Cimrmanova jazyková reforma 2.část

Po přiblížení peripetií Cimrmanových lingvistických cest a vysvětlení prvních čtyřech slovních druhů, přednáška pokračuje slovesy, větnou stavbou a to vše proložené střípky z Cimrmanova podnikání.

Pozn.: Bez důkladného výkladu v první části mohou nastat problémy s porozuměním části druhé. První část ZDE.

V první části je také opomenuta tzv. syntetická kontrakce adjektiv neboli sloučené zkracování přídavných jmen, které v obvyklých těžko zaměnitelných spojeních umožňuje přídavné jméno zkrátit třeba i na jedno jediné písmeno a následně připojit ke jménu podstatnému. Za všechny uveďme například novotvary hňuhlí a čuhlí, což jsou, jak sami tušíte, efektivní sloučené tvary sousloví hnědé uhlí a černé uhlí. Nyní však přejděme k pýše celé Cimrmanovi reformy a tou jsou slovesa.

Slovesa - Největší díl úpravy sloves si rovněž nese pečeť Cimrmanovy moravské cesty. Zbytek je pro změnu čerpán z blízkých příbuzných asijských jazyků, jako je například ruština, čínština nebo japonština. Místo neslýchaně přemrštěné rozmanitosti koncovek způsobené zmateným uspořádáním rodů, vidů, způsobů a časů Cimrman zavedl pět vyvedených částic. První označuje sloveso jako takové. Je jím v případě, že kmen slova  končí na souhlásku,  přípona –ó, beró, hrabó, kradó, seró. Pokud kmen slova končí na samohlásku nebo dříve na kmen navazovala samohláska a, má přípona tvar –jó -  žijó, zpívajó, lijó, hnijó, bijó. Tato korejsko-moravská přípona platí pro všechny osoby, čísla a časy.

Přítomný čas a infinitiv má stejný tvar.

Ja chtíjó pijó     Chci pít

Pro vytvoření budoucího času  se Cimrman nechal inspirovat egyptským dialektem arabštiny. Po zavržení složených tvarů stanovil pro budoucí čas budoucí částici „bu“, která se jako předpona naváže na sloveso.

Ja bupijó   Ty bupijó   Oné bupijó      Já budu pít   Ty budeš pít   On, ona, ono bude pít

Minulý čas Cimrman vyřešil vsuvkou „li“, která se umístí před koncovku „ó“ nebo „jó“.

Ja pilijó   Ty pilijó   Oné pilijó     Já jsem pil   Ty jsi pil   On pil, ona pila, ono pilo

Z poznámek je patrné, že se Cimrman i přes svou filologickou genialitu nemohl dopátrat k příčině, proč Čechové minulosti do 1. a 2. osoby vpletli pomocné sloveso být, které tam nemá pražádnou funkci a 3. osobu záhadně vynechali. Proč tedy vedle Já jsem pil a Ty jsi pil neexistuje tvar - On je pil nebo Oni jsou pili? Řekneme-li tedy Já pil, Ty pil, My pili, Vy pili, věta ani v nejmenším neztrácí smysl. Sami už tušíte, že Jára tento kostrbatý přebytek z češtiny odstranil.

Pozor na záměnu s pilovat: Ja pililijó Ty pililijó. Já jsem piloval  Ty jsi piloval. Jára proto před slovesem pít nejprve upřednostňoval sloveso bumbat. Ja bumbalijó Ty bumbalijó.  Posléze však s jeho upřednostněním váhal s ohledem na menšinovou skupinu s handicapem koktání, což způsobilo jeho přátelství s Labuzarem, neboť u těchto vyvstal veliký problém s rozlišováním přítomného a budoucího času a také s nechtěným strašením svého okolí.

Přít.čas  Ja bumbajó   Bud.čas Ja bubumbajó   Min.čas Ja bumbalijó

Časový limit pro sloveso určuje přidané příslovce podobně jako v Čínštině, čímž velice zjednodušil práci překladatelů do nebo naopak z jiných jazyků.

