Přehršel čtení na mezisváteční volno

O malujících šimpanzích, slonech a prasatech, o matematicky založených psech, o absurditách moderního umění, o hranici mezi zvířetem a člověkem v původu druhů, o evoluci jako součásti aktu stvoření. 

V roce 1964 byly na švédské Art show vystaveny obrazy neznámého francouzského malíře Pierra Brassau. Kritici nešetřili chválou a za doprovodu výrazů své obvyklé hantýrky jako tahy štětcem plné síly a jasné odhodlanosti se až na jednoho odpadlíka jednomyslně shodli na delikátnosti umělce. Tento kritik odpadlík si dovolil prohlásit, že něco takového může namalovat leda tak opice, avšak zanedlouho se ukázalo, že on jediný měl pravdu, že přímo uhodil hřebík na hlavičku. Za šprýmem stál bulvární novinář Ake “Dacke” Axelsson, kterého zajímal rozdíl v hodnocení mezi prací moderního umělce a šimpanze, z čehož by se pak dala odvodit jak hodnota umělecké kritiky tak moderního umění samotného. Úkolu se za asistence chovatele v zoo v Boras zmocnil západoafrický šimpanz Péťa, který sice více barvy snědl nežli nanesl na plátno, ale nakonec přece jenom nějaké obrazy vznikly. (Jako poživatinu preferoval kobaltovou modř).

Péťovo malování bylo přímo úměrné konzumaci banánů. Během fází intenzivní inspirace jedl až 9 banánů za 10 minut.

Zde máme pana Brassau ve svém ateliéru.

Mnohem plodnějším a známější šimpanzím malířem byl v padesátých letech „Angličan“ Congo. Namaloval přes 400 „děl“ a byl mu přisuzován cit pro kompozici, symetrii, rovnováhu a barvu. Jeden z jeho obrazů si ve svém ateliéru pověsil i Pablo Picasso. V roce 2007 byly některé jeho obrazy dány do aukce společně s Warholem a Renoirem, a na rozdíl od nich se jeho obrazy prodaly, a to za 26 tisíc US dolarů.

Šimpanzí malování se rozmohlo. Jistá Audra Allen provádí s šimpanzi arteterapii. Tak nevím, řekl bych, že jestli je zvíře frustrované ze špatných podmínek či zacházení, postačí to jediné a základní, projevy pozornosti a lásky a nějaký ten banán k tomu a je jedno, jestli si s opičákem malujete nebo děláte jiné blbiny. O arteterapii v pravém slova smyslu zde dosti pochybuji. Ale naprosto chápu, že pohled na tělesně příbuzného bezocasého lidoopa svádí k tomu vidět v něm něco z člověka.

Nejednomu člověku může vyrazit dech inteligence a učenlivost bonobů. Bonobo je druh šimpanze (v anglicky mluvících zemích označovaný pouze bonobo na rozdíl od chimpanzee), který má vzpřímenější chůzi, menší nadočnicové oblouky a celkově jemnější a umírněnější chování. Bonobové Kanzi a Panbanisha se pod vedením Dr. Sue Savage-Rumbaugh (-ové) naučily 450 lexigramů (symbolů vyjadřujících slova) a umí z nich tvořit jednoduché věty, kterými smysluplně odpovídají na otázky. Dokonce umí tyto lexigramy napsat křídou na zem. Počítat umí do třiceti. Vykonávají poměrně složité úkoly, zadané pouze pomocí slovního znění (bez mimiky – zadavatelka má na videu nasazenou svářečskou kuklu). Umí také rozdělat oheň nebo si vytvořit rozbitím kamene ostrý nástroj na proříznutí látky, což je asi jediný případ výroby nástroje nějakým zvířetem.

Video: Kanzi nehádá, někdy chvíli hledá, ale jde najisto. Myslím, že mnoho lidí by také chvíli hledalo:

Video: Kanzi provádí úkony na základě vět jako: „Kanzi, mohl bys dát piniové jehlice do ledničky“ nebo „Kanzi, mohl bys nalít saponát do vody“ nebo „Kanzi, mohl bys odnést televizi za dveře“. Nejedná se tedy o jednoslovní povely doplněné řečí obličeje a těla. Opička musí rozeznat slovní druhy a slovosled, který je v analytické angličtině naštěstí daný. Příkazy mají formu zdvořilostní otázky: Mohl bys ty + sloveso prováděného úkonu + předmět (věc, se kterou pohybuje) + příslovečné určení místa.  ---  Ale stejně, úžasné!

ZDE je odkaz na dokument promítaný na TEDu (dojemný i humorný). Dr. Sue má zálusk naučit bonoby odpovídat určitými zvuky, tedy komunikovat pomocí řeči. Pro profesora bioetiky na Princetonu Petera Singera jsou schopnosti zmíněných bonobů už důvodem k uznání lidských práv. (o tématu později).

