Cimrmanova jazyková reforma 1.část

Záznam přednášky o Cimrmanově reformě jazyka českého, jejíž výsledkem je útvar odborně zvaný Lingua Superbohemica neboli Superčeština.

Hned na úvod přednášky je třeba říci, že tuto reformu Jára Cimrman provedl na základě svých zkušeností z periodických cest kolem světa, kdy po seznámení se s osobitým vývojem jazyků všech národů, implantoval do rodné češtiny ty nejefektivnější gramatické jevy. Je třeba také říci, že toto přelomové dílo ve vývoji češtiny potažmo celé slovanské jazykové rodiny bylo zcela neprávem pozapomenuto a je cílem dnešní přednášky znovu vzkřísit pochodeň osvětlující cestu k nejdokonalejšímu jazykovému útvaru v dějinách lidstva.

Jára Cimrman jako nadaný filolog a lingvista se samozřejmě naučil všechny jazyky světa. Sám ale pokorně přiznal, že během putování povodím Amazonky, kde kontaktoval i všechny kmeny dodnes mylně považované za bezkontaktní, měl jistý problém s pralesním dialektem Nivaklé kmene Ašlušlajů, na jehož naučení měl asi 14 minut při zastávce jeho oblíbené vltavské pramice z důvodu vykonání neodkladné základní potřeby. Ale vzhledem k tomu, že oblast Amazonie čítá asi 700 jazyků, můžeme Járovi tento drobný nedostatek odpustit.

Předem bych chtěl posluchače upozornit, nechť se nediví, že v Cimrmanových příkladech větné stavby se vyskytují předměty, které známe až z druhé poloviny dvacátého století, neboť tyto maličkosti Cimrman ve své době již vynalezl …nebo alespoň načrtl.

Rovněž některé zápisky z Cimrmanových cest uvedly zpočátku odborníky ve zmatek. Například tento:

Když tučňáka honí Inuita

Běží za ním celá komunita

Eskymo, Eskymo

Nemá v iglú Leskymo

Posluchače jistě nepřekvapí, že Jára si své zápisky psal ve verších. Překvapením není ani to, že Jára nabízel Eskymákům lůžkovinu zvanou Leskymo, která je tvořena materiálem o základu ze stoprocentního polyesteru a vlasu ze stoprocentního polyakrylu. Jako nadšený ochránce přírody chtěl zastavit vybíjení zvířat tímto primitivním severským kmenem, ale po několikaměsíčním soužití si uvědomil, že Eskymáci zvířata loví nejen pro chlupatou kožešinu, ale také jako zdroj výživy, a tak od svého záměru upustil.

Hodí se uvést, že Jára umělou hmotu vyrobil někdy kolem roku 1890, konktrétně polyethylen, aby si jím mohl balit svačinu na své cesty kolem světa. Po kladných zkušenostech s jeho nepromokavostí se po návratu z cesty rozhodl tento materiál patentovat. Bohužel však jistý Hans von Peckman ho o celých 17 minut předběhl.  Díky své prozíravosti Cimrman vzápětí zjistil, o jak nebezpečný materiál se jedná. U tibetských dětí spočítal 60% nárůst úrazovosti při používání polyethylenového pytlíku ke sjíždění himalájských svahů. Pod dojmem z této rostoucí statistické křivky veškeré záznamy o svých chemických pokusech zničil, tedy kromě jednoho papíru, který použil jako nákres stolu pro truhláře.

Mladý truhlářský učedník Hermann Staudinger byl obsahem na druhé straně papíru natolik uchvácen, že se přihlásil na studium chemie a po uplynutí několika let předstíral objev polymerizace, za který neprávem obdržel Nobelovu cenu.

Co však odborníky skutečně překvapilo, a našli se i pochybovači, byla skutečnost, kde se vzal tučňák na severní polokouli. Avšak z Cimrmanova cestovního deníku se dovídáme, že jde o tzv. Patučňáka podzemního, o kterém Cimrman píše, cituji: „Jde o ptáka zavalité postavy, který bydlí v norách a jehož zvláštností jsou dva poměrně dlouhé výrůstky na hlavě. Tyto ptáky je velmi obtížné chytit, neboť na svůj druh velice rychle běhají.