Ja dělajó teď  - průběhový čas     Já dělám  (nyní)

Ja dělajó stále – prostý čas   Já dělám  (delší dobu, opakovaný průběh)

Ja dělajó té pořád znovu  - opakovaný děj se zdůrazněním pravidelnosti     Já dělávám

Ja dělajó té brzy jistě  -  blízká budoucnost    Udělám to

Co de týče Vidu - Dosavadní nepraktická čeština měla slovesa nedokonavá -například sloveso skákat, která potřebují pro budoucí tvar pomocné sloveso být - skákal, skáču, budu skákat, což není ale vždy pravda, například letěl, letí, poletí a slovesa dokonavá například sloveso skočit, která v slovesném přítomném tvaru naprosto nelogicky vyjadřují, co nastane a ustane teprve až v reálné budoucnosti. Přitom slovesný budoucí tvar vůbec nelze vytvořit. K tomu nacházíme naprosto nesmyslné kombinace sloves jako třeba nedokonavá slovesa Běhat a Běžet, k nimž oběma dokonavý protějšek tvoří sloveso Doběhnout, které je ale vlastním protějškem pro nedokonavé sloveso dobíhat.

Jára tento fenomén považoval za jazykově vývojový přehmat, dosavadní dokonavá slovesa zrušil a místo nich zavedl původní nedokonavá slovesa s dokonavou částicí „do“.

Ja běhajó   - Ja doběhajó            Já běžím   -  Já doběhnu teď

Ja buběhajó – Ja budoběhajó       Já budu běžet  (poběžím) - Já doběhnu potom

Ja běhalijó – Ja doběhalijó    Já běžel  -  Já doběhl

Ja běhalijó znovu  - Ja doběhalijó znovu   Já běhal (běhával)  -  Já dobíhal (dobíhával)

Každému je snad více než jasná dokonalá preciznost ve vyjádření určení času při dodržení absolutně neodchylné, harmonické pravidelnosti tvarů.

K tomu bych si mimo přednášku dovolil osobní poznámku, kterou doporučuji přečíst nakonec nebo nečíst vůbec.

Česká slovesa jsou nevýslovný gramatický bordel pocházející zřejmě z toho, že obyvatelé české kotliny zřejmě nikdy pořádně nevěděli, zda něco dokončili nebo jestli se jim ještě vůbec něco bude chtít dělat. Je vcelku nepochopitelné, proč ke zpřehlednění sloves čeští jazykovědci u párových sloves dávno nezavedly rozdělení na tvar průběhový a tvar prostý jako ekvivalent časů u jiných jazyků.

Jet – jezdit, běžet – běhat, letět – létat.  První tvar je průběhový - Já běžím (teď momentálně, v tento okamžik), druhý je prostý, který je vlastně opakovaným průběhem Já běhám (opakovaně běžím v blíže neurčeném časovém rozpětí kolem bodu přítomnosti). Tvar Já běhávám je již druhé opakování, dal by se přesněji nazvat opakovaný s akcentem pravidelnosti - česky se zdůrazněním pravidelnosti. (Matematicky vzato je to "druhá integrace" času jako opak "druhé derivace" času). 

Rovněž by se daly slovesa ostře rozlišit na základní bezpředložková a odvozená předložková, přičemž by se ve zohledňování dokonavosti nemíchala. Například zamknout - zamykat, uzamknout - uzamykat. Zavedlo by se tzv. přiblížení (derivace) nebo zobecnění děje. Sloveso uzamykat pouze detailněji přibližuje děj k jeho dokončení, ale zachovává si průběhovost. Některá slovesa by prostě některé tvary neměla a nenahrazovala by se jinými, což je právě příčinou chaosu. Samozřejmě by to platilo jen v gramatických časech, v přirozeném hovoru by se používaly odvozené tvary.

Případ sporu o dokonavost slovesa "soustředit se" je přímo bizarní. Stačí říct v přítomném čase "Já se soustředím" a každé mu je hned jasné, že po dokonavosti tu není ani vidu ani slechu. Sloveso "soustřeďovat se" není tedy nedokonavou variantou pro soustředit se, nýbrž obě slovesa jsou nedokonavá párová, přičemž soustředit se je tvar průběhový (teď nyní se soustředím, bod běží po lince přímo s časem) a soustřeďovat se je tvar prostý (opakovaný okamžik soustředění se v neurčeném čase (Já se soustřeďuji - obyčejně, obvykle, kdykoli, většinou - zahrnuje všechny body na časové lince). Dá se ale zaměnit průběhovým tvarem, což je i běžnější a právě tím, že se něco běžně ze zvyku používá jako od malička (bezmyšlenkovitě) přijaté, ztrácí se pro to cítění. Například dva zápory ve větě snad nemá žádný jiný jazyk a takové věty jsou v důsledku vlastně nesmyslné, což člověk, kterému je vlastní úsilí o rozvoj co nejpřesnějšího vyjadřování, stále silněji pociťuje.

