Jára Cimrman léčící, hory slézající a politizující - 2.část

Osnova: Opět u japonského dvora - setkání s Ho Chi Minem - léčení Vladimíra Iljiče - Cimrmanova politologická příručka

Opustiv břehy Francouzské Indočíny směřoval Jára  Cimrman alias Mikropulos přes Taiwan a Okinawu  k Japonským ostrovům. Mezitím se po širé Rusi roznesla zvěst o zázračném lékaři, která se dostala až k sluchu prvního předsedy Rady lidových komisařů. Se zdravím Vladimíra Iljiče to v té době šlo z kopce a tak netrpělivý předseda zapojil do hledání doktora Mikropula celou Čeku i Komunistickou internacionálu. Cimrman byl lokalizován na dvoře japonského císaře. Císaře Taiša znal už jako malého chlapce ještě z návštěv u jeho otce Macuhita, při kterém stál jako rádce v postavě šedé eminence, jež způsobila nevídaný růst modernizace Japonska v období Meidži, ale předpokládal, že kvůli mladistvému vzhledu by byl pokládán za podvodníka, kdyby se nyní prohlašoval za Cimrmana a tak dvoru nabídl služby jako neznámý překladatel a básník.

Jára si po čase opět zvykl, že japonština nevlastní hlásku „L“ a zcela přizpůsobil své verše tomuto fenoménu. Budiž pronunciovány exemplární extrakty miniatur:

„Tvá srova jsou sradká a ríbezná“ nebo „Trustý chrapík jedr chreba se sádrem“ nebo „Haró, kdo vorá, mruvte nahras, jsem trochu nahruchrý“ nebo "Na rohu stár brb s ropatou" nebo "Mám rád mírně sraný sýr".

Po nějakém čase dorazila z Kremru do Tokia telegrafní zpráva. Poštovní úředník předal Cimrmanovi alias Mikropulovi telegram v japonském přepisu s podpisem

Uradimiru Iriči Uriyanofu – Renin

Jára po přečtení jména odesílatele ihned usoudil, že již podle jména musí jít o člověka s urologickými problémy. Omluvil se u císařského dvora, na to odplul do Vladivostoku a odtamtud po Transsibiřské magistrále dorazil do Moskvy. Na nádraží byl přivítán studentem KUTV (Komunistická Univerzita tvrdě pracujících na východě)  Nguyenem Ái Quocem. Po zjištění, že uvítací osobou je Vietnamec, se dotyčného okamžitě zeptal, zdali se v brzké době nechystá do Francouzské Indočíny . Tento mu odpověděl, že ihned, jak jen to bude možné. Jára ho tedy požádal, zda by mohl guvernérovi předat opomenutou logistickou mapu. Nguyen s radostí svolil. Oba básníci si v mnohém rozuměli, přesto se později ukázalo, že předání mapy bylo osudnou chybou. Z usměvavého Nguyena se vyklubal taktizující Ho Či Min. Nyní porovnejme Cimrmanovu logistickou mapu (vlevo) s mapou Ho Či Minovy stezky (vpravo). 

Cimrman byl vlídným Nguyenem odveden do Kremlu a tam bez okolků započal s vyšetřováním. Pro určení správné diagnózy nejprve provedl patřičné pozorování. O tomto pozorování se dokonce dochoval Cimrmanův vlastní rukou psaný lékařský zápis.

Protokol

Pozorovatel: Zephyros Mikropulos

Pozorovaný: Vladimír Iljič Lenin

Pozorovaný stojí před mísou. Pozorovatel sedí na stoličce vedle pozorovaného.

1. Pacient přistupuje k míse a tasí zakončení svého vyměšovacího ústrojí
2. Pacient stojí osm minut u mísy jako sádrový trpaslík a hypnotizuje nehybné dno
3. Na pacientově tváři lze sledovat známky volního úsilí. Organismus však nátlak vůle zcela ignoruje.
4. Pacient zadržuje dech, oči nepatrně lezou z důlků.
5. První kapka   -  pacientovy rysy vykazují známky napjatého očekávání
6. Dvě kapky těsně po sobě  -  očekávání roste
7. Jednorázová menší dávka uriny – pacient jakoby se smál, ale evidentně se neraduje
8. Proud je spuštěn, pomalu zesiluje
9. Proud se náhle přeruší
10. Opět pokračuje
11. Tři minuty odkapávání
12. Pacient má spokojený výraz
13. Pacient byl prožitkem rozrušen a zapomněl spláchnout

Jára Voloďovi naordinoval vlastní bylinný přípravek Močoflux kombinovaný s průtokovou metodou založený na faktu, že lidské tělo se podobá nádobě boileru. Do žaludku se zavede hadička, tělesná útroba se plní tak dlouho, dokud nezačne vrchem přetékat. Následuje čekání, dokud obsah neopustí útrobu spodní výpustí. To se opakuje tak dlouho, dokud nalévání a odtok není rovnoměrný nepřerušovaný. Celý proces je psychologicky podpořen pronášením afirmací se stupňováním: „Mám potřebu“, „Potřebuji čůrat“, „Chce se mi strašně chcát“.