Jára tento druh odborně pojmenoval Quasipenguin zimmermanus subterraneis.

Vlevo snímek  Patučňáka podzemního pořízený za polární noci.

Vpravo snímek Patučňáka podzemního pořízený za polárního dne.

Zcela výjimečná byla Járova druhá cesta do Asie, a to nejen díky učiněným objevům, ale také díky složení výpravy, na které se nezvykle z velké části podíleli čeští mimočechové. Mimočechové je Cimrmanův odborný výraz pro čechy s nečeským původem. Cimrman musel nahradit své obvyklé spoludruhy, neboť tito právě kdesi létali s Karlem Němcem.

Koně měl na starost zkušený koňský handlíř Tonda Kromhej, kterého Cimrman prozřetelně zaměstnal, neboť po zkušenostech z předchozích cest počítal s úhynem nebo odcizením koní. Tento géniální znalec lichokopitníků dokázal v Teheránu za jednoho poníka dostat opakovaným handlem pět dospělých hřebců.

Nářadí a vybavení měl v područí český neměc Vencl Špásfógl zvaný Vašek Šašek, který neutekl svému jménu a dokázal unavenou osádku po namáhavém dni pobavit nejednou humornou historkou.

Proviantním náčelníkem byl němec se španělskými předky jinak žižkovský živnostník Peter Kübel (kýbl) alias Pedro Vědro. Jeho specialitou byla oddénková kaše, kterou dokázal při vyčerpání zásob připravit z jakýchkoliv dostupných kořenů.

Správcem map a zástupcem vedoucího karavany byl slovenský maďar Ferencz Fanta volaný po domácky Franta Fanta. Díky jeho pokusům o inovaci v určování azimutu Cimrman často zcela nechtěně objevoval dosud neznámé pouštní kmeny. Například kmen Kutu-lulu, který neustále migroval krajinou na podivně lesklých samohybech a jehož členové neustále cosi říkali o jakési Proximě Centaury.

Pro případ náhlé ztráty koní bral Cimrman sebou i zdatné nosiče sloužící zároveň jako ochranná stráž karavany. Prvním nosičem byl rus Ilja Bičumijec, kterého se však Cimrman vbrzku zbavil, neboť zapřičiňoval nečekaně vysokou spotřebu proviantu. Kdesi uprostřed Uralských lesů Cimrman oznámil Iljovi, že právě dostal telegram o umrtí jeho otce. Ilja nebyl příliš důvtipné mysli, Cimrmanovu nevinnou lest spolkl I s navijákem a neprodleně odkráčel kamsi do rodné vsi.

Druhým nosičem byla sestra Karla a Varla Frištenských zkušená valchařka Varlena Frištenská. Je všeobecně známo, že kromě prádla dokázala zvalchovat i své dva bratry.Oba bratři však toto tvrzení tvrdošíjně popírali. Doba však nedovolovala ženám zápasit a tak se Varlena musela živit jemnější prací. Cimrman ji používal především jako nosiče jeho oblíbené vltavské dvou metrákové pramice.

Jediným členem, kterého Cimrman přijal až na cestách, byl koktavý tlumočník Íránec Labuzar Serexicht. Tento k Járovi natolik přilnul, že se později rozhodl usadit v Praze a doprovázet Járu i na dalších cestách.

Nyní ale již k hlavnímu tématu přednášky. Když se Jára Cimrman po svých dlouhých lingvistických cestách vrátil zpět do Čech, uvědomil si, jak je jazyk jeho krajanů nepřehledně složitý, nejednotný, někdy velmi nejasný a umožňující mnoho výkladů. Také si ujasnil, nikoli že je jazyk takový, jaký je národ, ale mnohem více je národ takový, jaký je jazyk. Tento závěr vedl Cimrmana k vytvoření nových pravidel, která jsa používána by vytvářela lidi přímé, nehašteřivé a pravdomluvné, čímž by povznesla duši celého národa. Ano Járova myšlenka byla vytvořit takový jazyk, který by neumožňoval lež, pomluvy, vytáčky, malicherné spory a jiné nepravosti.