Celý případ dokazuje, že nejsme potomky národa sira Isaaca Newtona, jehož jazyk byl přímo stvořen pro objev diferenciálního počtu, a že skutečně důkladné myšlení spojené s představivostí není právě naší silnou stránkou. Dalo by se také tvrdit, že české osobnosti, kteří něco hodnotného objevily, běžně používaly cizí jazyk, dříve latinu a němčinu, dnes angličtinu.

Důvodem toho jest, že čeština je jazyk pocitový nikoli obrazný. Pojmy jsou tvořeny spíše z mlhavého pocitu z vlastní formy slova spojeného s navyklostí nežli z důsledného obrazu, který je s vlastním pojmem spojen. Vcelku nepříjemně to svědčí o jisté povrchnosti jeho uživatelů, povrchnosti, která je plodem užvaněnosti ... a nebo je to naopak? Je to samozřejmě věc zpětné vazby v průběhu vývoje. Rovněž je obecně známo, že česká vzdělanost je spojená spíše s učením se nazpaměť nežli s pochopením podstaty látky.

Vraťme se však k Cimrmanově reformě.

Trpný rod Cimrman odstranil jako nadbytečný tvar, který je pouze zdrojem výmluv. Vezměme třeba věty:

Domy byly vybydleny. Platy byly sníženy. Společný majetek byl ukraden.

Ano, první co nás napadne, je otázka Kým. Obvykle člověk již v raném věku učiní zkušenost, že samo se nedělá vůbec nic. Cimrman tak došel k závěru, že trpný rod se historicky vyvinul jako rétorická pomůcka za účelem alibismu a pokrytectví, neboť každý následek má svou příčinu, svého původce, kterého lze a je nutné vždy objektivně pojmenovat. Z toho vyplývá naprostá dostatečnost činného rodu, takže místo věty „Domy byly vybydleny“  je nutné říct „Mávroši vybydleli domy“ (Mávrošos dobydlilijó důms ku zánik).

Pokud někdo neví, kdo jsou Mávroši, tak jde o zvláštní sortu kočovných lidí, které Cimrman opakovaně potkával na svých cestách a se kterými měl jistou opakovanou zkušenost. Byli to veselí a družní lidé, kteří se chovali velmi přátelsky. Cimrman je několikrát pozval k večernímu ohni, kde rád naslouchal jejich tklivým i temperamentním písním. Avšak po tom, co se několikrát ráno probudil bez koňů, zásob a vůbec všeho co nebylo pevně připoutáno k tělu, začal mít k těmto lidem poněkud chladnější vztah. Jako správný klasický filolog znalý řečtiny tyto lidi pro jejich tmavší pleť nazval Mávroši. … Kdyby tu snad čistě náhodou někdo neuměl řecky, tak mávroš (µ?????) znamená černý. 

Ostatní neohebné slovní druhy tj. příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce právě díky své neohebnosti žádnou zvláštní úpravu nepotřebovaly. Úpravy spočívaly pouze v redukci jejich počtu.

Nyní už zbývá jen větná stavba. Zde se neděje nic zásadně neočekávaného. Základ tvoří SVO tj. řazení podmět, přísudek, předmět. Cimrman experimentoval s vytvořením Přímětu a Podsudku, ale výsledky nenaplnili očekávání.

Otázka se tvoří inverzí podmětu a přísudku a to rovněž vždy. Tázací zájmeno se místo na začátek logicky dává na pozici podmětu nebo předmětu, které nahrazuje.

Podmětná otázka:   Tázací zájmeno na inverzní 2.pozici

Věta tázací:             Dobydlilijó kdo důms ku zánik?              Kdo domy vybydlel?

Věta oznamovací:   Mávrošos dobydlilijó důms ku zánik.    Mávroši vybydleli dům.

Předmětná otázka:  Tázací zájmeno na 3.pozici.

Věta tázací:             Dokradlijó mávrošos co?              Co Mávroši ukradli?

Věta oznamovací:   Mávrošos dokradlijó všechno.     Mávroši ukradli všechno.