O vnímání zvířat toho zřejmě víme málo, jako ostatně o všem a až se zbavíme naší intelektuální domýšlivosti a pýchy na svůj rodový přídomek Sapiens, dovíme se určitě víc. Tento šimpy Ayumu si zapamatuje po obrazovce rozházené cifry zobrazené na pouhých 60 milisekund a odkliká je ve správném pořadí, ještě se při tom věnuje jídlu a když ho něco zaujme a přeruší klikání, čísla si pamatuje dál. Zatím není člověka, který by se mu vyrovnal.

Hru si můžete vyzkoušet ZDE (spustit kliknutím na kruh). Mohu jen poradit, pokud si chcete všechna čísla zapamatovat, dívejte se jako by víc za obrazovku, „vyfoťte“ si celou obrazovku a teprve z toho si pak v paměti seřaďte čísla. Bez fotografické paměti to nejde. Pokud na to půjdete obvyklým způsobem bod po bodu, nikam se nedostanete. Šimpanzi a zvířata vůbec mají patrně fotografickou paměť dokonalou a to jednoduše proto, že nemají slova, že nežvaní uvnitř hlavy ani vně, vnímají pojmy přímo a bezprostředně jako obrazy, které si nepotřebují popisovat a s jako obrazy s nimi dál v mysli pracují. Myšlení jako prostředník mezi vjemem a činem se tak velmi zkracuje. Absence slov rozhodně snižuje příležitost k vypočítavosti a komplikovanosti v myšlení. Právě slova jsou nejlepšími prostředky ke lži a alibismu. Dá se tvrdit, že kdykoli si potřebuje v mysli něco slovně zdůvodňovat, obvykle si něco namlouváte, jak už slovo samo říká. Toto rozpoznali i duchovní osobnosti v historii lidstva a obvykle jednou z podmínek na cestě za pravdou, do jejíž počátečních kroků patří sebepoznání, bylo umění mlčet, míněno v mysli. Snížení verbální produktivity pak přichází samo sebou, jako následek odstranění povrchnosti. (Více o Ayumu ZDE).

Nemalují však jenom šimpanzi. Dalším uznávaným a prodávaným abstraktním malířem, je závodní kůň Metro Meteor, který kvůli zranění musel přerušit svou úspěšnou kariéru a na záchranu před salámem si vlastnohubně vydělal.VIDEO ZDE . 

DELFÍN je rád když se občas trefí na plochu. BIEGEL by se dal vycvičit. Když se řekne: „Tak tenhle obraz namalovalo prase“, bude to znít, jako nelichotivé přirovnání, ale v tomto případě je to věcná pravda ZDE. 

O chytrosti psů není pochyb. Fenka Maggie neumí  jen rozpoznávat čísla, ale umí i základní početní úkony sčítání, odčítání, násobení a dělení a to pouze na slovní zadání. Na Show (VIDEO ZDE) zadávali úkoly cizí lidé, vypadalo to, že fenka dostává pomocné signály od paničky, panička tedy byla vyzvána ke klidu. Na druhém videu již pod záštitou BBC je soutěž mezi žáky 7.třídy a Maggie: 

Dvouroční pes Potato (Brambora, takový nádherný pes a takové nepatřičné jméno) žijicí v čínské provincii Jiansu umí rovněž všechny čtyři početní úkony, avšak dokonce s mnoha nulami nebo desetinnými čárkami. Zde, dříve než vykřiknu nadšením, bych raději znal bližší okolnosti. Myslím, stejně jako většina lidí, že jde pouze o memorování jako u počítače (co zadáte, to vyleze) a výsledky nejsou produktem matematické představivosti. Potatovi je třeba ukázáno telefonní číslo kameramana a on pak na otázku, jaké je čtvrté číslo odpoví správně. Jsem tedy nakloněn tomu, že pes je schopen chápat matematickou ordinalitu. Rozpoznává zadání jak slovní, tak v podobě psaných znaků (čísel, čínských znaků i anglických slov), ale v jakém rozsahu a variabilitě, toť otázka.

Meggie ťuká tlapkou, Potato štěká, hlavně žádná vyšší čísla nebo se sousedi zblázní. Dalším krokem by mohlo být ovládání klávesnice.

Avšak sebevětší chytrost pořád nestačí k opravdovému umění.

Šokujícím zážitkem, a to i pro "odborníky" na malbu zvířat, bylo zjištění, že sloni v Thajsku dokáží malovat smysluplné realistické obrazy jako květiny, stromy nebo jiné slony na úrovni školních dětí.