Hlavní podmínkou bylo do jazyka zavést absolutní jednoznačnost, což prakticky znamená neumožnit dvojznačnost nebo dokonce víceznačnost slova a věty, která by mohla způsobit nedorozumění. To znamená, že každé slovo by mělo jen jeden jediný význam. Stinnou stránkou této zásady je sice poměrně velký nárůst slovní zásoby, takže Jára z tohoto požadavku mírně polevil, avšak vše náležitě vykompenzoval zjednodušením gramatiky a tvarosloví.

K tomu patří především odstranění všech dosavadních předpon, přípon a koncovek a naopak vytvoření několika málo… pěti speciálních univerzálních částic.

Dále k tomu patří redukce zbytečného větvení slovních druhů a větných členů.

Cimrman tak způsobil, že ze syntetického flektivního jazyka mohl vzniknout jazyk dokonale analytický neflektivní s několika málo aglutinačními pomůckami.

Nyní přikročme k samotným úpravám a postupně si projděme slovní druhy.

Podstatná jména – žádné skloňování. Zde se Jára nechal inspirovat Angličtinou. Koncovky určující pád odebral a tam kde to bylo potřeba, pád určil pomocí předložky. Je přeci jedno, zdali se řekne „Majznu tě po hlavě“ či „Majznu tě po hlava“ nebo řeknu-li „Skolil jsem medvěda“ či „Skolil jsem medvěd“ nebo „Kupuji bratrovi smaženku“ či „Kupuji smaženku ku bratr“.  Zde jen podotknu, že slovní druhy, jež jsme si zatím neosvětlili, ponecháme v příkladech prozatím původní zastaralé a postupně je budeme v příkladech nahrazovat novými.

Podstatná jména cizího původu Jára geniálním způsobem zredukoval. Například Vdolk – Vdolek, Kolk – kolek, ale i kolík – smysl podle syntaxu, Knofl – Knoflík, Rendl – Rendlík, Mótr – Motor, Rótr – Rotor, Víbrtr – Vibrátor, Uzurptr – Uzurpátor, Ventltr – Ventilátor. Jak vidno, lépe řečeno jak slyšno, Cimrman zde s maximální efektivností využívá mezi světovými jazyky ojedinělé zvláštnosti češtiny, tj. že používá souhlásky „r“ a „l“ jako samohlásky. Slovenština se nepočítá, neboť tu Cimrman považoval za nevydařené nářečí češtiny. (A Gruzínci bydlí daleko… Indové ještě dál… ona to vlastně ani taková ojedinělost není).

Množné číslo vyřešil neočekávaně přidáním písmene „ s“, končí-li podstatné jméno na sykavku, přidáním slabiky „os“, například „Tykevs“ - tykve,  „Brukevs“ – brukve, „Mrkevs“ – mrkve, …. Kedlubnas – kedlubny, můžeme i něco jiného než zeleninu… hlízovitou… a kořenovou….   Láhevs – láhve, flaškas – flašky, „Důms“ -domy, „Mužos“ - muži, „Lupičos“ – lupiči, „Topičos“ topiči, „Brouks“ – brouci, „Sarančes“ – sarančata, „Blechas“ - blechy, „kosas“ – ty kosy, „Kosos“, ti kosi, „Botas“ – boty, „Páras“ – páry, „Lampas“ – lampy, „Pomejes“ – pomeje, pozor, „ty“ pomeje v množném čísle. Hromadný a pomnožný tvar Jára samozřejmě jako nepotřebnou komplikaci zrušil, takže pomeje v jednotné čísle se správně říká „to pomeje“ . Můžeme uvést další příklady: to hrábě a ty hráběs, ta kalhota - ty kalhotas, nebo to kamno - ty kamnos. Dodejme jen, že fonetická podobnost se španělštinou je čistě náhodná.