Vladimír Iljič následně Cimrmanovi sdělil, že metodu doporučil své ženě, která po této kůře viditelně ozdravěla a to tak, že dokonce i úlisní bělogvardějci si již ani nedovolují jí nazývati sifilnaja matěr kamunizmu.

Nyní byl však Voloďa velice spokojen a z vděčnosti byl ochoten tolerovat i cizincovy odlišné názory. Pravidelně se s Járou scházel k disputacím u černého čaje. Jára po zkušenostech s habsburskou šlechtou projevoval porozumění pro ideu nového zřízení, i když viděl její fatální nedostatky a snažil se nenápadně ovlivnit Voloďovy myšlenky.

Onehdy se ho zeptal, jak to myslí s tou diktaturou proletariátu, neboť se mu zdá poněkud pochybené, aby o řízení státu rozhodoval někdo, kdo nevidí dál než je pár metrů od svého jídelního stolu, že se pak může klidně stát, že výsledkem celé reformy bude pitivo, kuřivo a když to dobře dopadne i nějaké to základní krmivo na onom zmiňovaném stole.  Voloďa se začal ošívat, po chvíli prohlásil, že je to vědecky předpovězené, že nemůže vládnout někdo, kdo nikdy nepracoval a nemá ponětí o potřebách pracujících a že lid bude samozřejmě zastoupen svými předáky, kteří budou mít patřičné vzdělání.

Jára se pak Volodi zeptal, kolikže toho má ve fabrice odpracováno. Voloďa se začal ošívat ještě víc, cosi naznačoval, že už ve fabrice byl. Na to Jára přitvrdil: „Ukaž mi píchačku!“ Voloďa bez váhání odpověděl: „Naděžda je na léčení.“ Tím rozhovor pro tento den skončil.

Jednoho slunného odpoledne zase daroval Voloďovi vlastnoručně malovaný symbolický obraz. Na rudém pozadí plátna zlatě zářily srp křížící se kladivem, pod nimiž ležela malá hvězda. Srpem chtěl Jára vyjádřit ostří krutosti, jakým je lidská svoboda seřezávána, kladivem nemilosrdnou sílu padající na hlavu lidu, hvězdičkou dokonale převálcovanou lidskou bytost, zároveň obraz znázorňoval vyvrácení duchovních hodnot, kladivo ztělesňovalo padající Kristův kříž, srp padající Mohamedův měsíc. Rudé pozadí znázorňovalo moře krve, které bude prolito nastolením tohoto řádu.

Voloďa si obraz chvíli zamyšleně prohlížel, náhle se mu po tváři rozhostil úsměv zračící nadšení. Poděkoval Járovi slovy: „Milý doktore, už dlouho jsem přemýšlel nad praporem, který by měl zaštítit naší velkou ideu, žádný návrh se mi dosud nelíbil a nyní, …nyní jsem nalezl. Děkuji, vřele děkuji“ a jako výraz díku daroval Járovi svůj oblíbený samovar, který zkonfiskoval caru Mikuláši. Jára se tak zcela proti své vůli stal zakladatelem symbolismu v socialistickém výtvarném umění. Zkrušen totálním nepochopením Vladimíra Iljiče se na chvíli uchýlil do ústraní. Podle zkušenosti, že svědomí obvykle roste s ubývajícím knotem života, vysadil Vladimíru Iljiči Močoflux. Voloďův stav se skutečně viditelně zhoršil, avšak potápějící loď se už nedala zastavit. Jára se rozhodl opustit Sovětský Svaz. Na rozloučenou daroval Voloďovi ještě jeden obraz. V kontuře kopírující hranici Sovětského Svazu seděl tygr s hlavou Josefa Vissarionoviče. Tentokrát Voloďa pochopil, ale bylo již pozdě.

Po těchto zkušenostech se Jára navrátil do Prahy, kde sepsal svou politologickou částečně dramaticky laděnou příručku, v níž načrtl dějiny i vývoj politiky v následujícím věku. Hned v úvodu nalezeneme Cimrmanovu spiritisticko-historicko-politologickou mikrohru "Mravokurv a Právoser" v níž vylíčil esenciální příčinu vývoje společenského řádu. V této hře v hlavních rolích vystupují dva v názvu jmenovaní duchové, kteří  posedávají členy společnosti bez rozdílu kast. První  přichází na scénu Mravokurv, který lidem našeptává, že si v myšlenkách mohou dělat, co chtějí, protože je nikdo nevidí. Když se tyto myšlenky rozhojní a dožadují se uplatnění přichází na řadu Právoser, který pro změnu lidem nakuká, že je třeba tyto myšlenky přijmout za normální a v zákoně je jako takové ustanovit.