Slon Suda se umí i pomocí latinky podepsat, trefí se s přehledem míčem do brány a umí asi i spoustu jiných skopičin. ZDE

Sloní chobot má 40 000 svalů s velmi jemnou motorikou, takže fyzický předpoklad má slon výborný, přitom zvíře je to velmi chytré, přátelské a řekněme velice kooperativní.  Při své naprosté fyzické převaze je až udivující, že člověka na slovo poslouchá.

Desmond Morris, obdivovatel zvířecích malířů, se po objevení sloních realistů vydal na průzkum a po své obhlídce říká: Co obvyklý návštěvník nevidí, protože je zcela zaujat tím, co se děje na papíře, jsou přesné pokyny od mahouta, a také že sloni neustále dokola malují ty samé obrázky. Desmond se rovněž podrobil „masáži“,tj. že v poloze ležmo si nechal masírovat tělo nohou slona, který s udivující citlivostí přesně ví, jaký zvolit tlak, aby „klientovi“ neublížil. (Více v článku v AJ ZDE.)

Fakt, že kritici nedokázali rozlišit práci zvířete od práce člověka, nesvědčí o výjimečnosti nadání zvířete, ale o nesmírném úpadku lidské kultury. Člověk, který se tisíce let zdokonaloval ve formě, kompozici, vyjádření krásy nebo živosti modelu náhle začal patlat jako dítě v předškolním věku. Své mazanice následně začal intelektuálně odůvodňovat a vysvětlovat, takže to kolikrát vypadá, že slohová práce vysvětlující tvůrcovy záměry spotřebovala mnohem více umu, než vlastní dílo.

Snobství a módní ztřeštěnost k tomu přidaly své a tak se stává, že v aukčních síních se draží „kocoury“, u kterých stěží poznáte, jestli namatlal člověk nebo zvíře? Například víte, jak vznikl tento obraz Andyho Warhola? Omluvte mě prosím za lidovější, zato přiléhavější popis: Varholův kámoš přišel na návštěvu, pochcal plátno pokryté měděnkou a bylo vymalováno. Obraz byl v roce 1979 odhadován na 35 až 45 tisíc britských liber. (Z takových umělců –  urinálních oxidantů by se jeden pro změnu pos.al).

Z několika důvodů nemohu jistou část moderního umění zvláště abstraktního považovat za zcela plnohodnotné umění, což je ale výhradně můj osobní názor. Neříkám tím, že moderní umění nerovná se umění. Třeba vyjádření reálných představ pomocí prostředků, které se používají k abstraktní malbě, může být velice oživující a umožňuje autorovi snadněji najít své svérázné pojetí. Je to tedy věc relativní ve vztahu mezi cítěním a řemeslem a velmi záleží na jednotlivém případu.

Umění není samozřejmě pouhé řemeslo, umění je totiž spolupráce obou těchto složek, přičemž stupeň řemeslné zručnosti by měl být pro umělce samozřejmostí.

Pojem „cítění“ by se tu zase neměl zaměňovat s pojmem „pocit“ nebo „sentiment“. Nejlepší pojmenování bude asi „intuitivní vnímání“, které naznačuje intenzivnější činnost v hlubších vrstvách lidského vědomí.

Zvíře samozřejmě také cítí, prožívá svůj život. Je nepochopitelné, jak se mohli filozofové a teologové minulých staletí dohadovat o tom, zda zvíře má či nemá duši. Kdo jenom viděl psa, který ve spánku běhá, kňučí nebo i zaštěká, nemůže mít o existenci vnitřního života zvířete pochyb.

Skutečné umění je však neoddělitelné od nosné myšlenky, od filosofického rozměru, od procesu názorového zrání a chápání pojmů.

Postup „Nějak začnu, a pak postupně z toho cosi vydoluji, přitom často nechám prostor náhodným vlivům“, může být výborný prostředek tvořivé relaxace, který ale patří spíše do terapie než do samotného umění. Tento polopasivní způsob je více podobný tvorbě obrazů spiritistických medií (např. Kožíšek).

Umění je spojeno s procesem sebeuvědomování a usměrněné vůle. Říká se, že zvíře prošlo testem sebeuvědomění, tj. že se poznalo v zrcadle (šimpanzi, bonobové, orangutani, sloni, delfíni, kosatky a straky; psi neprošli, což je omlouváno špatným zrakem. A propos krkavcovití jsou opravdu chytří – vrána zcela záměrně použije tři nástroje, aby se dostala k potravě ZDE, vrána využívající archimedův zákon ZDE a ještě havran zvládající (policejní) test ZDE).