Ve jménech odvozených od sloves jednoznačně určil rozlišování mezi vykonavatelem činnosti a nástrojem, které v dosavadní češtině bylo velmi zmatené. Místo koncovek -atel, -ák, -ík, -or, ér,  zavedl pro vykonavatele koncovku -ač, pokud kmen končí na „a“ a „e“, a koncovku ič, pokud kmen končí na „i“. Pro nástroj koncovku –ák. Pro výsledek nebo trpitele činností zavedl jednoznačné –ec. Kmeny slov jak jistě tušíte, se nikdy nemění.

Chovat  Chovač – chovatel, vychovatel   Chovák – chlív, kolébka              Chovec -  chovanec, chovné zvíře

Kouřit    Kouřič – kuřák                                Kouřák – kouř. roura, snímač   Kouřec - kouř

Vrtat      Vrtač –Ten kdo vrtá                      Vrták  - vrták                                 Vrtec – vrt, vyvrtaný otvor

Jedinou výjimku tvoří slovo Manták, což je podle Cimrmanova výkladu „příkladný neumětel a odborník na dysfunkci čehokoliv.“ Důvod, proč právě toto slovo Jára ponechal v jeho původní formě, je předmětem vzrušených odborných diskuzí.

Rod se stejně jako u germánských jazyků nerozlišuje a pokud je to opravdu nutné, použije se přídavné jméno (viz dále): Ženské plavač  -  plavkyně    Mužské plavač  -  plavec

Nyní budu reprodukovat Cimrmanovo zvolání: „A hlavně žádné zdrobněliny!!!“  Cimrman nejprve zdrobňování odmítl zcela… jako projev změkčilosti, ale později pod nátlakem přátel ho ojedinělým způsobem vyřešil kombinací slov „malo“ a „mini“. Uveďme si příklady: hlavička – malohlava nebo minihlava, prdík – maloprd nebo miniprd, prdeček – malominiprd, prdíneček – malominimaloprd, prďulíneček – malominimalominiprd, prďululíneček – malominimalominimalo … a tak dál s možností nekonečné řady. Úžasné, že?

Přídavná jména – zde Jára našel řešení na své nejdůležitější a nejdobrodružnější cestě. Když na své oblíbené vltavské pramici brázdil povodí řeky Moravy, všiml si, že domorodci na obou březích se vůbec nenamáhají skloňovat přídavná jména. „Ty si také malé, unavené, pověšené“ slýchával říkat ženě muži ale i muže ženě. Járovi tak tato gramatická úchylka ušetřila 99% jeho filologické námahy. Prakticky ihned stanovil jeden univerzální vzor „mladé“, jehož důsledkem je zánik dělení přídavných jmen na měkká a tvrdá. K tomu přidal tvrzení, že neustálé rozlišování mezi tvrdým a měkkým vede ke komplexům a k nemravnosti. A tak správně se říká kulaté kruh, hranaté čtvrerec, staré bába, jaré bláto, pokud je přídavné jméno vytvořeno z podstatného jména a končí na samohlásku, vkládáme „v, ov“ -  matkavé šaty, otecové klobouk, atd.

Stupňování je jednoduché:  mladé – víc mladé – nejvíc mladé pro všechna přídavná jména bez výjimky.

Zájmena –zde se Jára nechal inspirovat švédštinou, která rozlišuje pouze rod střední a společný – společný pro muže i ženy, takže v jazyku zaniká nadržování některému pohlaví, což je krajně spravedlivé, neboť obvykle jsou obě pohlaví nadržená stejně. Jára tento náhled samozřejmě ještě zdokonalil a do společného rodu zahrnul i střední pohlaví a zbavil tak útlaku i ostatní objekty. Pro upřesnění do středního pohlaví patří objekty s ještě nefunkčním pohlavím, tj. děti a ostatní mláďata, dále objekty oboupohlavní, nebudeme blíže rozebírat...hm  například slimáci a objekty bezpohlavní, kterým zastarale říkáme věci či předměty. Cimrman toto plýtvání tvaroslovím vyřešil zájmeny Té a Oné. Ukazovací Té jest to samé jako Ten, ta, to a osobní Oné jest to samé jako On, ona, ono. Jára pomocí tohoto unárního tvarosloví rovněž z řeči odstranil elitářství, sexismus, feminismus a další společenské výstřelky.