Podmínka se tvoří pomocí částice „by“, která se vkládá před sloveso podmíněné věty a na začátek věty, která způsobuje podmínku, takže nahrazuje Kdyby, pokud, jestli apod.. které tímto maže ze slovníku. Rovněž mizí velmi nepraktická a prakticky nepoužívaná jazykově krajně neestetická kudrlina "byl bych býval“:

Té by bylijó správně, by té nebylijó špatně.    Bylo by to správně, kdyby to nebylo špatně.

Ja by budodělajó té, by součástkas budojdó včas.   Udělám to, pokud přijdou součástky.

Ja by budělajó té, by součástkas budojdó včas.   Budu to dělat, pokud přijdou součástky.

Ja by dodělalijó té, by součástkas dojdlijó včas.     Udělal bych to, kdyby došli součástky.

Ja by chodó tam, by oné byjó tam.    Já bych tam teď šel, kdyby tam ona byla. Jestli tam je, jdu tam.

Větný vzor zůstává stejný pro všechny kombinace časů a vidů nehledě na reálnost podmínky, čímž se problematika velice zjednodušuje. Naopak odpadá nemístná zmatenost slovesných a reálných časů.

Podmět je vždy vyjádřený. Cimrman nevyjádřený podmět považoval za nečestný prostředek k mlžení.  Z toho plyne, že Rozkazovací způsob můžeme tvořit pouze odstraněním podmětu, aniž bychom museli slovesu odebrat koncovku, jak je obvyklé v dosavadních nepromyšleně vyvinutých jazycích.

Chodó pryč!                   Odejdi!

Dolijó víno ku ja.           Nalej mi víno!   (tj. dokonavý děj, nedokonavý by byl „Lijó víno ku ja“. Pokud by se jednalo o opětovné dolití, tvar by byl „Dolijó víno ku ja znovu“. Avšak vytvářet zvláštní sloveso pro případ dolití z poloviny plné sklenice je opět naprosto zbytečné plýtvání tvaroslovím, neboť tento stav vyplývá ze situace a zúčastnění ho vidí. V literárním zpracování se použije v předchozím popisu např. věta „Sklenec od polovic plné ležó na stůl“.

Je třeba připomenout, že slovosled zůstává pevný. Například věta: „Na stůl ležó od polovic plné sklenec“ je nepřípustná.

Přívlastek rozvíjí podstatné jméno zásadně vlevo - tedy použitím přídavného jména před podstatným:

Ja vidó mladé holkas.       Vidím mladé holky.

Starý zvyk používat  jako přívlastek podstatné jméno vpravo zaniká. Rozvíjející podstatné jméno se přetvoří na přídavné:  Hvězda jihu – jihové hvězda, rány děla – dělové rány, dům ze zlata – zlatové dům.

Předměty jsou v pořadí podle vzoru „kradu co komu“ nejdříve předmět přímý  - vždy bez předložky, potom předmět nepřímý – vždy s předložkou, …aby se to nepletlo. Cimrman nechápal, jak mohli Angličané jinak v docela stravitelné gramatice, připustit tak nehorázný zmatek v řazení předmětů. Nepřímí předmět doposud nejčastěji vyjádřený 3.pádem se nejvíce používá se směrovou předložkou „ku“. Dodejme, že Cimrman existenci mnoha sloves se stejným významem považovat za obludné znepřehledňování. Proto například slovesa jíst, stravovat se, pojídat, svačit, večeřet, obědvat, pozřít, konzumovat shrnul ve slovese „žeró“ nebo slovesa vidět, hledět, koukat, zahlédnout, pozorovat, sledovat, zírat, nazírat, civět shrnul ve slovese „čumijó“

Příklad - předmět přímý samostatně:

Ja žeró knedl                                                 Jím knedlík

Oné čumijó ja.                                               On mě vidí.

Oné dočumilijó ja letmo.                             On mě zahlédl.

Oné čumijó ja znovu a znovu podrobně.  On mě pozoruje.

Příklad - předmět přímý a nepřímý

Ja nedalijó dárek ku někdo.     Nikomu jsem nedal žádný dárek.

Zápor je samozřejmě ve větě v rámci jednoznačnosti jen jeden. Záporka „ne“ se dává před částice dokonavosti „do“ a budoucnosti „bu“.

 Ja nebudožeró té.                                 Já to nesním.

Ja nebužeró té.                                      Já to nebudu jíst.