Jenže zde se nejedná o sebeuvědomění v plném slova smyslu, o uvědomění si vlastního potenciálu. Nelze hovořit o práci s abstraktními pojmy, o invenci či inspiraci. Také tu nemůže být řeč o pojmech ctností a s nimi spojenou zodpovědností za projevy své vůle. Zvíře nic z toho nemá, je pouze k určitému jednání puzeno. Pud sebezáchovy a vnější podmínky zvíře rozvíjí k dovednostem. Zvíře prakticky buď jen spí, nebo myslí na žrádlo, mláďata si hrají, čímž se učí ovládat své tělo. I veškeré lidmi naučené kejkle dělá především s vidinou jedlé odměny a jde jen o napodobování. (A nemusí to být jen dobré věci –  šimpy, podle černé masky bonobo, kouří a hlavně v druhé části videa /2:15/ perfektně imituje člověka -ZDE. Hospodští povaleči by se mohli poznat. A ZDE článek o bývalém laboratorním šimpanzi Booiem, který zemřel na srdeční selhání. Martine Colette - ová z Wildlife WayStation říká, že se podařilo Booieho odnaučit kouřit, nikoli však zbavit závislosti na sladkém. Bonbóny si uměl posuňky vyžebrat od návštěvníků). Hravost nebo napodobování ještě nevedou k tvořivému aktu.

Zvíře samozřejmě také potřebuje sociální kontakt, prožívá radost z pohybu a má svou osobitou povahu stejně jako člověk. Ve společenství zvířat v divočině najdeme tytéž základy jako ve společenství lidí. (BBC dokument o sněžných opicích /japonský makak/ - příběh života jednoho opičího národa během jednoho roku detailněji zaměřený na několik jedinců a jejich vztahů. Příběh společensky nízko postaveného mladíčka Hero a jeho spřátelení se s vůdcem tlupy samotářem Kuro-sanem je téměř beletrický. (Vypravěč Liam Neeson, žel bez českých titulků) - ZDE

Na vzdory tomu, že všechny bytosti podléhají jedněm zákonům přírody, měl člověk vzhledem k jisté přidané hodnotě projevy těchto zákonů pozvednout na vyšší level. Že dnes najdeme mnoho lidí, kteří se  od zvířat moc neliší a někdy už ani nedosahují přirozenosti zvířat, je jen známkou toho, že člověk svou přidanou hodnotu, svou hřivnu, se kterou měl lichvařit, bezostyšně zahrabal.

Silou, která zvířeti dovolí překročit svou přirozenou hranici je láska k člověku. Láska, tato nespočetněkrát omílaná, ale dosud neprozkoumaná síla způsobí, že zvíře přilne k člověku s absolutní oddaností, která není možná mezi rovnocennými druhy. Výše uvedené často udivující dovednosti jsou již hotové dovednosti člověka, které se pak zvíře uměle učí a nelze je přičítat k přirozenému vývoji zvířete. 

Ještě zpět k malování. Jaké aspekty abstraktní malby v díle zvířete nikdy nenajdete.  Je to geometrie a pravidelný nebo dekorativní vzor. Například obrazy Jacksona Pollocka jsou sice čmáranice, ale je v nich patrná snaha o pravidelnost.

Mark Rothko pro změnu jen natírá plochy, leč tyto plochy jsou geometrické a mohou mít jistou působnost. Pod vybranými obrazy jsou podobně laděné láhvičky Aura-Somy. Aura-Soma je alternativně léčebný systém, ke kterému bude mít materialisticky smýšlející člověk výhrady (také nepřijímám vše v systému prezentované), ale který už jen při pročtení jednotlivých barev a kombinací nabízí nástroj k rozšíření sebereflexe způsobem tak prostým a přehledným, o kterém si školní psychologie může nechat zdát.

Přesto mám problém považovat tyto styly za plnohodnotné umění. Pollock si svým malováním řešil své „depky & absťáky“, a fakt, že je tento „auto-arteterapista“ považován za nejvýznamnějšího amerického malíře 20. století , lze přikládat k globální ztrátě příčetnosti lidstva. Podívame-li se například na dílo jeho krajana Johna Singera Sargenta, pak není pochyb, kdo je tu umělec a geniální malíř. 

Nevím, něco, co dokážu namatlat za pár minut, aniž bych musel projevit zručnost, by se nemělo označit slovem, který ve svém původním významu označuje dovednost. Abych jen nekritizoval zkusil jsem jen tak během pár minut namatlat dva obrázky. Jednu "čmáranici" a jednu „plošárnu“ – tam mi nedalo, ještě něco do plochy vsadit, sice netuším, co to je, asi nějaký věšák, ale kdyby se obraz ocitl v té správné galerii pod patronací toho správného jména, tak by z toho nějaký slovutný kritik mohl vydolovat hodnoty, o kterých se mi ani nezdálo. Není přece tajemstvím, že naše společnost funguje především na mediálním principu "Jména dělají jména".

Musím ale připustit, že abstraktní obrazy mohou být intuitivním tušením bizarnosti mikro nebo makro světa skrývajícího se za oponou rozsahu našich tělesných smyslů. Nemusí to být jen mlhoviny vzdálených galaxií či svět po různým zaostřením mikroskopu nebo nějakého snímače, ale i svět přesahující možnosti těchto nástrojů, svět myšlenek a emocí jak jednotlivců tak i celých generací ve své nevyhraněné formě, svět, kterému příznačně v dnešní době vládne chaos. 