Dále již Cimrman pokračuje ve vědecky racionálním slohu.

Dementokracie  jako pokračující stupeň demokracie. Po Cimrmanově zásadním objevu skutečnosti, že blbec nerozpozná svojí blbost, právě z důvodu této blbosti a že lidé stejně jako zvířata poslouchají hlas nejhlasitější a nejvtíravější, nehledě na obsah, který sděluje, dospěl Cimrman k závěru, že demokratické zřízení musí vést celostně k demenci společnosti. Cimrmanův triviální poznatek přímé úměrnosti mezi sebedůvěrou a omezeností jedince v roce 1999 znovuobjevil sociální psycholog profesor David Dunning, který se svým žákem Justinem Krugerem vypracoval statistickou studii, která i přesto, že budí úsměv, neztrácí nic na své vědecké průkaznosti.(ZDE).

Po poznání tohoto zákonitého faktu si můžeme být jisti, že všechna mocnářská křesla obsadili průměrní až podprůměrní žvanilové, kteří právě tím, že si své nedostatky neuvědomují, netrpí také žádnou zdrženlivostí a umí náležitě bezostyšně používat své lokty, zatímco niterně tedy skutečně schopní lidé kvůli své skromnosti trpí ve stínu imbecilitidy těchto samozvanců.

Ko-muňkizmus  jako pokročilý stupeň komunizmu. Tato Cimrmanova studie je podrobnou analýzou vývoje vztahů subjektů v parazitální společnosti. Základní ideou je přirozený fakt, že parazit svých chováním nakonec stráví tělo, na kterém parazituje a že pokud se chceme parazita zbavit, musíme ho vyhladit zcela a nemilosrdně, jinak se opět rychle rozmnoží.

Pseudo-teokracie jako skutečný stav teokracie, která ve skutečnosti nikdy nebyla nastolena. Po přímém ohledání přírody Jára zjistil, že na stromech, kamenech a dalších komponentech přírody nejsou připnuté žádné lístečky s nápisy a že pokud Bůh stvořil přírodu a ustanovil v ní dokonale logické zákony, nemůže být Boží vůle přímo ztotožněna s nějakým písmem, které v sobě chová tisíce rozporů. Dále pozoroval, že pokud člověk nemá možnost volby názoru, nemůže nějakou myšlenku přijmout do srdce dobrovolně jako vlastní. Z toho důvodu zde Jára výjimečně ustoupil od zdvořilosti a stoupence této jednostranné "skriptokracie" nazval nejomezenějšími zplozenci ducha blbosti nejvyššího řádu.

Po delším filosofickém bádání Jára došel k závěru, že ideální společností podle představ většiny lidstva je tzv. Konzumní komunizmus  -  ten je založen na uskutečnění těchto charakteristických bodů:

• Člověk má právo na nepráci, tj. na placenou práci, která jako práce vypadá, ale ve skutečnosti jí není.
• Člověk má právo na všechno, co zahlédne u svých spoluobčanů
• Člověk nemá žádné zvláštní povinnosti
• Člověk nemá právo kohokoli žalovat za jeho projevy svobodné vůle, má však právo osobně zareagovat jakýmkoli způsobem, který uzná za vhodný

Cimrmanův model byl kritizován jako nedomyšlený s odůvodněním, že vůbec neřeší problematiku, kdo vlastně bude vytvářet pracovní prostředky, pracovní předměty a následně hodnoty, ze kterých budou pracovní síly – nesíly vypláceny.

Cimrman však model považoval za dokonalý, neboť po nastolení tohoto řádu absolutní svobody by k řešení této problematiky vůbec nedošlo. Lidé by se totiž během několika dní vyhladili z povrchu zemského, což byla pro Cimrmana po zvážení veškerých možných alternativ vyplývajících ze současných dispozic lidstva jediná možnost k ozdravení planety a nastolení přirozeného řádu.

A takto pozitivně se končí seriál o cimrmanovském putování (kromě přílohy o batohu). Dodejme, že o omezeních Cimrmanova buněčného regenerátoru nevíme zhola nic a je tudíž pravděpodobné, že Jára Cimrman tu někde chodí mezi námi, což je hozená rukavice nové generaci cimrmanologů.

Doslov : Začalo to Českou cvajkou, kterou jsem napsal jako minutovou hru, kterou jsem však po střízlivé úvaze do rozhlasu neposlal, ale pokračoval v ní dál. Ta také trochu budí zdání, že se skutečně blíží slohu DJC. Ve zbytku jsem již pouze zneužil jméno JC k tomu, abych zapsal některé myšlenky, které byly příliš hloupé na to, aby byly brány vážně, a ne zase tak hloupé, aby byly úplně zahozeny. Tímto se také skutečným cimrmanologům omlouvám. 

Tech. pozn.: V článku jsou neopravitelné mezery, administrační systém opravy ignoruje. Po přepsání celé části textu se mezera nanejvýš přesune o kus dál.