Tvar věty „Ja dalijó dárek ku nikdo“ jak jej používá Angličtina je nepřípustný, protože dát něco nikomu je skutkově neproveditelné a tudíž naprostý nesmysl.

Nepřímý předmět můžeme vhodně nahradit přívlastkem

Ja dožerlijó pesové knedl       Snědl jsem knedlík psovi  (doslovně: Já snědl psův knedlík)

U přímého předmětu odpadají dosavadní předložky

Ja čumijó TV-stroj  na stůl.      Na stole vidím televizi.

Ja čumijó TV                               Dívám se na televizi.

Těm, kdo by rádi apelovali na historickou nevhodnost příkladu, budiž řečeno, že Cimrman princip televize vynalezl již v 19. Století, dokonce založil vlastní televizní společnost. Jak všichni víme, slovo televize znamená v překladu „přenos vidění“. Cimrmanovo televizní vysílání bylo založeno na principu videopřehrávače a včasné dodávky videokazet dle přesného harmonogramu, který Cimrman nazval televizním programem. Videopřehrávač Cimrman sestrojil inspirován židovskými svitky jako skříň s otvorem velikosti obrazovky, nad níž uvnitř skříně byla uložena role s pásem fotografií převíjející se dolů na roli druhou. Role byla poháněna asynchronním motorem, který Cimrman za tím účelem vynalezl, ale který díky tomu, že vynález uskutečnil právě v krátkých mezidobích jeho lingvistických cest, se opozdil s přihlášením patentu o celé čtyři měsíce, a posléze když na patentní úřad konečně dorazil, zjistil, že byl předstižen o dva dny jakýmsi Nikolou Teslou. Tento televizní přenos měl však jeden drobný nedostatek. Videokazety vážily zhruba 80kg. Díky notorickým neplatičům si Cimrman nemohl dovolit nosičům vyplácet plné mzdy a potom co se několik nosičů zhroutilo vyčerpáním, Cimrman svou televizní společnost pod nátlakem odborářů rozpustil.

Z větných členů už zbývá jen Příslovečné určení a to v pevném řazení Způsob, Místo, Čas, Příčina podle známých otázek Jak, Kde, Kdy, Proč. „Kolik“ byl, jak bylo řečeno, zavržen.

První věta Deklarace lidských práv a svobod v superčeštině:

Člověks rodó a byjó pak furt svobodné a rovné v onéj právos. Společnostové rozdělecos mohó vznikajó pouze v prospívání pro společnost.

ENDE

Navazující články

• Cimrmanova jazyková reforma 3.část - písma - (ještě více nudné než tato část)
• Zlatá Cimrnice  (první půle zábavnější, druhá matematicky nudná)
• Cimrmanovy pragmatické pohádky (má oblíbená část)

Poznámky:

Záměrem vytvoření Cimrmanovy Superčeštiny je poukázat na to, v čem tkví poklad českého jazyka a jak by to vypadalo, kdyby byl tento poklad ztracen. Čeština nikdy nebude nejvhodnějším jazykem pro sdělování vědeckých a filosofických pravd, k tomu je příliš nestálá, plovoucí a rozevlátá. Je však kouzelným jazykem pro básníka, takový Shakespeare nebo Goethe by záviděli svým překladatelům, kdyby si uměli svá díla přečíst česky. Hlavně však disponuje vysokým indexem zábavnosti, neboť není jazyka, ve kterém byste si mohli tak pohrávat se slovosledem, není jazyka s tak květnatým tvaroslovím, které umožňuje vytvářet tak neuvěřitelné množství slovních hračiček, mnohosmyslností a malicherností, že vskutku není divu, že příslovečnou vlastností mrňouskovitého českého národa je smysl pro humor, kterým se po léta bránil mocným politicko-kulturním kyjům zvenčí.

Duch každého kmene či národa si sice v dávných počátcích díky zeměpisné oddělenosti vytvořil formu, ale pozor, tato forma neustále působí zpět na jádro, takže do jaké míry připustíme změny v jazyce, do takové míry zcela nevědomě pozměníme ducha národa. Nyní v míru a světě bez hranic (relativně a zatím), mírně, pomalu a bez zábran rozežírá neviditelný mikrob letitý list staré české lípy, takže je třeba zbystřit smysly a stát se strážci českého slova v jeho původní barvité užvatlané proměnlivosti.