Dalo by se tedy říct - pokud je dílo více projevem niterné inspirace, náhlého uzření myšlenky díla, jde více o umění, pokud je dílo výsledkem rozumového kalkulu a zkoušení kombinací za nějakým účelem, jde více o řemeslo, jedno zdali je pak výsledek precizní či dětsky neumělý. Právě pro svou upřímnost je mnoho dětských obrázků tak dojímavých.

Tento dojem nikdy nebudeme mít z projevu zvířete právě díky absenci oné hřivny. Onou hřivnou je lidské bytostné jádro, které se dá nazvat lidským duchem. Následující úvahy o rozdílu mezi lidským duchem od zvířecí duší a jejich původu nejsou poplatné všeobecně prezentovaným názorům materialistickým ani ortodoxně náboženským, takže raději zapřísáhlým stoupencům těchto skupin zde doporučuji přestat číst, abych jim náhodou nezpůsobil hýbání žlučí.(Zdraví nade vše)

Teď rovnou řeknu, rozdíl mezi jádrem člověka a zvířete spočívá v jejich původu na tzv. onom světě, který je tak rozsáhlý, barvitý a rozmanitý a přitom přísně uspořádaný do mnoha stupňů. V této představě hmotný svět není něčím zvlášť odděleným, nýbrž jedním ze stupňů dokonale a mnohonásobně provázaným se stupni ostatními tak, že lze hovořit o jednolitém díle Stvoření. Pojem oddělení tohoto a onoho světa vymyslel v průběhu staletí ve své politicko-náboženské vypočítavosti člověk. 

Představme si tedy, že do každého hmotné těla se vtěluje nějaká éteričtější entita, která v sobě chová v zárodku všechny schopnosti odpovídající svému druhu a informace o cílové formě vzezření příslušného druhu. Jedná se o obecnou formu, zvláštní forma osobní individuality se pak vyvíjí ve zpětné vazbě používáním jednotlivých schopností během putování hmotnými světy. Do schopností lze zahrnout jakýkoliv duševní potenciál - ctnosti, dovednosti, talenty atd.. Představme si tedy množinu všech schopností ve svém ještě nerozvinutém stavu, třeba jako mísu plnou semínek různých druhů rostlin a nyní každý jednotlivec během putování zalévá některá semena více, některá nechává ležet ladem, některé schopnosti rozvíjí více, některé zanedbává. Výsledkem je zcela zvláštní kombinace, která je základem osobní individuality. Ta se se změnou směru úsilí může měnit (následně i osudové cesty), to je ponecháno svobodné vůli člověka, tedy vnitřnímu rozhodování, které probíhá ve fázích "povšimnutí si- zaujetí- přání - touha- čin" (osudové nitky se však navazují v každé z těchto fází).

Tato entita, tedy naše vlastní já se spojuje s tělem během prenatálního věku. Nabízí se, že ona je tou položkou, která je spojena s druhou - volnou šroubovicí DNA. První nese informace rodičů. Takto se do tělesných dědičných znaků dostává pečeť vaší osobní individuality, dalo by se říct obraz vaší duše, který si na zem přinášíte.

Z řečeného vyplývá, že je počítáno s mnoha životy na zemi i v mezidobích v různých vrstvách onoho světa. Pro někoho to může být nemilé, ale za svoji současnost si můžeme sami. K rodičům (národu atd.) nás přitáhla naše vlastní podobnost s nimi, neboť tzv. osudové tkaní pracuje na základě rezonance, čili stejnorodosti. Jinak jsou to úplně cizí lidé, kteří se musí starat o svůj vlastní vývoj. 

Kde ale toto putování začíná a kde končí? Jednoduchá odpověď - na tom samém místě. Lidský duch vychází jako nevědomé duchovní semeno z duchovní sféry, putuje vrstvami hmotných světů, kde pomocí hrubých vlivů je nucen se rozvíjet . Darovaný potenciál však může využít nebo zneužít, k tomu má svobodnou vůli rozhodování. Je nasnadě, že cílem tohoto putování nemůže být pohodlný pobyt během kratičké chvíle na tomto světě, do které ani nelze nacpat pojetí spravedlnosti, ale návrat domů do duchovní sféry ve stavu plně vědomé rozvinuté ušlechtilé bytosti, kde pak dál pokračuje ve vývoji v činnostech, o jejichž formě a působnosti nemáme představu ani v těch nejbujnějších fantaziích.