Pravidlem jest povinnost používat zájmena jen tehdy, pokud v předchozí řeči bylo místo něho již použito podstatné jméno a víme o koho nebo o co jde, neboť přeci říkat nějaké věty jen tak pro nic za nic vytržené z kontextu musí být považováno za choromyslné počínání. Například někdo vám oznámí: „On už přišel“ a vy se hned zeptáte, protože nejste jasnovidec „A kdo?“. A to je přesně ono. Dochází tak k nesmyslnému natahování hovoru, neboť dotyčný vám mohl rovnou říct, kdo přišel. Takto vám pouze zúžil výběr na třetinu, ale vzhledem k tomu, kolik je na světě lidí a věcí, tak vám to stejně moc nepomůže a musíte počkat na bližší upřesnění. Sami tedy vidíte, že rozlišovat rody mezi zájmeny nemá pražádný smysl.

Ještě je třeba doplnit, že osobní zájmena Já a Ty Cimrman s podivem ponechal, ale množná čísla vytvořil přidáním množné koncovky -s. Máme tedy Jas – my, Tys – vy. Samozřejmě stejné pravidlo  platí  i pro zájmena  Té a Oné –  takže tedy množné Tés a Onés. Přivlastňovací zájmeno se tvoří přidáním koncovky „–j“.   Jaj – můj, náš; Tyj – tvůj, váš; Onéj – jeho, její, jejich. Vzhledem k tomu že za přivlastňovacím zájmenem následuje podstatné jméno v množném čísle nebo množství vyplývá z kontextu hovoru, nemá cenu vytvářet zvláštní tvar zájmena pro množné číslo.

Naopak kontroverzně zcela proti úsilí redukovat Jára zavedl tzv. zájmena vyvlastňovací, které mají označovat, že daný předmět majitel vlastnil, ale již nevlastní. Tvoří se vsuvkou „-li-“ označující minulý čas, která bude blíže vysvětlena později ve slovesech. Máme tedy Jalij, Tylij, Onélij – Můj, Tvůj, Jeho bývalý či dřívější. Gramatické rozšíření je tedy jen zdánlivé, neboť tento druh zájmen šetří celé věty.

Toto kolo, které dříve bývalo mé (které mi dříve patřilo; které bylo mým vlastnictvím) jede z kopce úplně samo.          -        Té jalij kolo jede z kopec samo

Cimrman jako výtečný sociální prognostik toto vylepšení zavedl v neomylném předpokladu, že lidí, kteří budou okradeni, opuštěni, nebo se nacházet v exekuci bude geometrickou řadou přibývat.

Číslovky – Jára tento slovní druh zúžil jen na číslovky základní. Ostatní skupiny číslovek jsou vlastně jiné slovní druhy. Například řadové číslovky - to jsou v podstatě přídavná jména – druhé, čtvrté, páté - mladé. Nebo číslovky násobné - to jsou vlastně příslovce  - můžeme se zeptat „jak“.  Otravné slovo „kolik“ Jára vyhodil, neboť je zdrojem neutuchajícího obtěžování. To je pořád „kolik je hodin“ a „kolik máš peněz“ a „kolik si toho prodal“ a „kolik je tam lidí“, … prostě slovo kolik doslova kolíkuje náš životní prostor, a z toho důvodu místo něho Jára nově zavedl sousloví „jak mnoho“. Neodpovídá se samozřejmě zastarale pětkrát, nýbrž pět kusos.  Jára také uvažoval, že když otázka bude delší, složená ze dvou slov, lidé jí budou méně používat. Zde Jára později musel uznat omyl, neboť při testech, které prováděl na pokusných osobách, zjistil, že lidé se například na peníze budou ptát se stejnou intenzitou, i kdyby otázka měla slov deset. V jednom případě zkusil i patnáct slov, ale výsledek byl stejný. Zamýšlená efektivita byla ještě k tomu oslabena tím, že pokusná osoba měla problém si otázku zapamatovat.

Pokračování část.2