Berlínský Dóm. Ještěže tu páni protestanti nebrali své obrazoborectví tak vážně. Budova je to vskutku pompézní. Následovaly muzea, operní zpěvačky zpívající za drobné apod. Udělalo se vedro, což mě začalo štvát a cesta poněkud přestala bavit. Zpátky jsem šel podél Sprévy, zabloudit jsem nemohl, neboť nádraží bylo pár metrů od řeky.

Na co jsem se těšil, byl český automat na kafe. Ve Stralsundu, v Berlíně ani v Drážďanech jsem na žádný nenarazil a to kafe, co prodávají ve stáncích mi moc nejelo, možná kvůli špatné dávce cukru. Ve Stralsundu jsem dostal kafe, že si mohu osladit, kolik chci. Měli tam takové papírové pytlíčky. Z pytlíčku ale vypadlo cosi černého. Koukám, že je to pepř. Oni tam totiž měli jednu krabici a v ním byla směs cukru, soli pepře a nevím čeho ještě. Ale nebylo to zas tak úplně špatné, hlavně že to nebyla sůl. Po proklepané noci mě to opět pěkně nastartovalo.

Druhou noc jsem strávil na Děčínském nádraží. Tentokrát však ve spacáku, takže teplo. Vlak jel až ráno. Stejně je to jedna z nejhorších věcí, které se člověku mohou stát - nemít střechu trvale nad hlavou.