Čím je pobyt na této zemi pro vývoj lidského ducha tak zásadní? Ze všech úrovní stvoření je úrovní nejhrubší a nejnižší. Je to jediná úroveň, ve které, když chcete plně působit, musíte se do ní narodit. (Putování mezi jemnějšími sférami je jednodušší, když vyšší entita vstupuje do úrovně nižší, automaticky, dá se říci magneticky se obalí hrubší substancí, takže vznikne tělo, které je hrubším obrazem těla vstupujícího. Při cestě zpět tuto hrubší substanci odkládá.) A právě toto zakotvení ve hmotném těle způsobuje, že zde na zemi mohou vedle sebe putovat nejrůznější druhy lidí, zlí i dobří, což způsobuje, že je zde mnohonásobně větší příležitost a vůbec možnost rozlišovat, porovnávat, učit se a celkově zrát než v jakékoli jiné úrovni. Po odchodu na druhou stranu je lidský duch přitažen úrovní odpovídají jeho založení, tam najde ty své, se kterými je stejnorodý a dostává od nich to, jaký je sám. Popud k vývoji na této úrovni je pak díky zúžení vidění jen stejnorodosti mnohem méně intenzivní. Proto pobyty na zemi jsou jakési velmi důležité body obratu v celkovém putování lidského ducha. Také nejsou snadno dostupnou samozřejmostí. Nějaký lidský duch musí onom světě často celá desetiletí nebo staletí čekat, než se mu dostane příležitosti k dalšímu vtělení, než na zemi nastanou vhodné podmínky umožňující jeho vtělení. Vše, co si určitý lidský duch nese, musí být doslova integrovatelné do okolí, kam se má vtělit. Často o tom také rozhodují silné, jedno zda dobré či zlé, osobní vazby na jiné lidské duchy. A v lidském duchu - v tomto našem nejniternějším já, je také jako v dokonalé RAMce uloženo všechno, co jsme kdy prožily, film celého našeho putování, každá naše pohnutka, kterou jsme kdy cítili.

Odkud pochází lidský duch?

Vezmeme-li to ve správném sledu, tedy nikoli z pohledu lidského pozorovatele, ale z pohledu vzniku a vývoje, pak na nejvyšším místě nalezneme Logos jako zdroj živoucího tvůrčího záření, ze kterého vše vzniklo či povstalo, lépe řečeno bylo vyzářeno. Bíle je vyznačena sféra bezprostředního božího vyzařování. Její gigantičnost nelze v poměru ke stvoření vyjádřit. Skládá se z mnoha úrovní a je v ní zakotveno vše v dokonalé ideální formě (postavy, krajiny, budovy….) jako přímé „myšlenky boží“. Tam se také nachází cosi jako zahrada všech ctností, kde každá ctnost je ztělesněna ve svébytné ideální postavě. Tyto postavy stejně jako celá úroveň jsou nepředstavitelně éterické a zrovna tak živoucí. Své bytí vyzařují bez hranic na všechny bytosti nacházející se v úrovních pod nimi. Každá bytost je schopna toto záření přijímat. Ve chvíli, kdy pod vlivem takto přijaté informace začne jednat, záření v ní zakotví a formuje bytostnou formu přijímatele podle postavy dané ctnosti. Čím více je nějaká ctnost v někom zakotvena, tím méně je pak schopen jednat proti jejímu smyslu. Stejný postup platí i pro jakoukoli jinou dovednost. Zároveň tato záření každá bytost předává dál dalším bytostem, přičemž dochází ke slučování a kombinacím těchto různých druhů duchovních záření a tím i k různým vnějším projevům a vzniku nových forem. Stejná zákonitost platí i pro formování krajin a budov.

V černém poli se nachází dílo Stvoření, které je zákonitým a přirozeným projevem vyzařování Božího. Těchto Stvoření zavěšených za hranicí božské sféry jsou bezpočty. Tmavě modrá je Vysoce duchovní sféra, která je pozemskému člověku cizí, následuje duchovní sféra (světle modrá), kde na nejnižší hranici má svůj původ lidský duch. Sféry mají mnoho stupňů a mezistupňů a vznikaly postupně shora formou srážení se a zhutňování. Dá se tedy říci, že každá úroveň níže je přibližnou napodobeninou úrovně vyšší, je ale menší, hutnější, méně pohyblivá a celkově méně dokonalá. V tomto procesu formování vznikají v každé sféře bytosti ihned vědomé a bytosti nevědomé, které musí projít vývojem k uvědomění. Mezi ně patříme i my pozemští lidé nebo také pozemská zvířata, která ale mohou dosáhnout nižšího stupně vědomí než my. Ta mají původ v čistě bytostné sféře (zelená), kde sídlí ve své přiměřené formě i zprostředkovatelé tvůrčích záření, které byli starověkým národům známy jako bohové.  Výše uvedené kombinování duchovních záření má také na svědomí jejich rozličná zpodobnění a pojmenování v souladu s vyzařováním pozemské hroudy, na které se daný národ vyvíjel. Proto i přes nánosy tradice a fantazie můžeme v různých starých pramenech nacházet společný základ. V této bytostné sféře sídlí veškerá ztělesnění sil, které všudypřítomně prostupují a formují hmotné světy. Mezi ně patří například bytosti živlů nebo bytosti, které mají na starosti tkanivo cest jiných entit, jako např. nás lidských duchů.

Hmotná úroveň (červená) se také dělí na více stupňů. Obsahuje éterické světy našich citů a myšlenek, kterými musíme procházet v mezidobích mezi pozemskými životy. Její nejhrubší část je nám viditelný vesmír. Ano ten nejmenší čtvereček je vesmír se všemi miliardy galaxií. Jak asi velké je stvoření, když vezmeme v úvahu, že každá úroveň směrem nahoru je větší? Jak velká je božská sféra a jak vzdálený je samotný Bůh? Nyní si tušení odpovědi porovnejte s církevními představami, které si z Boha vytvořily strýčka na obláčku kdesi kousek za vesmírnými humny, který se o každého osobně stará. Bůh nikterak nezasahuje do osudů člověka ani národů. Veškerá pomoc a vývojové možnosti jsou od počátku zakotveny v oněch zářeních, které v sobě obsahují samočinně působící zákony, proudí celým stvořením jako krevní koloběh a je v nich také obsaženo vše ve vší hojnosti. Stačí po něčem čistě zatoužit a už to k člověku proudí v podobě inspirace a příležitostí ke změně. A jediné, co člověk může dát jako odplatu je radost. Čistá radost je bezeslovná forma díku, která vyzařujíc z lidského ducha uzavírá koloběh duchovních záření. Není třeba mumlání slovních forem a provádění různých praktik a obřadů (i když mají také svůj smysl), stačí čistá radost, která z člověka nenuceně vytryskne, právě když se do zákonů stvoření dětsky prostým způsobem vřadí.

V různých vyšších úrovních mají také původ vůdčí osobnosti, které se ve vhodných dobách vtělovali na zemi a přinášeli v přiměřené formě nauku o těchto zákonech stvoření. Původně čistou nauku však následovníci vždy překutali ve strnulé dogma, které pak odpovídalo jejich porozumění nebo vyhovovalo jejich přáním. 

Po tomto poněkud delším i když velmi zjednodušeném avšak nutném celkovém přehledu se můžeme vrhnout na otázku evoluce. K textu pod obrázkem je třeba dodat, že hrubá hmota je poslední odpad tvůrčího záření, který k tomu, aby vytvořil napodobeninu vyšší úrovně, musí být od začátku krok po kroku dlouhodobě a cíleně formován. Jakýkoli časový úsek je ve vztahu k věčnosti relativně nekonečně malý, takže miliony let můžeme brát jako vteřiny na hodinách stvoření.

Evoluce z hlediska modelu Stvoření - zobrazené úrovně barevně odpovídají spodní části obrázku výše.

Zleva doprava časová osa. Modrá – duchovní sféry; zelená -  stupně čistě bytostné sféry; červená – stupně hmotnosti, přičemž světlejší odstíny symbolizují éteričtější úrovně hmoty. Současný fyzikální výzkum nejmenších částic operuje kdesi u vrchní hranice nejtmavší červené. Úrovně vznikaly postupně shora dolu, jak bylo řečeno, viditelná hmota pak jako poslední nejhrubší zbytek tvůrčího záření – důsledek vzdálení se od zdroje, snížení chvění, ochlazení, kondenzace a nových spojení = látka nové kvality s jinými vlastnostmi. Je nasnadě, že tento reaktivní přechod proběhl dramatičtějším způsobem (zdali právě velký třesk, nedovolím si tvrdit, možná něco podobného, ale na více místech, což by řešilo problém inflace).  Po vzniku hrubé hmoty přichází na řadu působení čistě bytostných sil (zelená úroveň, které se do hmoty vnáří, nesou sebou vzorové informace a ženou hmotu k vývoji. Pojem čistě bytostný lze chápat jako elementární, živelný bez duchovního jádra, které má původ výše a má svobodnou vůli. Jedná se tedy o výkonné bytosti. Živel ohně nastupuje jako první (hvězdná plazma), pak přichází živel zemský, tedy formování pevných těles, poté živel vzduchu a nakonec vody. Nastává čas příchodu entit nesoucí informace o rostlinných a živočišných formách života.  

Symbolika barev je stejná jako u předchozího obrázku. Čistě bytostné jádro žene vývoj tělesných schrán až k nejvyšší formě zvířete, k pračlověku. Toto tělo je pak schopno přijmout oživující entitu vyššího druhu – lidského ducha, který si pak tuto vnější schránu postupně přizpůsobí podle informací, které nese v sobě. Je to přirozený efekt, jakmile k hardwaru (tělu – nástroji) připojíte software (program) vyšší úrovně, začne vykazovat jiné výsledky a rovněž vznikne potřeba přizpůsobit hardware ke schopnostem vyššího softwaru. (Každý jistě tuší, kdo je v tomto případě programátor. Samozřejmě příměr je to velice zúžený a pouze obrazný. Onen prvotní Programátor je zde poskytovatelem nejen vůdčí idei, ale i „materiálu“ pro celé prostředí).

Nutno dodat, že výraz „hmota“ zde není jiným vyjádřením pro matérii ve smyslu substance či esence, ale jako druh substance se specifickými vlastnostmi v určité části stvoření či sféry. Vyšší sféry jsou rovněž zformovány z určité substance skládajících se z částic. Výraz nehmotný či duchovní tedy neznamená abstraktní ve smyslu smyšlený a tím reálně neexistující, ale utvořený z jiného druhu látky. Zákon zachování energie platí v celém stvoření. Cokoli má energii, má také nějakou formu. Vše na co pomyslíte, někde ve stvoření existuje ve své formě, má tedy energii a tím i život a je schopné nějakým způsobem svědčit. Formy pak lze dělit na základní, složené a hromadné a opět tu platí relace či aspekt z jakého stanoviště na věc hledíte.  A rovněž platí, že celé stvoření, je obrovská, sice dokonale uspořádaná, ale živoucí, neustále probublávající a proměnami kypící kaše, kterou nelze nacpat do filosoficko-teologického dogmatu nebo duchovně strnulého pojetí vědy.

Původně jsem se chtěl duchovnímu aspektu vyhnout, neboť se pro jeho prezentaci necítím být morálně na výši, ale nakonec není vyhnutí, pokud se člověk chce pokusit nabídnout komplexnější odpověď a to nejen v otázce vztahu člověka a zvířete.

Závěrem: Ve zvířeti by člověk neměl vidět více, ale ani méně než je. Zvíře se nikdy nestane člověkem, avšak jest spolu-tvorem, který má něco, co člověk nemá, co vyžaduje lidskou úctu a odpovídající zacházení, a od kterého se má co učit.

PS: Neznamená to, že nezabiji mouchu. Zabít mouchu, která mě obtěžuje je normální, ale už není normální jít někam záměrně mouchy zabíjet, trhat jim křídla apod. Stejně opovrženíhodný je požitek lovu, který není pro obživu. Rovněž hospodářské zvíře určené na maso má právo na důstojný život a důstojnou smrt. Stejně jako u člověka o kvalitě života nerozhoduje jeho délka, ale míra spokojenosti nebo utrpení.

Poznámka: Naznačený model vychází z míry mého pochopení přednášek Abdrušinovy knihy Ve Světle Pravdy - Poselství Grálu. V této knize nenajdete žádné matematické funkce a encyklopedické přehledy, ba ani obrázky, pokud však projevíte trpělivost a bez předsudků se v touze po esenciální pravdě vykládanému otevřete, obdržíte tak překvapivě jednoduchou ideu spočívající za vším jsoucím, že se jí budete zdráhat přijmout a budete hledat sebemenší chybičky, i když v názorech jiných nauk jste byli schopni a nakonec museli tolerovat obrovské mezery a spory. Ona idea - onen duch pravdy je podstata zákona promítající se do všeho bytí kolem nás a v nás, z jehož pozorování si člověk vytvořil tu obrovskou bibliotéku mnoha oborů a názorů, ze které, pokud nevlastní světlo prosté Pravdy, se brzy stává smrtící bludiště. Knihu samu autor považuje za solitér, který je určen výhradně jednotlivci pro jeho osobní studium jako průvodce jeho vlastního zkoumání a prožívání. Vznik spolků za účelem poznávání a žití podle obsahu této knihy je stejně jako v jiných případech věcí vzniklou z lidské přirozené potřeby se sdružovat, což si nese svá pozitiva i negativa, leč je věcí pro sebe samu, která si nemůže činit právo na obsah myšlenek v knize obsažených. Nutné je uznat vlastnická práva Hnutí Grálu na její vydávání, což jiné spolky porušují. Rovněž dohady těchto spolků o to, které vydání je to správné, či jiné "župní" dohady svědčí o nevýslovné malichernosti a hnidopištví, které celou věc v očích společnosti nutně devalvují. Kdyby tito jen jednou pronikli pod povrch a vytušili poklad, který se ukrývá v každé jediné větě a zabývali se její aplikovatelností do reálného života, uzřeli by před sebou takovou horu tématických objektů, že by se k předmětu svého sporu ani nedostali a mimoto by přestali přikládat své zvenčí nablýskané šablony a pravítka na cesty druhých lidí.